Václav Šneberger: O čem nemluví ti, co mluví o inkluzivním vzdělávání

Bouřlivé, často demagogické debaty o novele školského zákona, zejména o zavádění inkluzivního vzdělávání. Vždy, na každé straně, ve jménu dobra dětí a rodin, jejichž hlas často bývá slyšen jen pokud je dostatečně vystrašený nebo dostatečně podporující cokoli.

Pokud ještě budeme o školském systému uvažovat jako o instituci, která je užitečná pro další, zejména mladší generace, tak se v rámci těchto často emocionálně zjitřených debat nemůžu ubránit pocitu, že dětství a nedej bože různost, jsou nemoci, které jsou nutné překonat specializovanou léčbou. Jako i v jiných případech vzdělávací systém ukazuje, včetně jeho mluvčích, (vládních i oponentních), že zde zcela selhává společenská dohoda na principech vzdělávání a jeho cílech. Česká republika je jedna z mála zemí, kde nefunguje vzdělávací výtah. O tom, že diskriminujeme a jak to napravit, ví všichni zainteresovaní minimálně 15 let. O čem se nemluví si dovolím shrnout (povrchně a zobecňujícím pohledem) do třech bodů:

1. „Boj o inkluzi“ je soupeřením paradigmat, na jedné straně těch, kteří dopředu ví, co je pro každého dobré a svou profesní sebeúctu čerpají z pomoci dětem, nedej bože rodičům. Na druhé straně jsou tací, včetně autora tohoto blogu, kteří si myslí, pokud už děti mají chodit do školy, mají chodit se všemi svými vrstevníky, prostě tak, jak se v komunitě sejdou. Prakticky jde o souboj na instituce orientované pedagogiky proti té na dítě orientované, a podle toho se mají „ti druzí “ přizpůsobit. Buď systém, nebo rodiny. Systém má ale zákony, a ty nás jako rodiče zavřou, když nespolupracujeme. Buď každý kdo má nějakou odlišnost, šup do „své“ dobré školy, nebo umíme pracovat s růzností, individualizovat a nehodnotit na základě často hloupých diagnóz.
2. „Boj o inkluzi“ je také tabu tématem i nás učitelů. Na jedné straně mnoho speciálních pedagogů, kteří jsou hodní :-) a nabízejí v třídách s menším počtem žáků nejrůznější podněty k vyrovnání deficitu, na druhé straně primární učitelé, kteří mají nejraději homogenní skupiny chytrých holčiček. Přes nadsázku je patrné, že zásadním problémem zde je nekompetentnost obou skupin. Ta první ,speciální, sice umí nejrůznější terapie, ale pokud léčíte, těžko učíte zlomky. Ta druhá má díky nekompetentnosti v oblasti pedagogické individualizace má nízkou absorbční kapacitu a situaci nevyřeší mnoho asistentů, kteří toto neumí taktéž. Obě profesní skupiny spolu málo komunikují, neučí se od sebe a pedagogická veřejnost obecně nevyhledává mety učení nových dovedností jako je mentoring, protože to předpokládá si tyto nedostatečnosti přiznat. A sebereflexe v systému, kde je chyba spravedlivě potrestána známkou, to se nenosí.
3. „Boj o inkluzi“ je také bojem o pracovní místa. Konzervativní systém postavený na oddělování, separaci, segregaci, nechce a brání se vystoupit ze zajetých kolejí. Speciálové nechtějí ze svých speciálních tříd do těch běžných (neumí naučit trivium, ale umí třeba hypoterapii). Ti základkoví zase neumí pracovat s odborníky ve třídě, nedej bože v rámci výuky. Kdo se má přizpůsobit?

Z diskuzí vyplývá, že – ironicky- nejvíce by se měli přizpůsobit rodiče a děti a být vděční. Osobně věřím, že cesta je vystoupit z protikladů, které jsem výše popsal a začít se vzájemně učit. Na úrovni dětí v jedné třídě, na úrovni sboroven, i odborníků, kteří v současné diskusi ohledně pro většinu marginálního a užitečného zajištění financí na podporu všech dětí, více dají na své lobbistické a politické zájmy, než na pedagogické principy, kterými se tak rádi zaklínají. Naštěstí na zbytcích zbytečných diskusí, které snad není tento příspěvek součástí, roste zdravé, stejně jako je i mnoho učitelek a učitelů, kteří spojují a hledají cesty, ne důvody a výmluvy.

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu v RESPEKT.cz