Ondřej Šteffl: Potěmkinova vesnice I: Víme, co učit a proč

Když posíláme dítě do školy, nějak automaticky předpokládáme, že je jasné, proč se tam učí zrovna tohle. Mnoho lidí, zejména rodičů, je přesvědčeno, že to, co se děti učí ve škole, je přesně to, co se děti naučit mají. Tak to ovšem není. Často se ve školách děti učí věci, o nichž už dávno nikdo neví, proč se učí a k čemu jsou dobré.

Potěmkinovy vesnice ve školství

Příběh o knížeti Potěmkinovi a jeho ukázkových vesnicích může sloužit jako vhodná paralela k současnému stavu českého školství. Aby kníže Potěmkin ukázal císařovně Kateřině Veliké, jak dobře vládne na svěřeném území, nechal namalovat kulisy výstavních vesnic. Za nimi se skrývali ubozí vesničané. Podobně ve školství je dost věcí, kterým věříme tak, jako Kateřina kulisám vesnic, ale přitom jsou jen falešnou dekorací. Věříme jim ze setrvačnosti, z pohodlnosti, z nedostatku informací, často tak jako Kateřina proto, že jsme od skutečnosti příliš daleko a nezajímáme se (třeba mnozí rodiče), anebo naopak, že jsme do věci příliš ponořeni a chybí nám odstup a nadhled (třeba někteří učitelé nebo žáci).

Budu se postupně věnovat třem takovým Potěmkinovým vesnicím ve školství. Třem našim přesvědčením, že něco je ve školství pořádku, ale ve skutečnosti není. I. Víme, co učit a proč, II. Víme, jak učit, III. Děti se ve školách naučí to, co mají. Pravda není ani jedno.

Důležité poznámky
Než to všechno vyložím, musím učinit tři důležité poznámky.

Především mluvím o základním vzdělávání. A i když v dalším budu čerpat příklady zejména z českého prostředí, situace v jiných rozvinutých zemích není v některých ohledech příliš odlišná.

Druhá poznámka. Nehledám vinu u učitelů, ti za tyhle Potěmkinovy vesnice nemohou. Oni učí, musí učit, to, co jim předepisují osnovy resp. dnes Rámcové vzdělávací programy, ale ty oni nenapsali. Učí, musí učit, ve školách podle platných předpisů, ale předpisy ani celkovou organizaci školy oni neurčují. Výsledky žáků hodnotí a musí hodnotit, podle kritérií, pravidel a vzhledem ke zvyklostem, které sami nezavedli. Učitele jsou tak mnohem spíše jednou z obětí celého systému. Učitelé Potěmkinovy vesnice nenamalovali, ale musí v nich žít.

A za třetí, mluvím o školství jako celku, o průměru, o většinové běžné škole. A jako všude jsou i zde výjimky, jsou místa, školy, učitelé, rodiče, kteří mají jasno v tom, co a proč se děti učí, jak a proč to dělají, i v tom, co děti nakonec umí. Jedním pěkným takovým příkladem, i když mimo školství je Skaut.

Potěmkinova vesnice I
Víme, co učit a proč

Mnoho lidí, zejména rodičů je přesvědčeno, že to, co se děti učí ve škole, je přesně to, co se děti naučit mají. Že je kdesi kdosi moudrý, kdo o tom na základě rozsáhlých rozborů, hlubokých úvah a dobře promyšlených cílů vzdělávání rozhodl. Že je někdo, kdo ví, proč se učí zrovna tohle a ne něco jiného. Mnoho lidí věří, že takto moudře a promyšleně vznikly i Rámcové vzdělávací programy (dále jen RVP), které určují, co se na školách musí učit. To je ale po všech stránkách omyl.

