Kateřina Valachová v Anketě portálu Česká škola: Proč si v diskusích o školství tak málo rozumíme?

Portál Česká škola oslovil pedagogy i teoretiky a politiky s otázkami, které považuje pro perspektivy českého školství a vzdělávání za zásadní: Proč si v otázkách školství a vzdělávání stále tak málo vzájemně rozumíme? Proč je v diskusích tolik emocí, vzájemné nedůvěry až nepřátelství? Proč jsme tak málo schopni směřovat ke konsensuálním dlouhodobým řešením? Proč nám chybí vize?

Přinášíme dnes odpovědi ministryně školství Kateřiny Valachové, která mimo jiné říká: „Domnívám se, že dobrá zpráva je, že v tuto chvíli už všichni ve školství jsou natolik naštvaní, že žádnému politikovi včetně mě neprojde prostě pokračovat...“

Postupně budeme publikovat další reakce.

1. Proč si v otázkách školství a vzdělávání stále tak málo vzájemně rozumíme?

Přiznám se, že jsem o tom také během uplynulého školního roku často přemýšlela. Myslím si, že to není o tom, že bychom si vzájemně nerozuměli, ale problém je spíše v tom, že školství a vzdělávání je velmi citlivá sféra, která se každého z nás osobně dotýká. Troufám si dokonce říci, že zdraví a vzdělávání dítěte patří k těm nejcitlivějším tématům vůbec. Je pak samozřejmě přirozené, že v oblasti vzdělávání existují odlišné názory.

Jinak to vnímají například učitelé služebně starší a učitelé služebně mladší, ženy učitelky a muži učitelé. Odlišný pohled pak mají také rodiče, sami žáci a studenti. Abychom v oblasti vzdělávání dospěli ke vzájemné shodě, o což usiluji a čehož bych velmi ráda dosáhla, potřebujeme vůbec respektovat to, že tyto různé názory existují, jsou legitimní, a že je velmi důležité se vzájemně slyšet a sledovat společný cíl, kterým je nejlepší vzdělání pro každé dítě.

2. Proč je v diskusích tolik emocí, vzájemné nedůvěry až nepřátelství? Proč jsme tak málo schopni směřovat ke konsensuálním dlouhodobým řešením?

Skutečně, míra nedůvěry v rámci vzdělávací soustavy nebo ve školách samotných mezi jednotlivými aktéry nebo i směrem k ministerstvu školství je velmi vysoká. Je to jedna z věcí, které mě velmi silně a nemile překvapily po nástupu do funkce.

Nicméně, když jsem nad tím přemýšlela, uvědomila jsem si, že to vůbec nelze učitelům zazlívat. Nevěří, že se věci budou měnit k lepšímu, že někdo vyslyší jejich názory a bude se jimi také zabývat, nota bene, že na ně bude reagovat ministerstvo školství. A toto je důsledkem nestability v oblasti školství. Časté výměny ministrů, změny politických reprezentací, neuvážené škrty a populistické kroky - školství bohužel není vnímáno jako jedno z nejdůležitějších témat pro budoucnost naší země.

A toto všechno umíchalo takový smrtelný mix, který nyní, ne že ho vypijeme a zemřeme, ale doufám, že si uvědomíme, že jsme se dostali do bodu, kdy už se zkrátka musíme dohodnout. Je třeba začít pracovat jinak, to je pozitivní věc. A hlavně musíme všichni začít dodržovat to, co slíbíme. Troufám si říci, že byť jsme se možná všichni ne zcela shodli, ale za ten poslední rok jsme se kousek posunuli. Je to malé světélko na konci tunelu, takový první krok, ale je potřeba začít.

3. Proč nám chybí vize?

Hodně to souvisí s tou nestabilitou, o které jsem již hovořila. Pokud dochází k častému střídání ministrů, tak většina z přirozené reakce sklouzne k tomu, že se omezí pouze na nějaké „dobré“ nápady, které se odprezentují a dobře se prodají. Nechce se jim kousnout do kyselého jablka, jakým je například otázka financování školství nebo diskuze o tom, jaké školy chceme mít, jak nahlížíme nejen na formální, ale také neformální vzdělávání, jestli by mělo jít ruku v ruce.

Dále jsou to otázky související se vzděláváním a přípravou budoucích učitelů, kvalita dalšího vzdělávání učitelů, uplatnitelnost na trhu práce - jestli mají být školy pouze realizátory objednávek zaměstnavatelů nebo mají mnohem vyšší cíl. Toto jsou témata, která už zdaleka nejsou vnímaná veřejností jednoznačně. Pak se politicky může sklouznout raději k tomu vymýšlet ty drobné nápady, které ale nevedou k řešení podstaty věci.

Domnívám se, že dobrá zpráva je, že v tuto chvíli už všichni ve školství jsou natolik naštvaní, že žádnému politikovi neprojde pokračovat v této metodě, včetně mne. Věřím, že si vzájemně uvěříme, že je potřeba dělat systémové změny, byť je jasné, že budou bolestivé. Věřím, že se nám podaří propojit učitele, rodiče a děti a také učitele s ministerstvem. Byla bych velmi ráda, kdybychom se posunuli dále a dokázali to. Budu ráda za diskuzi.