Markéta Šichtařová: Jak ještě zhoršit školství?

Holčičku – říkejme jí třeba S. B. - asi neznáte, ale vsadím se, že ve svém okolí určitě najdete někoho, kdo vám ji v něčem může trochu připomínat…

Narodila se předčasně, vážila stěží 1800 gramů. Ze svých počátečních zdravotních problémů se dostala, ale přeci jen jí něco z toho nešťastného narození zůstalo: říká se tomu ADHD. Tedy – ADHD neboli porucha pozornosti s hyperaktivitou se tomu říká až „moderně“. Dřív se mluvilo o velmi neposedných dětech. (Pak se ovšem z „velké neposednosti“ vyrobila diagnóza, snad aby farmaceutický průmysl měl širší pole působnosti. Těžko totiž předepsat „lék“ na pouhou neposednost, že… Ale na diagnózu ADHD se farmaka předepisují již celkem snadno.)

Holčička má inteligenci normální. Na první pohled to ale není vidět a spolužáci o ní občas mluvili jako o „retardovi“. Její normální inteligence je totiž zamaskována dysortografií, dyslexií, dyskalkulií a bůhví čím vším ještě. Navíc neovládá svou impulsivnost, permanentně strká do spolužáků, bere jim věci, mluví o hodinách, prochází se při nich po třídě… To všechno jsou jevy, které se mohou věkem upravit a částečně vymizet. ADHD je syndrom, který mívá vývoj. Mnoho lidí s ADHD úspěšně vystudovalo vysokou školu.

Holčička S. B. byla zařazena do „normální“ školy. Tak je to moderní. Jenomže stalo se, co se dalo čekat. Učitelé ani vychovatelé holčičku naprosto nezvládali. Holčička si ale z laviny zákazů, nadávek, poznámek a podobně samozřejmě nic nedělala. Jak by taky mohla, když dětem s ADHD tyhle věci obvykle moc nedocházejí, a i kdyby jim docházely, neuměly by se sebou nic udělat. A tak škola rozhodla a S. B. byla po jedné velké bitce, která skončila mnohými monokly, vyloučena ze školní družiny.

Maminka holčičky S. B. je rozvedená a je ráda, že rodinu taktak uživí. A že má práci. Jenomže teď to vypadalo, že bude mít po práci, protože holčičku musela začít vodit do školy přesně na 8:00 a vyzvedávat si ji po vyučování namísto svého oběda. A pak se musely činit stařičké babičky a tetičky.

Holčička taky neměla na růžích ustláno. Za svou diagnózu sice nebyla díky inkluzi papírově „diskriminována“ ve speciální škole, zato byla dokonale stigmatizovaná tím, že je veřejně vyloučena z kolektivu, že je za „trest“ za svou nemoc vyhozena z družiny, že jsou na ní uplatňována měřítka jako na zdravou a tímhle sítem samozřejmě nutně musela začít propadávat, což jí všichni dávali sežrat. A protože nebyla hloupá – byla jen neposedná – cítila to. Jednoho dne prostě odmítla do školy odejít. Sedla si uprostřed cesty na zem, a že ne a ne.

Maminka se nakonec rozhodla vyřešit svou situaci tak, že holčičku zapsala do soukromé školy. Rodinný rozpočet se tak stal ještě napnutějším, ale přesto se zdá, že maminka i holčička jsou jaksi spokojenější. Spokojenější je patrně i škola, ze které holčička odešla.