Od roku 1849 pořád stejně

Základní skladba předmětů, jak je známe ze základní školy či gymnázia: Čeština, Matematika, Dějepis, Zeměpis, Přírodopis (Biologie), Fyzika, Chemie, Cizí jazyky a Tělocvik, Zpěv a Výtvarka, existuje od roku 1849, od tzv. Exner–Bonitzovy reformy. Jen místo chemie jsme tehdy měli lučbu a místo fyziky silozpyt. Už to samo o sobě je podivné. Předměty, které měly děti připravovat do života na počátku průmyslové revoluce, kdy se svítilo svíčkou, v době páry, v Habsburské monarchii jsou dodnes stejné, přestože nyní žijeme v době sociálních sítí, nanotechnologií, robotů, úprav genetického kódu a v demokratickém státě. Navíc pojetí obsahu všech předmětů je praktiky stejné. Tu a tam nějaký učitel zajásá, když se podívá do sto let staré učebnice. A u většiny předmětů se ani obsah mnoho nezměnil, kromě toho, že samozřejmě v přírodních vědách přibyly některé nové objevy a dějepis už zahrnuje světové války. Víte třeba, proč u nás máme o dost víc výuky fyziky než ve většině jiných zemí? No protože „..žádná věda na zničení tmavých pověr s hroznau jejich družinau při čarodéjnických duchů zaklínačů, pokladů hledačů atd. více a dobročinněji neaučinkovala, nežli právě silozpyt". A máme to tak dodnes. (viz též zde.)

Boj o hodiny

A od roku 1849, už více než 160 let, jen oprašujeme starý systém. O skladbě předmětů, o celkové koncepci, o obecných cílech vzdělávání, ani o tom, jak bude vypadat svět, do nějž děti vyrostou, a jak je na něj připravit, o tom se široká odborná debata nevede. Zato za kulisami probíhá živá diskuse, resp. někdy i ostrý souboj o počet hodin, které každý předmět dostane. Za těch 160 let totiž vznikly velké skupiny učitelů jednotlivých předmětů, češtináři, fyzikáři, matikáři, tělocvikáři atd. Třeba dějepisářů jsou tisíce, matikářů a češtinářů dokonce desetitisíce. A některé skupiny učitelů mají i docela dobře organizovaná a silná zájmová sdružení.

A ti pak vedou boj o hodiny. Kdyby třeba totiž někdo přišel s tím, že zrušíme chemii, co by chemikáři dělali, že? Nebo že i jen snížíme počet hodin dějepisu, stovky možná tisíce dějepisářů by ztratilo práci. A stejné to bylo i při přípravě platných Rámcových vzdělávacích programů. A tak především zachování současného stavu a péče o zájmy učitelů jednotlivých předmětů rozhodují o tom, co školám předepíšeme, že mají učit. Úvahy o tom, jak děti co nejlépe připravit na jejich budoucí život, ať už tím myslíme jejich spokojenost, seberealizaci či úspěch, osobní či pracovní život, zůstávají na okraji.

Rodiče chtějí to, co sami zažili

Změna tradičního zaběhnutého systému je ovšem obtížná i z řady dalších důvodů. Jsou tu rodiče, kteří se sami učili co? No právě tohle! A rodiče rodičů? Totéž. A tak každý předpokládá, že když se to učili moji rodiče, budou se to učit i moje děti. V tom jsou na tom rozvíjející se země mnohem líp, třeba v Brazílii většina prarodičů dnešních dětí do školy vůbec nechodila, a tak jsou tam změnám a pokroku mnohem přístupnější.

Změně brání i další věci. Chemii na gymnáziu nemůžeme zrušit, protože se z ní přece dělají přijímací zkoušky na medicínu, že? Ale třeba z práva ani z ekonomie se na právnické ani ekonomické fakulty přijímačky nedělají. A to prostě proto, že tyhle předměty se na základních školách a gymnáziích neučí vůbec nebo tak málo, že by nebylo co zkoušet. Kdyby se ale chemie neučila, nikoho na medicíně by nenapadlo z ní dělat přijímací zkoušky. Je omyl se domnívat, že by se stalo něco vážného. Prostě by se s potřebnou chemií začalo od začátku, stejně tak jako se na medicíně začíná od začátku s histologií, na ekonomce s ekonomií a na právech s právem.

