„Podle jedněch kluci, kteří znásilňovali, kradli, loupili, dělali pasáky mladších dětí a nic než mříže, tvrdá ruka a zákazy na ně neplatí. Když se jim poleví, může jít o život. Podle druhých děti, které mají za sebou traumatické zážitky, potřebují pomoc a bezpečí, nemá smysl je držet v ústavu násilím. Tvrdý tlak jejich stav jen zhoršuje, a zahnaní do kouta mohou být nebezpeční. Kdo jsou kluci z výchovného ústavu v Chrastavě? Má pravdu vyznavačka prvního přístupu, bývalá ředitelka ústavu Markéta Sochorová? Nebo spíš zastánkyně toho druhého Soňa Cpinová, kterou ministryně školství Kateřina Valachová do ústavu dosadila, aby ho chvíli vedla, než 1. září skončí?“
Takové otázky ve své reportáži klade Hana Čápová v dnešním vydání týdeníku Respekt.
Autorka popisuje příběh Daniela: Jeho matka utekla od manžela se dvěma malými dětmi, když slovní útoky přerostly v surovou fyzickou agresi. Děti bil otec tyčí-, která byla neustále na očích v dětském pokoji. Děti byly traumatizované, krátce byly v psychiatrické léčebně. Daniel se z problémů nedostal – už v deseti začal pít, byl násilnický, přidaly se drobné krádeže. Když si jeho matka našla nového partnera a měla s ním dítě, rozhodla se Daniela poslat do ústavu.
 |
| Výchovný ústav Chrastava (FOTO: vudds-chrastava.cz) |
V Chrastavě podle autorky „konečně potkal člověka, který o něj projevil zájem“, odbornici na poruchy chování Martu Singh. Právě Marta Singh a její kolegyně Gabriela Špačková podaly podnět ombudsmance, aby situaci v Chrastavě prošetřila. Podle nich totiž většina ostatních zaměstnanců v ústavu neviděla traumatizované děti, ale prostě grázly, kterým se nedá věřit.
Ve zprávě ombudsmanky se píše: „Chlapci jsou postihováni za sebemenší prohřešky a projevy emocí. To, že mají bezvýhradně dodržovat neadekvátně přísná pravidla, v nich vyvolává strach a napětí.“ Podle zprávy nesměřoval systém v ústavu k tomu, aby učil děti žít v normální společnosti, nýbrž k tomu, aby je zlomil.
Bývalá ředitelka Markéta Sochorová ovšem systém hájí: „Jak jinak než režimem a pravidly chcete těm klukům, kteří přichází ve špatném stavu, ukázat, že tak to v životě funguje, že pravidla se musí dodržovat?“
Dočasná ředitelka Cpinová oponuje: „Pravidla jsou samozřejmě nutná, každý člověk potřebuje hranice. Ale mohu je nastavit buď ve vztahu, po dohodě, nebo direktivně. První přístup mi umožňuje vtahovat dítě do toho, aby samo poznávalo a rozhodovalo se, co je správné a co není. Právě to je něco, co bude potřebovat, až z ústavu odejde.“
Daniel byl mezitím – ještě za původní ředitelky - přeřazen do jednoho z nejpřísněji střežených ústavů v Polance nad Odrou. Kvůli nezvladatelnému chování.
Jeho matka si myslí, že už nemá šanci: „Nesrovná se, jako se nikdy nesrovnal jeho táta. Myslím, že ho jednou zavřou.“
Terapeutka, která za Danielem chodí do ústavu to vidí jinak: „Daniel je milý, chytrý a vděčný. Jen má horkou hlavu a neumí řešit konflikty. Nikdo ho to ale nenaučil, neučili ho to ani v ústavu. Potřebuje, aby s ním někdo pracoval na tom, že věci jdou řešit i bez agrese.“
Celý text s příběhy dalších dětí z ústavu a postřehy dalších odborníků přináší Respekt 34/2016
5 komentářů:
Tyto otázky mají být řešený na odborné úrovni v rámci jasně daných pravidel. Tyto podmínky myslím MŠMT řádně nezajistilo.
