Roman Kantor: Učitel patří k nejvíce ohroženým lidem ve vzdělávání Dochází k výbušné devalvaci české vzdělanosti

Začíná vážně přihořívat. České školství tiše bije na poplach. Postihla ho nejen vleklá a sžírající průměrnost, ale zejména všudypřítomná povrchnost spojená s lhostejností, která plíživě ničí vzdělanost v České republice. Vytrácí se nejen dřívější obsah slov, ale všude kolem nás překypuje bující formálnost.


Už dlouho se píše a mluví o snižující se úrovni české (ne)vzdělanosti. Konkrétní jeden učitel většinou vytrvale mlčí. Pro nedostatek času a vleklou únavu nevnímá málo přínosné diskuse tzv. odborníků a samozvaných expertů na školství, kteří naposled viděli školní lavici, když maturovali. Náš učitel se snaží učit. Pospíchá na nudná školení. Na poradě si nestačí zapisovat úkoly. Na nic jiného mu nezbývá čas. Zejména na sebevědomého a znuděného žáka. Ve školách dlouhodobě dochází k šikaně slabých žáků a učitelů. Když se náhodou zveřejní, noviny mají o čem psát. Někde se začne dokonce vyšetřovat, jinde se vše zamete pod rohožku. V jedné základní škole nasypou žáci své učitelce do šálku s kávou jedovatou látku. Nic se neděje. V jiné průmyslovce tvrdě šikanují budoucí maturanti učitelku a vše si pro sdílenou radost natáčejí. Zase se dlouho nic nedělo. V další škole došla trpělivost učiteli a uštědřil provokujícímu žákovi několik ran pěstí. Cíle a výsledky vzdělávání se stále častěji propadají do suterénu. Kritické myšlení se vytratilo ze školních lavic a sborovny. Maturant si plete Husa s Komenským a rok 1948 s rokem 1968. Kde to proboha žijeme? Kde se stala zhoubná chyba?

Vše zůstává na učiteli

Máme početné ministerstvo školství, aktivní školní inspekci a řadu jiných vzdělávacích institucí. Když se ve škole něco vážného přihodí, a veřejnost se to omylem dozví, ozvou se moudří a skvělí rádci. Následuje série opatření a kontrol v přímém televizním přenosu. Za pár týdnů zavládne známý klid po pěšině. Vše zůstává opět na učiteli. Patří dnes k nejvíce ohroženým lidem ve vzdělávání. Bojuje přímo na ostří fronty a nejednou je zraněn. Ostatní jen zpovzdálí nabádají a povzbuzují. Samá slova. Jen slova. Ale ta nikdy nic zásadního v životě nezmění. Rozhodující společenské procesy nejen u nás, včetně vzdělání, se odevzdaně podřizují ekonomickému a politickému diktátu. Víme to všichni.

První chyba - (ne)výchova

První chyba se stala záhy po roce 1989. Tenkrát si politici, zejména z Československé strany lidové, prosadili, aby se v českých školách už dále nevychovávalo, ale pouze vzdělávalo. Svou „revoluční“ vůli včlenili do příslušného školského zákona 561/2004 Sb. Vychovávat podle nich má rodina. Neblahý výsledek se už dávno dostavil! Základní mravní a společenské hodnoty, obyčejná lidská slušnost se u žáků i studentů naprosto zamlžily, rozklížily a ztratily původní obsah a oživující smysl. Škola už dávno oficiálně nevychovává a většina rodin ještě s výchovou svých dětí nezačala.

Druhá chyba - peníze za žáka

Druhá chyba spočívá v jednoduché matematické úměře. Čím více žáků usedne do poloprázdných středoškolských lavic, tím více peněz na provoz, na ustrnulé mzdy učitelů a nepedagogických pracovníků. Střední a vysoké školy nadšeně otevřely po roce 1989 své brány dokořán. Vešel, kdo chtěl. Došlo k neřízené masifikaci (hrozné to slovo!) českého vzdělávání. Dodnes přijímají každého, kdo si jen umí vyplnit a podat přihlášku. Tady pramení největší tragédie českého školství po roce 1989. Všichni chtějí maturitu, vysokoškolský diplom a nějaký ten titul k tomu. Řemeslo nikomu příliš nevoní. Dochází k výbušné devalvaci české vzdělanosti. Znalosti a dovednosti většiny absolventů škol zůstávají na povrchu. Digitalizaci školství pohlcují zástupy nul a mnohem méně špičkové jedničky. Všudypřítomná nadvláda peněz láme žákům a učitelům vaz.