Znalosti z ekonomie nebo práva využije ovšem dnes prakticky každý, středoškolskou chemii jen málokdo. Jenže to v roce 1849 nikdo nevěděl, a tak ve škole z tradice a setrvačnosti učíme chemii a ne ekonomii. A deficit školy v ekonomii či právu suplují média či banky (např. v Lidových novinách zrovna nedávno vycházel právní rádce). A jsme zase u rodičů, ano rodiče chápou, že pro většinu dětí by ekonomie či právo bylo užitečnější. Ale z chemie se přece dělají ty přijímací zkoušky.

Co je vlastně úkolem školy?

A tak se začarovaný kruh školy pro školu uzavírá. Dokonce, i když se zeptáte dětí na základní škole nebo na gymnáziu, o rodičích a učitelích nemluvě, tak většina z nich vám řekne, že je potřeba, aby měly všeobecné vzdělání. A co je všeobecné vzdělání, no to je to, co se učí základní škole nebo na gymnáziu. Protože to, co se tam učí, budou potřebovat. Kde? V přijímacích zkouškách, nebo v dalším studiu.

Ekonomii a právo jsem si vybral jen jako přehledný příklad, toho, co by člověk v dnešním a hlavně budoucím světě potřeboval a škola mu to nedává. Takových věcí, v kterých často pociťujeme v životě deficit je mnohem víc. Lepší znalosti a dovednosti v mezilidských vztazích a komunikaci, jak si vybrat partnera, jak vychovávat děti, jak si vybrat práci, jak si hledat práci. V takových věcech hledáme radu a pomoc, až když vzniknou problémy, rozvádíme se, děti se chovají jinak, než bychom si přáli, začnou brát drogy, přestane nás bavit práce, přijdeme o ni. A jen málokdo si v té chvíli uvědomí, že tomuhle se třeba dalo předejít, kdybych o tom ze školy něco víc věděl.

Mnohý ovšem namítne, že tohle není úkol školy. A v tom je právě hlavní problém. Je nebo není? Máme tohle a podobné věci ve školách učit nebo ne? Nevíme. A ani si tu otázku neklademe. Co je vlastně smyslem a cílem školy? Připravit děti na přijímací zkoušky a na další studium? Připravit je na budoucí zaměstnání? Připravit je partnerský a rodinný život? Připravit je občanský život? Rozvíjet jejich osobnost? Vychovat z nich demokraty? Kompenzovat sociálně vzniklé rozdíly mezi dětmi? Udržovat národní tradici?

Školský zákon z roku 2004 počítá s tím, že nejdříve vznikne Národní program vzdělávání. Teprve od něj se měly odvíjet jednotlivé Rámcové vzdělávací programy, pro základní vzdělávání, pro gymnázia, pro jednotlivé střední odborné školy, ba i pro školy mateřské. My ho ovšem ani po 12 letech nemáme, a RVP vznikaly a vyvíjí se, jak popsáno výše. My vlastně nevíme, co v nich má být, nemáme žádnou hierarchii cílů. Nevíme, zda je důležitější žáky základní školy připravovat „na výkon povolání“ nebo třeba „na pochopení a uplatňování zásad demokracie“ (§2 Školského zákona). A tak ve výsledku v RVP pro základní školy máme takové perly, že na konci základní školy žák umí:

 objasnit funkci dvou organismů ve stélce lišejníků;
 zapojit správně polovodičovou diodu;
 využívat Ohmův zákon při řešení praktických problémů;
 orientovat se na stupnici pH a změřit reakci roztoku;
 formulovat a řešit reálnou situaci pomocí rovnic a jejich soustav;
 využívat při tvořivých činnostech prvky lidových tradic

