Přečtěte si: Učitelé by měli občas vystoupit z „klášterního“ prostředí

„Byla jsem učitelkou mnoho let předtím, a proto nechápu, jak někdo může se slzou v oku vzpomínat na období ideologicky sešněrovaného totalitního školství,“ komentuje situaci 25 let po změně politického režimu Jana Hrubá, dlouholetá učitelka a později vydavatelka Učitelských listů. O počátcích rozvoje vzdělávání v prostředí politické svobody, následné deziluzi a byrokratizaci a návratu k pokusům o direkcionismus, o stresu, který ze škol často odvádí ty nejlepší učitele, o řadě deficitů českého vzdělávacího systému. O přetrvávajícím optimismu, který nenarušuje ani skeptická prognóza vývoje v krátkodobém horizontu. A také o seriálu Dokumenty, který se snaží zprostředkovat pozitivní vliv učitelských iniciativ na rozvoj vzdělávání v ČR.


Z rozhovoru Boba Kartouse s Janou Hrubou v EDUin.cz vybíráme:

Nedá mi to, abych nezmínil inkluzi. Osobně mám dojem, že se veřejná diskuse na toto téma vede prostřednictvím scestných argumentů, za nimiž stojí zejména strach samotných učitelů a částečně oprávněná nechuť pouštět se do náročné proměny přístupu k dětem. Co byste vy sama navrhovala v této situaci? Podpořit inkluzi, nepodpořit? Co by měli realizátoři, tedy zejména MŠMT, dělat jinak? A jaký postoj očekáváte od učitelů?

Při jakékoli změně by měl být respektován princip dobrovolnosti a princip více rychlostí. Jestliže pedagogický sbor pod vedením svého ředitele je odborně připraven, schopen a ochoten věnovat se i dětem se speciálními vzdělávacími potřebami tak, aby každé dítě ve třídě mohlo zažít alespoň v něčem úspěch (a tak už to na řadě škol reálně existuje), pak mu už dávno náleželo uznání a veškerá podpora finanční i personální. Máme zkušenost, že to samo o sobě funguje jako doporučení, lidé si to řeknou. Jakékoli plošné nařizování a vnucování změn nemotivovaným lidem selhává. Každý učitel k takovému postoji dozraje jindy, někteří bohužel nikdy.

Pokud chce společnost mít dobré vzdělávání, musí investovat do dobrých učitelů.