Ivan Langr: Školský zákon – tlak elit a nefér argumentů

Jaké kontroverzní dopady bude mít právě schválená novela školského zákona? Jaké nefér argumenty MŠMT užívá pro podporu svých návrhů? Proč jde MŠMT cestou omezování práv obcí i rodičů?


Minulý týden definitivně schválená novela školského zákona obnažila nepříjemný fakt, jakým způsobem se přinejmenším ve vrcholných patrech české politiky může rozhodovat. Totiž že jde často o brutální tlak relativně omezeného společenství elit, posíleného různými lobbistickými skupinami, a za užití mnohdy velmi zavádějících a nefér argumentů, nepravd a populistických slibů. V tomto případě na úkor rozhodovacích práv obcí a rodičů, resp. jejich výrazným omezováním.

Navzdory několikaměsíčnímu varování obcí jako zřizovatelů mateřských škol (dále jen MŠ) přináší novela především povinný poslední ročník MŠ, právní nárok na místo v MŠ pro děti ve věkových kohortách 4, 3 a 2 roky (postupně v letech 2017, 2018 a 2020) a také povinnost obcí zřizovat kolem svých MŠ tzv. spádové obvody, a to s účinností od roku 2017. Ministerstvo školství (dále jen MŠMT) tyto změny argumentovalo podporou snazší prostupnosti dětí mezi MŠ a 1. třídou ZŠ (povinný poslední rok MŠ), slaďováním rodičovských a profesních rolí (právní nárok na MŠ), poukazem na zesílení již existující praxe, jíž je v aktuálním školním roce v MŠ umístěno již na 40 tisíc dvouletých dětí (právní nárok pro dvouleté), a potřebností uzákonit funkční řešení, které právní nárok na MŠ údajně zajistí (spádové obvody). To vše je zahaleno do příslibu dostatečného množství financí na budování infrastruktury či na platy tzv. chův pro dvouleté děti.

Zkusme s účelovými argumenty MŠMT polemizovat, abychom seznali, kam až nás může kontroverzní novela dovést.

1. Pokud odmyslím obecně vzdělávací podtext povinného posledního ročníku MŠ, který skutečně může vést k lepší přípravě některých budoucích prvňáků, protože nárůst žáků s nějakou potřebou podpory na základní škole je zkrátka neoddiskutovatelný, z praktického hlediska způsobí toto ustanovení obcím a MŠ velké problémy. Původně zvažovaná 10letá povinná školní docházka se totiž nakonec rozbředla v závazku, který skutečnou povinností není. Kterýkoli z rodičů může i nadále nechat svého předškoláka doma, jen s ním musí absolvovat zápis a průběžně také jakési přezkoušení dispozic k nástupu do 1. třídy (úchop tužky, barvy, tvary atd.). MŠ ale budou muset i pro takové virtuální (papírové) dítě zachovat místo, pokud by na jeho dovednostech bylo nutno dodatečně zapracovat institucionálně, protože se to třeba v rodině nebude dařit. Nedovedu si však v praxi představit ředitelku MŠ, která rodičům nařídí, že jejich dítě od zítřka nastupuje do MŠ, protože neumí dostatečně rozeznávat barvy. A co ty děti, které nejsou očkovány, a nemohou tedy ze zákona MŠ vůbec navštěvovat, ale budou muset být aspoň na poslední před ZŠ i tak zapsány? Jedním slovem: nedomyšlenost. Tato jednostranná garance místa přitom bude blokovat kapacity, protože do MŠ neumožní přijmout jiné děti, jejichž rodiče by o to měli skutečný zájem.
2. Postupně zaváděný právní nárok pro všechny věkové skupiny až k dvouletým je velmi sporným ustanovením. Obce budou muset svým MŠ nachystat takové kapacity (včetně veškerých vnitřních parametrů), aby plně pokryly mezní hodnoty (absolutní počty dětí) na svém území, aniž by ale tušily, jestli vůbec do MŠ kdy nastoupí, protože nárok na MŠ není totéž co povinnost ji navštěvovat. MŠMT dále zdůvodňuje, že dvouleté děti nejsou filozofický problém, protože jich už nyní do školek chodí na 40 tisíc, takže o co Vám, obce, vlastně jde? To je sice pravda, ale také máme republikově 41 tisíc odmítnutých žádostí, z nichž řada nepochybně pokrývá děti tříleté a starší, a souběžně očekáváme (i podle MŠMT) v důsledku účinnosti povinného posledního ročníku MŠ nástup až 10 % nových dětí, které dosud MŠ z rozhodnutí svých rodičů vůbec nenavštěvují. A to je dalších až 36 tisíc. Ve světle těchto faktů lze ministerské hrátky s čísly považovat za absolutně pomýlené.
   
