Jana Straková v Anketě portálu Česká škola: Místo toho, abychom hledali konsenzuální řešení, bojujeme o moc

Portál Česká škola oslovil pedagogy i teoretiky a politiky s otázkami, které považuje pro perspektivy českého školství a vzdělávání za zásadní: Proč si v otázkách školství a vzdělávání stále tak málo vzájemně rozumíme? Proč je v diskusích tolik emocí, vzájemné nedůvěry až nepřátelství? Proč jsme tak málo schopni směřovat ke konsensuálním dlouhodobým řešením? Proč nám chybí vize?

Přinášíme dnes odpovědi Jany Strakové z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání při pražské Pedagogické fakultě. Straková mimo jiné říká: „Zároveň bohužel vnímáme odlišný názor často velmi osobně a jeho nositel se pro nás automaticky stává nepřítelem a připisujeme mu také zlou vůli.“

Reakce Kateřiny Valachové, Zdeňka Sotoláře, Arnošta Veselého, Josefa Kvasničáka, Dany Moree a Renaty Schejbalové naleznete zde, zde, zde, zde, zde a zde

Jana Straková (UVRV)

Myslím, že jsme obecně málo zvyklí se domlouvat. Nesnažíme se hledat společná východiska, porozumět lidem s odlišnou zkušeností. Zjišťovat, na čem se ještě shodneme a kde již se naše názory rozcházejí, a na základě toho hledat konsenzuální řešení. Neposloucháme se a pohledy máme tendenci značně zjednodušovat. To znamená, že u člověka, který vysloví nějaký odlišný názor, očekáváme celkově odlišné vidění světa.

Zároveň bohužel vnímáme odlišný názor často velmi osobně a jeho nositel se pro nás automaticky stává nepřítelem a připisujeme mu také zlou vůli. Tedy ke složitým tématům, kterými se ve školství zabýváme, přistupujeme černobílou optikou Sparta, Slávie. Stejně jako máme tábory fanoušků Sparty a Slávie, máme příznivce a odpůrce inkluze, příznivce a odpůrce víceletých gymnázií, příznivce a odpůrce maturity z matematiky a podobně. Takových táborů máme celou řádku.

Tento přístup vede k tomu, že místo toho, abychom hledali konsenzuální řešení, bojujeme o moc a snažíme se za každou cenu prosadit naše vidění světa.

Když pak vyhrajeme, začínáme zcela od začátku, aniž bychom se poučili ze zkušeností těch před námi, a zákonitě děláme celou řadu chyb, kterých bychom se mohli vyvarovat, kdybychom s nimi mluvili a poučili se o jejich obavách a příčinách těchto obav. Což je opět voda na mlýn opačného tábora, který v jednoduché logice Sparta Slávie samozřejmě nemůže uznat, že nějaké omyly jsou zákonité, protože problémy jsou složitější, než jak bychom je rádi viděli. Tak to jde pořád dokola.

Místo abychom se soustředili na řešení problémů, vysilujeme se v bojůvkách a osobních útocích a nejsme schopni se v řešení problémů, ale ani v jejich pochopení, posunout ani o píď.

Bohužel se domnívám, že z hlediska neporozumění a neschopnosti se domlouvat a spolupracovat není oblast školství nikterak výjimečná. Podobné přístupy vidíme ve všech oblastech veřejného života. Ve vzdělávání bychom ale měli jít příkladem, protože domlouvání, spolupráci, naslouchání, hledání konsenzu bychom se měli učit v první řadě ve škole. A to nebude možné, pokud to nebudou umět ti, kteří o školství rozhodují, a zejména ti, kteří ve školách učí.