Tak takhle funguje ta slavná inkluze. Zlobím se. Ta velmi hloupá inkluze byla zavedena v rámci doktríny, aby děti kupříkladu s nějakými poruchami učení nebyly diskriminovány v „pomocných školách“, které mají u některých lidí stále nálepku čehosi druhořadého (“Když budeš zlobit, půjdeš do pomocné školy!“). Přitom šlo až dosud o zařízení, ve kterých byla věnována speciální péče dětem, které měli svá specifika. Děti se v nich cítily „mezi svými“ a mohly zažívat pocity vítězství a úspěchu. Pocity, které nikdy nemohou zažít v normálních školách, do kterých budou v rámci „sociálnějšího“ přístupu přeřazeny. V těch se budou cítit pouze a jen hloupé (což vůbec nemusí být pravda) a odstrčené (což bude pravda). A pěstuje-li se dlouhá léta v maličké nevinné dušičce pocit frustrace, může z ní vyrůst jen a pouze ukřivděný zakyslý zmetek, který se bude chtít za své zpackané dětství mstít celému světu.

Nutno dodat, že jakékoliv neobvyklosti v dětské psychice jsou výsostně individuální. Takže jistě existují i děti, kterým naopak může pomoci, pokud budou namísto do speciální školy chodit do školy normální. Ale s jednou podmínkou: Bude-li to na základě výslovného přání rodičů. Nikoliv bude-li to na základě zvráceného projektu plošné inkluze. Někdo říká: A v čem je problém – to snad rodiče nemohou své postižené děti přeřadit zpátky do speciálních škol? Ne – nemohou. Inkluze postupuje a od 1. září 2016 bude zcela dokonána. Speciální školy budou zrušeny, zůstanou už jen ty pro děti s opravdu těžkým postiženým. Dosavadní speciální školy pojednou dle běžného učebního plánu.

Nechápejte mě špatně: Chyba v případě naší holčičky se nestala na straně spolužáků, pro něž byla „retardem“. Když se s vámi spolužák pořád jen pere a bere vám penál, taky se s ním celkem logicky nebudete chtít moc bavit. Chyba nebyla ani na straně učitelů. Je sice otázkou, zda bylo správné, aby holčička byla za trest vyloučena z družiny, což se stalo poslední kapkou před jejím odchodem ze školy, ale já to vlastně chápu: Vychovatelé umírali strachy, že ostatní zdravé děti budou zraněny a oni, vychovatelé, za to ponesou odpovědnost, ačkoliv technicky vzato opravdu nemohlo být v jejich silách holčičku uhlídat. Zvláště pokud neměli speciální školení, jak zacházet s dětmi s těžkou ADHD. A to ani nemluvím o nízkých platech, které učitelé v klasických školách mají – zkrátka musejí si říkat: „Mám já za potřebí s takovým platem podstupovat takové riziko, že se mi tu děti zmasakrují, jenom kvůli jedné nezvladatelné žákyni?“

Poznala jsem už několik výtečných učitelek s velkou empatií k dětem takto postiženým (stejně jako znám i pár vysloveně hloupých učitelek s empatií přímo nulovou a pak mnoho „normálních“ učitelek někde mezi tím – ale tak už to v lidské společnosti prostě bývá, že lidé jsou různí). A i když tyto výtečné učitelky dělají maximum a snaží se dětem s poruchami učení, které mají ve svých třídách, maximálně vyjít vstříc, i když dokonce některé z nich i mají specializované kurzy, jak s těmito dětmi zacházet, není to mnoho platné – celkové prostředí těmto dětem prostě není nakloněné. Jsou tu i spolužáci, vychovatelé… a ti mnohdy nadějný přístup osvíceného učitele zhatí.

Takže kde je tedy chyba, když u dětí ani učitelů ne? Zkrátka a jednoduše na straně systému. Na straně ministerstva školství. Na straně podivné filozofie, kterou jsme okopírovali od EU. Filozofie, že za každou cenu děti, které nemohou za své zvláštnosti, integrujeme s dětmi průměrnými. Násilné rovnostářství bez důvodu. A k čemu to vede? Trpí zdravé děti, trpí neposedné děti, trpí rodiče zdravých dětí, trpí rodiče nemocných dětí, trpí učitelé, trpí vychovatelé. Ale ministryně má zářez, že provedla reformu školství po vzoru EU.

Převzato s laskavým souhlasem autorky z jejího blogu na iDNES.cz