Třetí chyba - učitelé

Třetí chybu paradoxně představují samotní učitelé. Za poslední dvě desetiletí se stali jen hříčkou v rukou povýšených politiků a dobře placených úředníků, kteří dokonale srazili učitele k zemi. Ti jsou unavení, přepracovaní, naštvaní, ponižovaní, zatracovaní, otrávení… Nespokojení. Bez idejí. Bez smyslu vlastní práce. Na vlastní výuku jim nezbývá mnoho času a sil. S učitelem se dnes nikdo nebaví a neradí. Jen se mu sděluje, co a kdy má udělat. V klidu si nestačí zajít ani na záchod. Učitel se nepřetržitě obává o svůj úvazek. Nemá ve škole potřebnou sociální jistotu. Spoutává ho obyčejný lidský strach, že před důchodem přijde o poslední krajíc chleba. Proto raději mlčí a opět mlčí… Ten, který vstřícně nadbíhá řediteli, dostane k Vánocům tisíc korun odměny. Ten, který si dovolí jen trochu kritizovat, nedostane nic. A ten, který poslušně mlčí a plní si, co musí, dostane dvě stovky. Tak dopadl český učitel. Není to ve všech školách stejné, ale všude je to obdobné. Nic na tom nezmění sympatická slova ministryně, že chce zvýšit kantorům plat o deset procent. Kdyby před mnoha lety splnila Zemanova vláda své závazné usnesení (slib), měli by učitelé už dávno třicet procent nad úroveň průměrné mzdy; tedy přes třicet tisíc měsíčně. Kdyby jsou jen plané sliby.

Zhoršují se mezilidské vztahy

Obyčejný učitel české školy se nikdy neobjeví na televizní obrazovce a nikdo o něm nenapíše pravdivý článek. Obyčejný žák se ve škole nudí a nemíní se vůbec učit. Jen trpělivě čeká v řadě, kde se rozdává maturitní vysvědčení a výuční list. Rodiče sebevědomých, mnohdy jen obtížně vzdělavatelných žáků, si občas přijdou postěžovat na náročného učitele a ředitel jim dá za pravdu. Nemůže si dovolit ztratit ani posledního, byť nejhoršího žáka, nositele státního finančního příspěvku. Varovně se zhoršují mezilidské vztahy ve sborovnách. Ubíjí je všudypřítomný existenční strach, následná nervozita, občasná závist, vlezlá podezíravost a nepříjemné pochlebování. Někteří ředitelé škol za dvacet a více let ve funkci nechtějí a neumějí nic (ne)příjemného vidět a slyšet. Některá vedení škol jsou málo kompetentní a odvážná.

Jak vystoupit ze začarovaného kruhu

Stačí, abychom si konečně nelhali a věrohodně popsali současný nepříznivý stav ve školství a české vzdělanosti. Důvěrně jej znají ti, kteří dennodenně usilovně bojují za katedrou. Je třeba poctivě a bez obav určit diagnózu nemocného školství. Dále už neimprovizovat! Nepodporovat průměrnost a povrchnost u žáků, ale i učitelů. Vytvořit chybějící dlouholetou koncepci rozvoje českého vzdělávání a s nástupem každého nového ministra ji neoslabovat. Vrátit kantorům do země zašlapanou důstojnost a společenskou prestiž. Nedělat z nich poslušné a otupělé ovce, ale podporovat v nich samostatně myslící a rozvíjející se osobnosti. Neustále nestrašit dílčími a nepromyšlenými „reformami“ a nesmyslně nebourat vše dobré a osvědčené, co už dávno prověřil čas. Vrátit do škol ztracenou spokojenost a tvůrčí atmosféru! Pro začátek ozdravné proměny by to určitě stačilo.

Psáno pro Týdeník Školství