Bohumil Kartous: Proč nemůže na internetu zvítězit racionalita

Můžete argumentovat k věci, můžete se obklopit celou řadou nezpochybnitelných faktů, můžete poukazovat na zákon, dokazovat reálný stav věci, můžete odhalovat hoaxy a konspirace, můžete do hloubky analyzovat problém a předkládat data, případně vyprávět příběhy pochopitelné laikům. Můžete intelektuálně obracet z hlavy na nohy, odhalovat účelovou manipulaci a debilizaci ve veřejném prostoru, usvědčovat ze lži populisty a hlupáky, stejně vám to nebude nic platné. Sociální sítě, které vytvářejí potenciál propojení s kýmkoliv, kdo je zasíťován, vytvářejí velmi nebezpečnou drogu. Jmenuje se confirmation bias, je návykovější než heroin a takřka se nedá léčit.


V článku, v němž jsem odkazoval k případu rasistického, k násilí na jiných vyzývajícího chatbota Tay, jsem se snažil poukázat na to, že toto "selhání" není ani tak důležitou zprávou pro vývojáře v Microsoftu, jako pro celou společnost 21. století, ponořenou do digitálního světa, v němž se neumí orientovat a pohybovat. Společnost digitálně negramotnou.

Negramotnost je nejlepším předpokladem k tomu stát se obětí. Chatbot Tay je negramotný v tom smyslu, že nedokáže identifikovat kontext vyjádření a prostě se ztotožní s tím, co vyhodnotí jako dominantní postoj určité skupiny digitálních identit. Je sociálně vysoce krátkozraký a nedělá to proto, že by chtěl, ale proto, že kalkuluje četnost. Prosté.

Jeden čtenář napsal, že se mu nelíbí, když uživatele internetu označuju za digitálně negramotné. Ačkoliv se dá dokázat vcelku přesvědčivě, že samotné užívání internetu ještě nezakládá digitální gramotnost (analogií může být třeba to, že analfabet umí držet tužku a čmárat s ní na papír), má vlastně čtenář svým způsobem pravdu. Vedle chatbota, který se stal rasistou během několika hodin, většina lidí, kteří produkují a sdílejí v digitálním prostoru podobné názory, k nim dospěla po letech "kontemplace", posuzování, zvažování, přichylování se, ale i odmítání a vymezování se v rámci diskursu.

Problém s lidmi je poněkud jiný. Až na zcela bezpáteřní pragmatiky, většina z nich nekalkuluje pouze četnost a dominanci v diskursu, ale zahrnuje do svého uvažování mnoho dalších vlivů, ať už vyplývají z komplexu vlastní identity, nebo postojů signifikantních druhých. Každopádně jde vždy o interpretaci sociální reality mnohem hlubší, než čeho je umělá inteligence na současné úrovni vývoje schopna.

Problém lidí spočívá v poněkud jiné oblasti. Potvrzování vlastních stereotypů, confirmation bias, je prokazatelná tendence k tomu vyhledávat pouze takové důkazy, názory, postoje a preference, které již vybudovaný stereotyp opakovaně utvrdí. Jde o přímý opak kritického myšlení. Kritické myšlení, jak je pravděpodobně obecně chápáno, nespočívá v tom, že dokážeme být kritičtí k ostatním, ale naopak v tom, že jsme schopni (a ochotni) udržovat své vlastní myšlení jako otevřený proces, v němž se záměrně nevyhýbáme vlivům, které by mohly naši identitu zviklat.

Confirmation bias je samozřejmě mnohem pohodlnější poloha než neustálá nejistota toho, že můžeme kdykoliv být usvědčeni z omylnosti, předpojatosti nebo potřeby manipulovat obraz sociální reality tak, aby vyhovoval našemu přesvědčení. Oproti tomu je kritické myšlení trvalým tréninkem vůle nepodlehnout pohodlnosti a být ochotni přiznat si, že nejsme schopni být objektivní a nezkreslovat sociální realitu do podoby, která nám vyhovuje.