Je třeba připomenout, že tohle RVP očekává od každého, kdo prošel základní školou, tedy by měl vědět vlastně úplně každý občan. Projdeme-li si pak RVP podrobněji, vypadá to, že ze všech žáků chceme vychovat malé vědce a odborníky. Je to tím, že obsah jednotlivých předmětů je samozřejmě (nebo to není samozřejmé?) v rukou odborníků na tyto předměty, matematika v rukou matematiků, čeština v rukou bohemistů, dějepis v rukou historiků atd. A tak akademičnost a abstraktnost konkrétních požadavků, co má žák umět, je veliká, zato praktická použitelnost malá. Jeden příklad, který všichni známe, za všechny: slovní a větný rozbor. Je to opravdu tak užitečné, aby tím děti trávily desítky či možná stovky hodin. V zahraničí nic takového většinou nemají. Nebylo by lepší, kdy se učili třeba srozumitelně vyjadřovat?

Některé země hierarchii cílů vzdělávání mají. Třeba já vím o šesti: Nový Zéland, Austrálie, Skotsko, Ontário, Švédsko a Singapur), které si stanovily dost podobné nejvyšší cíle vzdělávání: 1. Slušný, morální člověk, 2. Chtít a umět se učit, 3. Sebedůvěra (selfconfidence), 4. Angažovaný občan. (více viz zde a zde). Dánsko si zase těsně po druhé světové válce řeklo, že žáky ve školách je třeba vychovávat především tak, aby se Dánové nikdy nepodlehli takové manipulaci jako za druhé světové války Němci. Za pozornost jistě stojí Bhútán, jak se svým Hrubým národním štěstím (namísto našeho hrubého domácího produktu). „Celá filozofie, v jejímž rámci se snažíme dětské mysli ovlivnit tak, aby byly přizpůsobivé a otevřené všemu novému,“ říká bhútánský ministr školství Thakur Singh Povdjel, dle kterého by vzdělání nemělo být jen o akademických výsledcích, ale především o tom, co to dnes znamená být člověkem.

Co chce stát a co chtějí rodiče?

Hierarchie cílů vzdělávání, jak jsem o ní mluvil výše, se ovšem týká toho, co chce stát, společnost. Otázka je, zda to také chtějí rodiče, a co dělat, když se cíle vzdělávání rozcházejí. Ani v tom ovšem nemáme jasno.

Právo rozhodovat o výchově a vzdělání dětí samozřejmě patří především rodičům. To jim zaručuje Ústava i Občanský zákon. Na druhé straně je zde zcela přirozené právo státu v nějaké míře formovat, ba indoktrinovat své budoucí občany. Proto mají skoro všude na světě nějakou formu povinné školní docházky nebo povinného vzdělávání. Mimochodem v naší Ústavě je to jediná jmenovitě uvedená povinnost. Žádná země přece nechce vychovávat gaunery nebo hlupáky, každá chce zachovat kulturu národa. Nahoře uvedené čtyři cíle šesti zemí jsou toho dobrou ilustrací. A i když třeba ne každý rodič si přeje, aby jeho dítě bylo angažovaným občanem, těžko zpochybnit zájem státu takové občany vychovávat.

Ale dva organismy ve stélce lišejníku? A změřit pH reakci roztoku? Proč stát nutí mé a vaše děti, aby tohle uměly? Více bych rozuměl tomu, aby stát chtěl občany vzdělané v ekonomice a právu než v chemii. Sám pro sebe si vždy představuji, že povinné vzdělávání pro všechny děti by mělo obsahovat to, co bych si přál, aby uměli budoucí spoluobčané mých dětí. Ne tedy moje děti, u nich si přeji mnohem, mnohem víc, ale všichni ti, se kterými ony budou žít, děti mých sousedů. 

A co si přejí rodiče – jaké by měly být jejich děti a co by měly umět (v pořadí podle ankety Scio):

 umí se radovat ze života
 umí a chce se stále učit
 je sebevědomé, věří si
 je své a jedinečné
 rozumí samo sobě
 je odvážné, nebojí se chybovat
 umí překonávat překážky, je vytrvalé
 umí anglicky
 umí vidět věci v souvislostech

Většina rodičů ovšem příliš neočekává, že se tohle děti naučí ve škole, rozhodně ne v té běžné většinové. A pokud ve škole, tak nejspíš v nějaké alternativní; ty si často kladou podobné cíle.