   Ruku v ruce s tím jde dosud nepříliš známý záměr ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen MPSV) zkrátit nekompromisně rodičovskou dovolenou (resp. vyplácení rodičovského příspěvku) na dva roky. Jde o politickou dohodu MŠMT a MPSV, jak v zásadě uzákonit povinnost slaďovat rodičovské a profesní role pro všechny matky či otce bez rozdílu už ve dvou letech dítěte. Stát sice nebude nařizovat, kdy se mají rodiče vrátit do práce, ale těm, co budou chtít zůstat s dítětem doma i do tří čtyř let, již odmítne přístup k finančním zdrojům, tedy rodičovskému příspěvku. Místo toho jim chce prostřednictvím obcí garantovat pro jejich dvouleté dítě místo v MŠ. Je otázkou, zda má MPSV k dispozici vůbec nějaké odhady, kolik lidí si vlastně přeje zkrátit celodenní rodičovskou péči o své dítě na dva roky a kolik ponechat nejméně na roky tři. Ten poměr i jeho lokální struktura by mě skutečně zajímaly. Není lepší cestou kultivovat současný systém, který každému umožňuje volbu délky rodičovského příspěvku, motivovat daňově i přímými pobídkami firmy, aby pro flexibilitu práce a slaďování vytvářely prostředí (stačí se podívat třeba na rakouský systém), i samosprávy, aby podporovaly začleňování dvouletých dětí do MŠ tam, kde k tomu bude místo, podmínky a přirozená rodičovská poptávka?
3. Spádové obvody jsou snad největším hříchem MŠMT v duchu růstu byrokratizace zápisů. Ministerstvo od začátku tvrdilo, že má vše dojednáno s obcemi, aniž však jedinkrát reflektovalo, že právě Svaz měst a obcí ČR je spolu se statutárními městy největším kritikem (nejen) této úpravy. Spádové obvody totiž omezí rodičovskou svobodu, kam své dítě umístit, a přikáží jim právě jen tu jedinou spádovou MŠ dle místa bydliště. Tvrzení MŠMT, že rodiče budou nadále volní v tom zapsat dítě i do MŠ nespádové, je falešné. Fakticky to totiž nebude kvůli nedostatečným kapacitám v MŠ možné – kde není místo, nespádové dítě nikdo nemůže zapsat. To MŠMT ostatně přiznává i tím, že slibuje miliardy na dobudování kapacit školské infrastruktury, protože je samo považuje za nedostatečné. Zabezpečit právní nárok dětí na MŠ přitom bylo a je možné i ve stávající zápisové praxi, která spádové obvody zatím nezná, a to prostřednictvím dobře zvolených nediskriminačních kritérií.
4. Peníze budou! Ta slova pronesla ministryně Valachová na lednovém výboru pro vědu a vzdělávání v Poslanecké sněmovně. Při detailním rozboru ale zjistíme, že jich nebude tak moc. Předně MŠMT již na začátku dubna 2016 obeslalo obce s tím, že jeho Fond rozvoje kapacit MŠ a ZŠ (dotační program 133 310) již nebude podporovat infrastrukturu pro předškolní vzdělávání, a všechny žádosti je tedy třeba směřovat výhradně ministerstvu pro místní rozvoj na IROP. Odmyslím-li to, že po roce 2020 na tyto evropské peníze patrně již ani nedosáhneme, není je – podle dostupných informací – možné využít na stavby nových školek, ale výhradně na dostavby/ přístavby. Například v Liberci (a jinde tomu nebude asi jinak) řada z 31 MŠ není k přístavbám vhodná, protože se nachází ve starých vilách, které už z hygienického či bezpečnostního hlediska neobstojí, mnohé obce budou omezeny i pozemkově (i zahrady MŠ totiž musejí splňovat prostorové normy odvozené od navýšené kapacity apod.). A to už vůbec nemluvím o tom, že prostory pro dvouleté děti budou logicky už v rámci stavebního řízení posuzovány daleko přísněji (hygiena, hasiči).

O strategickém plánování kapacit a optimu vynakládání veřejných prostředků snad nemá cenu ani mluvit. Chystat rozvojové kapacity pro dvouleté a tříleté děti s předstupem 8 – 10 let je nemožné a nesmyslné. Nikdo nemá v tuto chvíli ani tušení, kolik takových dětí bude v dané obci hlášeno v roce 2020, natož v roce 2025. Demografie a chování lidí jsou natolik specifické, že je nutné je vždy brát s rezervou. Může se tak stát, že v roce 2025 bude mít řada zejména menších obcí sice dostavěné školky, ale dětí v nich bude málo. Kdo pomůže obcím s udržitelností?

Skvělou reklamní story je pak případ budoucích chův, které mají s dvouletými dětmi v MŠ pomáhat. Kdo je zaplatí a kde vůbec vezmeme vhodné osoby? Počítal někdo, kolik takových chův bude v republikovém měřítku třeba? Pokud připustíme, že dvouleté děti potřebují daleko větší míru péče (mnohé jsou plenovány, hrají si spíš individuálně než v kolektivu), pak také musíme přiznat, že dvě chůvy na 24 dětí (což je v případě učitelek dnešní normativ běžné třídy v MŠ) je nebezpečně málo. Učitelů v MŠ máme v Česku nyní skoro 31 tisíc, tedy i chův budeme potřebovat stovky, ba možná i tisíce. Najdeme je na úřadu práce?

Poučen nedávnou historií svého města jsem velmi citlivý na rozhodování úzké a lobby vedené skupinky elit bez ohledu na to, jaké jsou potřeby celku a jaké preference artikuluje veřejnost. Také obce daly jednoznačně najevo, že novela školského zákona je v některých aspektech nepřijatelná, protože se naprosto rozchází s praxí, potřebami a možnostmi samospráv. Novela však prošla oběma komorami parlamentu jen velmi těsně (většinou 7 a 5 hlasů), i proto věřím, že o pokusy o její další revizi nebude nouze. Školský zákon byl měněn již čtyřicetkrát, takže jedna další úprava už asi nic nepokazí.

PhDr. Mgr. Ivan Langr
náměstek primátora Liberce pro školství, sociální věci, cestovní ruch a kulturu