Jana Karvaiová v Anketě portálu Česká škola: Neumíme bránit, co je dobré

Portál Česká škola oslovil pedagogy i teoretiky a politiky s otázkami, které považuje pro perspektivy českého školství a vzdělávání za zásadní: Proč si v otázkách školství a vzdělávání stále tak málo vzájemně rozumíme? Proč je v diskusích tolik emocí, vzájemné nedůvěry až nepřátelství? Proč jsme tak málo schopni směřovat ke konsensuálním dlouhodobým řešením? Proč nám chybí vize?

Přinášíme dnes odpovědi učitelky Jany Karvaiové. Karvaiová mimo jiné říká: „Obávám se, že vzájemné neporozumění pramení z dnešní ne úplně zdravé společnosti. Vše podle mě souvisí s dlouhodobým přerodem naší společnosti, která tak trochu chaoticky přebírá spoustu novinek, idejí apod. aniž by kriticky přehodnocovala, zda jsou nebo nejsou dobré.“

Reakce Kateřiny Valachové, Zdeňka Sotoláře, Arnošta Veselého, Josefa Kvasničáka, Dany Moree, Renaty Schejbalové, Jany Strakové a Kláry Laurenčíkové naleznete zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde a zde.

Proč si v otázkách školství a vzdělávání stále tak málo vzájemně rozumíme? Proč je v diskusích tolik emocí, vzájemné nedůvěry až nepřátelství?

Jana Karvaiová (cz.linkedin.com)

Předesílám, že nejsem akademik. Celý život se pohybuji kolem dětí, a to dětí s postižením. Školství pojímám jako problém celospolečenský. Celá společnost má ke školství takový ambivalentní vztah. Na jednu stranu lidé staví vzdělání na jedno z předních míst, politici mají školství údajně jako prioritu. Na druhou stranu je školství krutě podfinancované (a teď nemám na mysli pouze platy), obraz školství je podáván společnosti celkově velmi zkresleně (např. dost trapný obraz učitele jako podivínské, skoro nesvéprávné figurky ve filmové tvorbě). Málo kdo si troufne mluvit do konstrukce strojů, staveb či marketingu, zato o školství „ví všechno“ skoro každý. Obávám se, že vzájemné neporozumění pramení z dnešní ne úplně zdravé společnosti. Vše podle mě souvisí s dlouhodobým přerodem naší společnosti, která tak trochu chaoticky přebírá spoustu novinek, idejí apod. aniž by kriticky přehodnocovala, zda jsou nebo nejsou dobré. Přitom jsme měli a máme tolik vynikajících odborníků v oblasti vzdělávání. Naše školství bylo, a snad ještě je, také výborné. Jenže ho neumíme „prodat“. Neumíme se chlubit tím, co umíme. Neumíme být hrdí na to, co zde je. Neumíme bránit, co je dobré. To je ohromná chyba. Vstoupili bychom lépe do podvědomí celé společnosti, ten zkreslený obraz by hned byl jiný.

Neumíme si naslouchat všeobecně. Nejen ve školství. Celá společnost se separuje a tříští na jednotlivce. Pomalu, ale jistě. Přestáváme komunikovat z očí do očí. Často komunikace probíhá na úrovni – kdo je tady víc? A já se přiznám, nevím, co s tím. Nedůvěra se většinou vybudovává. Když vás někdo párkrát „klepne přes prsty“, když vás ignoruje, když se na vás dívá s despektem, jak zareagujete? Ne každý umí to ježíšovské – on do tebe kamenem a ty do něj chlebem.

Proč jsme tak málo schopni směřovat ke konsensuálním dlouhodobým řešením? Proč nám chybí vize?

Možná, že vize i máme. Vize jsou vždy dlouhodobé. Ne na roky, ale na celá desetiletí. Školství v naší republice příliš podléhá politice a ta se mění každé volební období. Tím se mění i ony vize. Všichni, kdo pracujeme ve školství, to pociťujeme dlouhodobě. Asi jsem tu nevyslovila žádnou novou myšlenku, ale takhle to prostě je. Chybí nepolitický, politice zcela nadřazený orgán, který by ohlídal plnění nějakého dlouhodobě nastaveného programu. Dlouhodobá řešení by měla být perfektně připravena teoreticky i prakticky, perfektně zafinancována, perfektně zvládnuta personálně. Měla by být alespoň na vzorku škol vždy odzkoušena. Měla by být vždy kriticky zhodnocena a třeba i zamítnuta, když by se ukázala jako slepá ulička (ne jako nyní – už jsme do toho investovali tolik, že to musíme použít, viz třeba kariérní řád).

A především, do školství rozhodně nepatří žádné ideologie, byť by vypadaly sebe humánnější nebo sebepokrokovější.