Dopis učitelů odborných předmětů a zároveň speciálních pedagogů ministryni školství

V Praze 8. dubna 2016

Vážená paní ministryně,

Vaše zatím poslední odpověď je vlastně poměrně jasným důkazem toho, že odmítáte vůbec připustit to, že chápete podstatu našich podnětů, natož na ně, místo opakování dobře známých frází, objektivně reagovat.

Způsob, jakým je nám naznačováno, že ve skutečnosti sami nechápeme důsledky nového znění zákona, leží někde mezi urážkou a úsměvností. Nejprve se tedy pokusíme podstatu základních námitek shrnout způsobem, u kterého bude, doufáme jen velmi obtížné předstírat, že byly špatně pochopeny.

To, že u mnoha žáků se zdravotním postižením je vzdělávání na specializované škole možnost, která je pro dané žáky neoddiskutovatelně lepší, je prostě fakt daný skutečným životem. Přes veškeré iluze mnoha optimistů totiž běžná škola, která se s daným typem postižení setkává třeba jednou za několik let, nedokáže spolehlivě zajistit vzdělání tak kvalitní jako škola speciální, jejíž pedagogové mají třeba i desítky let praxe v daném oboru a která je vybavena pomůckami tak, jak u běžných škol dnes není ekonomicky možné. Stejně nepopiratelný je i fakt, že příliš mnoho zdravotně postižených se na běžných školách místo integrace do kolektivu stává terčem šikany nebo izolace ze strany intaktních spolužáků. Dětské kolektivy se chovají způsobem, jaký dokáže potvrdit každý dobrý psycholog, a žádný idealistický úmysl nadiktovaný zákonem to nedokáže změnit.

Neustálé opakování názoru, že změna zákona může inkluzivním vzděláváním poskytnout dostatečně kvalitní vzdělání ve všech stupních podpůrných opatření a nahradit speciální školy pro všechny typy a stupně zdravotního postižení, je tak jen politicky motivovaným pokusem popřít realitu. Podobně názor, že inkluzivní vzdělávání v podobě, jakou vytváří současný zákon, dá všem zdravotně postiženým možnost zařadit se jako rovnocenní partneři do běžných kolektivů, je jen o málo víc než zbožné přání.

Ovšem ačkoliv každý má právo na vlastní názor, nikdo nemá právo na vlastní fakta. Většina učitelů, která s takto zdravotně postiženými opravdu pracuje, i většina jejich rodičů totiž potvrzují to, co Vy v korespondenci s námi odmítáte připustit – že inkluze za každou cenu mnoha dětem škodí víc, než prospívá.

Snaha vydávat současnou podobu zákona za něco, co neškodí ani školám pro zdravotně postižené, ani žákům a studentům, kteří takové školy skutečně potřebují, je ve skutečnosti snaha obětovat vzdělání, štěstí, zdraví, spokojenost i šance mnoha zdravotně postižených na uplatnění v dospělém životě na oltář ideologie a ekonomických zájmů.

V korespondenci s Vámi jsme se navíc stále nedočkali reálné odpovědi na problém segregace zdravotně postižených na speciálních školách. Pokud konečně připustíte to, co je ve skutečnosti zřejmé jak každému, kdo s žáky a studenty s těžšími stupni postižení denně pracuje, tak i většině laické veřejnosti, tedy, že speciální školy jsou pro mnoho z nich vhodnější, než integrace v běžné škole, musíte připustit i to, že důsledky současného zákona skutečně takto postižené zavírají do segregovaných kolektivů. Kde je potom snaha o inkluzi? Jaké ospravedlnění můžete nabídnout pro fakt, že například nevidomí studenti gymnázia pro zrakově postižené nesmí mít ve třídě nepostižené spolužáky? Ekonomické argumenty to být nemohou, protože dokud ta možnost existovala, tak finanční částky, přidělované školám na intaktní studenty, byly pro běžné i speciální střední školy stejné.

Na běžných školách předpokládáte, že kombinace postižených a intaktních je prospěšná. Na speciálních středních školách, kde by intaktních byla menšina, by byla škodlivá?

Je možná také vhodné se na chvíli zastavit u některých dalších souvislostí, které legislativu a další záležitosti ohledně vzdělávání zdravotně postižených ovlivňují. I někteří soudci Evropského soudu pro lidská práva dnes připouštějí, že rozsudek, který i podle přiznání Vašeho náměstka s novou legislativou souvisí, byl přinejmenším podivný. Podle přiznání pí Zapletalové přitom Česká republika úmyslně z politických důvodů tento soudní spor prohrála. A případ, jehož základem bylo obvinění z rasové diskriminace, je tak dnes využíván k diskriminaci zdravotně postižených a k prosazování idejí, jejichž užitečnost v praxi je z odborného hlediska neprokázaná a které jsou z morálního hlediska odsouzeníhodné.

Dřívější postupy vedly k tomu, že v porovnání se zeměmi, které jsou nám často dávány za vzor, měly v České republice romské děti lepší školní docházku i vzdělání, a zdravotně postižení lepší schopnost pracovního uplatnění po ukončení školní docházky. Po faktické stránce tak dochází k prosazování systému, který má statisticky prokazatelně horší výsledky. Morální stránku a otázku diskriminace zdravotně postižených asi ani nemá smysl opakovat, k té se vyjadřujeme jinde v tomto dopise i v předchozích.

Pokud nakonec dojde k žalobě, která právě na základě diskriminace zdravotně postižených novou legislativu napadne, je na takovou eventualitu ministerstvo připraveno? My ano.

Poslední bod, na který bychom se chtěli zaměřit, jsou Vaše argumenty zněním vyhlášky. Pomineme-li to, jakým způsobem a jak pozdě vyhláška vzniká, můžeme se soustředit na další prostý fakt. Vyhláška je něco, co má nižší právní sílu než zákon, takže zákonem výslovně vytvářené a jednoznačně nařízené systémové problémy prostě nemůže vyřešit. Důkaz je jednoduchý – můžete uvést alespoň jeden konkrétní bod vyhlášky, který opravdu řeší problémy, které Vám vyjmenováváme v tomto dopisu?

Není už na čase přijmout fakt, že v tomto státě existuje velké množství lidí, kteří skutečně chápou jak problematiku vzdělávání zdravotně postižených, tak související právní normy, a zahájit s nimi dialog založený ne na ideologii nebo obecných frázích, ale na doložitelných faktech a doslovném znění paragrafů? Mnoho jiných politiků už reálnost problémů, které se s Vámi opakovaně pokoušíme řešit, připustit dokázalo. Existuje reálná šance, že to dokáže Vy i Vaše ministerstvo?

A ještě prosba na závěr. Dopis je adresovaný Vám a daná problematika je natolik závažná, že byste se měla odpovědí zabývat Vy a ne Vaši podřízení!

Ing. Martin Žďánský, PhDr. Eva Zichová, Ing. Jana Navrátilová

učitelé odborných předmětů a zároveň speciální pedagogové, Gymnázium pro zrakově postižené a SOŠ pro zrakově postižené Praha 5

Zdroj: Učitelské profesní sdružení