Ze strany ministerstva během posledních let dochází k snižování provozních prostředků v těchto zařízeních bez ohledu na vývoj cen např. energií a služeb, které jsou pro existenci těchto zařízení nutné. Tím se přímo úměrně snižují možnosti práce s dětmi a stále častěji jsme svědky spíše hlídání dětí, než odborné výchovné a terapeutické práce. Zužuje se prostor na budování osobních vztahů vychovatel – dítě a zužuje se tak prostor na jakoukoliv pozitivní změnu a eliminaci pravděpodobné trestné činnosti těchto dětí po zplnolecení a opuštění výchovného zařízení. Tedy paradoxně šetřením se vše prodražuje.
Dalším problémem je Česká školní inspekce, jejíž současné a ani minulá vedení dlouhodobě neřešila personální a odbornou poddimenzovanost v této oblasti školství a své dva odborné inspektory staví spíš do pozice Dona Quijote, jimž občas pomůže sem tam nějaký Sancho Panza z řad ředitelů jiných zařízení. A když výchovné zařízení navštívili jiní inspektoři, nejedenkrát vytvářeli svojí neodborností v zařízeních spíš zmatek a nejistotu. Problém tedy není jenom v Chrastavě, ale i u resortního kontrolního orgánu...
...Je chybou, pokud z Ministerstva školství zaznívají požadavky na důkladnou kontrolu činnosti výchovných zařízení, aniž by samo představilo systém odborné podpory tamních pracovníků. Bez ní nebudou fungovat ani nově vytvořené standardy péče, přestože jsou dobře připravené. Pracovníci v zařízeních je ale často nechápou, nebo chápou každý po svém (viz Chrastava), což platí, bohužel i o inspektorech. Nejprve je třeba své lidi odborně vybavit a pak je kontrolovat jak standardy práce naplňují...
Napsal Jiři Pilař ve článku Chrastava není jen o Chrastavě. Souhlasím. J.Týř
http://www.pedagogicke.info/2016/08/jiri-pilar-chrastava-neni-pouze-o.html?spref=tw
......... Bez ní nebudou fungovat ani nově vytvořené standardy péče, přestože jsou dobře připravené. Pracovníci v zařízeních je ale často nechápou, nebo chápou každý po svém (viz Chrastava), což platí, bohužel i o inspektorech. Nejprve je třeba své lidi odborně vybavit a pak je kontrolovat jak standardy práce naplňují...
..............
Jeden z největších kamenů, spíše balvanů úrazu našeho školství. Výklady čehokoli. Zkuste se na 5 místech zeptat, co si máte představit za tím či oním nařízením. Vsaďte se, že dostanete 5 skoro odlišných výkladů. A pak něco dělejte nebo jak a kdo vás vlastně může kontrolovat?
Stačila mě příprava nových ŠVP - naprosto neuvěřitelné martirium telefonátů a mailů. Ani dnes není jisté, že jsme to napsali dobře. Jak může na ministerstvu a na jeho organizacích sedět tolik lidí a ani neví, jaké přesné informace mají dodávat. pokud vím, tak v dubnu hovořil náměstek Štech o tom, že vyjde výklad k vyhlášce č. 27. Dodnes není a od příštího týdne to má vypuknout.
Můžu potvrdit, na to jsem narážel po celou dobu, kdy jsem pracoval jako ředitel. Absence jasných a jednoznačných pravidel hodnocení.
Stačilo už jenom to, že z dílny MŠMT vyšla jednostránková vyhláška a tři měsíce potom její pětistránkový výklad, který také nikdo nechápal.
"Podle zprávy nesměřoval systém v ústavu k tomu, aby učil děti žít v normální společnosti"
Nebudu tvrdit, že práci s problematickými dětmi či mladistvými rozumím, nicméně je zde pozoruhodná podobnost s tím, jak mi líčila své pedagogické působení v diagnostickém ústavu spolužačka: V zásadě nikoho nezajímá, co se ti kluci naučí nebo ne. Jede se podle osnov pro jejich ročník, které oni ale nezvládají kvůli předchozímu zanedbání přípravy a docházky. Nikdo se nesnaží s nimi něco dohnat nebo je někam posunout, na závěr se jen napíše, že látku z výše uvedených důvodů nezvládli. Něco jako osobní přístup neexistuje, každý si prostě odbouchá svou pracovní dobu a problémy z práce si domů netahá, protože nechce skončit jako kolegové, kteří si to moc brali.
Nevím, nakolik je tento přístup rozšířený, ale rozhodně nemůže zachránit ani ty, kteří zachráněni být mohou.
Okomentovat