Příprava na budoucí svět

Ve velmi obecné rovině se ale nakonec shodneme. Úkolem školy je připravovat děti na jejich budoucí život. Naše představy o tom, jak by na něj měly být připraveny, se ale liší.

S budoucím životem našich dětí je ovšem ještě jeden problém. Ony budou dospělé v letech 2030 až 2080. A svět kolem nás se rychle mění, dokonce se mění stále rychleji. Stále častěji se objevují nečekané a nepředvídatelné změny, „černé labutě“, krize. I rozvoj technologií je stále rychlejší a do našich životů zasahuje nevídanou měrou.

O podobě budoucího světa nevíme nic jistě, ani v horizontu pěti let, natož patnácti či padesáti let dopředu. Jak tedy můžeme vědět, co děti učit, když nevíme, jaký svět je čeká. Snad jedinou jistotou je, že svět, který je čeká, bude plný změn. A tak to hlavní, co bychom je měly naučit je flexibilita, schopnost zvládat změnu, žít se změnou, umět se zní vyrovnat a brát ji jako výzvu. Jinými slovy mít sebedůvěru, nebát se změny. A změna vždycky znamená něco nového se naučit, tak umět a chtít se stále učit, patří k nepominutelným požadavkům.

Myslím, ale že vlastně důležitější otázkou než, jak bude svět vypadat, je otázka, jak chci, aby svět vypadal. A podle toho děti vzdělávat a vychovávat.

K čemu mi to bude? Když to nebudeš umět, tak k ničemu

Na otázku „Proč se to učíme, k čemu mi to bude?" se žák od učitele či rodiče může dočkat bonmotu: „Když to nebudeš umět, tak k ničemu." Ta odpověď je jen zdánlivě vtipná, je mírně demagogická, hlavně je však spíš tvrdou kritikou současného stavu. Co všechno potřebného a užitečného se každý z nás mohl za ten čas strávený ve škole naučit, ale nenaučil, protože se to prostě neučilo, nebylo to v osnovách. Bohužel, jak říká zmíněný bonmot, když jsme se to nenaučili, ani jsme si nemohli všimnout, že něco neumíme. Když jsme v životě byli v situacích, že by nám právě tohle pomohlo, ani jsme to nevěděli. A tak má většina z nás dojem, že škola nás do života připravila dobře. Jak to vyjádřila jedna diskutující na České škole „Tak se všichni, kdo sem píšete, zamyslete. Prošli jste českým školstvím. Vyrostli z vás hlupáci? Jste divní? Jak se stalo to, že jste dnes tací?“. Inu, jen málokdo se pokládá za hlupáka a málokdo za divného, ale dost možná, že bychom vedli spokojenější životy, byli šťastnější, možná úspěšnější, kdyby nás ve škole učili …

Když posíláme dítě do školy, nějak automaticky předpokládáme, že je jasné, proč se tam učí zrovna tohle. Tak to ovšem není. Často se ve školách děti učí věci, o nichž už dávno nikdo neví, proč by se je měly učit. Mnoho věcí se učí jen proto, že jsou pak zapotřebí u zkoušek na další školy nebo v dalším studiu.

Problém ale není v tom, že ve školách učí věci, které většina dětí nikdy nebude potřebovat. Hlavní potíž je v tom, že si otázku: proč se učí zrovna tohle, často ani neklademe. Spokojíme se s Potěmkinovou vesnicí, s pocitem, že je všechno v pořádku. Jen děti se občas zeptají, a dostanou odpověď…


Článek byl napsán pro časopis Perpetuum, převzato z autorova blogu na iDNES.cz. 

Najdete v něm i další zajímavé články. Je i ke stažení v PDF.