Sociální sítě - v utopické představě - umožňují daleko snáze falzifikovat své vlastní přesvědčení, protože činí přístup k informacím mnohem svobodnější a jednodušší. Ve skutečnosti ale ukazují na to, že internet není demiurg svobody, nýbrž pouze nástroj našeho vlastního přesvědčení. Záleží pouze na tom, jak tento nástroj využíváme, nikoliv na tom, jak velkou šíři využití umožňuje.

Sociální sítě umožňují jak podporovat kritické myšlení, tak utvrzování stereotypů. Záleží, co si vyberete. “Most people use social media not to open their horizons wider, but to lock themselves in a comfort zone”, říká Zygmunt Bauman v interview pro El País, což je vlastně jen jiným opisem shora uvedeného. Většina lidí využívá sociální sítě nikoliv k posunutí vlastních horizontů, ale k uzavření sebe sama v zóně sociálního komfortu, což je cílová stanice na cestě utvrzování se ve vlastním stereotypu.

"Say, right now, if I want to find out what’s going on in Ukraine or Syria or Washington, I read The New York Times, other national newspapers, I look at the Associated Press wires, I read the British press, and so on. I don’t look at Twitter because it doesn’t tell me anything. It tells me people’s opinions about lots of things, but very briefly and necessarily superficially, and it doesn’t have the core news." Tolik Noam Chomsky v interview pro web Reader Supported News (mimochodem název webu odkazuje na model financování Britských listů). Pokud se budu chtít dozvědět něco o tom, co se děje na Ukrajině, v Sýrii nebo Washingtonu, přečtu si NY Times, případně národní deníky, podívám se na zprávy Associated Press, přečtu si britské deníky atd. Nejdu na Twitter, protože mi neřekne nic. Sdělí mi názor lidí na řadu různých věcí, ale pouze krátce a nutně tedy povrchně, neobsahuje podstatu zprávy.

Chomsky popisuje to, čemu se říká skimming, povrchní čtení, které daleko víc vede k přejímání názorů než k pochopení skutečnosti. Lidem, kteří si hoví ve své komfortní zóně, umožňuje nepřeberné množství informací a jeho stále proudící tok pomíjet cokoliv, co ohrožuje jejich identitu a zbytečně znervózňuje. Samotným předvýběrem zdrojů, na čemž jsou sociální sítě postaveny, dochází k eliminaci těch problematizujících a naopak k posílení těch, které nám vy-hovují.

Vedle toho je tu ještě další efekt, Dunnig - Krugerův. Tento rozpoznaný fenomén vede řadu lidí, jejichž kognitivní schopnosti a dovednosti jsou relativně omezené, k nereálnému dojmu jejich nadřazenosti, jelikož si svých limitů nejsou vědomi, případně je vytěsňují. Tento fenomén ale zároveň svůj protipól u těch, kdo jsou kognitivně vybaveni nadprůměrně a domnívají se - stejně nesmyslně - že ostatní jsou schopni chápat šíři a složitost skutečnosti stejně jako oni sami. To vysvětluje, proč je velmi těžké najít elementární dohodu na řadě kontroverzních společenských témat, byť je možné je analyticky relativně dobře uchopit a popsat.

Jinými slovy, jakékoliv inkonzistentní žvanění, jakákoliv populistická zkratka či průhledná manipulace může být ve společenském diskursu digitálního světa uznána jako "pravdivá". Záleží pouze na tom, jak jste si svou digitální zónu komfortu přizpůsobili a jak málo jste ochotni připustit, že jde o vlastní konstrukci, nikoliv o odraz reality. Za specifické politicko - kulturní situace, jako je třeba ta v současném středoevropském prostoru, je možné díky dominanci v rámci diskursu zkreslovat obrazy reality tak dokonale, že je mnohdy nemožné se jim vzepřít. Zejména lidmi, kteří nikdy nepřistoupili na fakt, že se mohou dennodenně mýlit.

Pozn. autora: Za inspirativní přednášku, kterou přednesl na konferenci Inspiruj skauting, je potřeba poděkovat Petru Ludwigovi.

Převzato z Britských listů