Radim Juchelka: Učitelův business case

Mám rád život, svobodu a nezávislost. Jsem bývalý učitel. Miluju jachty, motorky, špičkové foťáky a podobné „nezbytnosti" a to, co mi umožňují. Vždy, když mi v garáži přistane nějaký nový koníček, nastane u nás doma třetí tázací období typu „Co to je?" a – po krátké odmlce – „Kolik to stálo?". Obvykle doprovázené poznámkou o tom, „že je to drahé“. Mé koníčky jsou pro moji manželku drahé. Tak jsem jí vyčíslil, že její koníček „být učitelkou" nás stál už více než 9 000 000 Kč. Spočítal jsem „učitelův business case".


Business case je finanční ohodnocení nějakého případu, projektu či změny z pohledu jejich výnosů a nákladů a počítá se na základě zásady opatrnosti = podhodnocují se výnosy a nadhodnocují se náklady té změny. Je tedy vždy při zdi a při zdi budu ve svém výpočtu i já. Začnu u sebe a své ženy, ať víte, jak to u nás dopadlo s tichou domácností. A pak aplikuji stejný princip na celý sociální systém jménem regionální školství, který pro mě tvoří žáci, rodiče, učitelé, zřizovatelé, státní úředníci a další (ne)přátelé základních a středních škol.

Můj business case

Z regionálního školství jsem odešel v roce 2000, poté co gymnázium, na kterém jsem učil, navštívil jeden pan ministr informatiky. Chtěl se podívat, co tam děláme tak úžasného, že se o nás mluví. A až se ministerská delegace dostatečně vynadívala, ministr si mně vzal bokem a říká: „Člověče, proč to všechno, co tady děláte, nerozjedete na vlastní triko? Jako vlastní podnikání? Proč to děláte pro školu?" Tak mi došlo, že jsem asi pro školství divný, a šel jsem dělat manažera do výrobní fabriky, kde jsem řešil v podstatě totéž, co ve škole. Pracoval jsem s lidmi, organizoval jsem, koordinoval jsem a vymýšlel jsem, jak by se to, co fabrika dělá, dalo dělat lépe. Jen jsem za svou práci dostával více peněz a cítil jsem, že to, co dělám, zákazníci, kolegové, management a vlastníci i oceňují a je to pro ně užitečné.

Prvních pět let v té fabrice jsem měl základní plat 50 000 Kč měsíčně a na bonusech jsem si za tu dobu přišel asi tak na 500 000 Kč. Pak jsem odešel do jiné fabriky, kde jsem byl také pět let, ale už za 120 000 Kč hrubého měsíčně a na bonusech jsem získal asi 1 000 000 Kč. Nyní už pět let pracuji v malé, svobodné, špičkové firmě za 90 000 Kč měsíčně. Za patnáct let mimo školství jsem si vydělal celkem 17 100 000 Kč hrubého. Nefinanční zaměstnanecké výhody jako auto i pro soukromé účely, mobil, notebook atd. nepočítám.

Aktuální průměrný plat učitele na střední škole je 23 000 Kč měsíčně. Budu předpokládat, že tato částka platila i v letech 2000 až 2015. Kdybych zůstal ve školství, vydělal bych si za těch patnáct let 4 140 000 Kč. Rozdíl mezi variantou „odejít" a variantou „zůstat učitelem" je v mém případě 12 960 000 Kč. Kdybych neodešel, sponzoroval bych své žáky, jejich rodiče, zřizovatele, školské úředníky, prostě celé školství částkou 12 960 000 Kč. To je 1 080 000 Kč ročně. O stejnou částku bych okradl sebe a svoji rodinu.

Dovedete si představit, co je to motorek, jachtění, foťáků, vzdělání, zdraví, dovolených, svobody a nezávislosti?

Business case mé ženy

Moje žena ze školství neodešla. Ve škole musí dělat učitele, psychologa, pracovníka bezpečnostní agentury, policejního vyšetřovatele, zdravotní sestru, rodiče, administrativní pracovnici, vyjednavače s rodiči, vyjednavače se školskými úředníky, people manažera a projektového manažera. Musí umět napsat projekt pro získání dotace z EU, odřídit si ho, zrealizovat ho, vyrobit výstupy a odevzdat je zadarmo školství. V tomto systému už je 26 let. Dejme tomu, že celých 26 let pracuje za stejný průměrný plat jako v roce 2016, tedy za 23 000 Kč měsíčně. Za tu dobu si vydělala 7 176 000 Kč.

Vzhledem k tomu, co umí a jak to umí (jako každý učitel pracuje s lidmi), by mohla působit kdekoli mimo školství minimálně na střední manažerské pozici ve střední a větší společnosti za průměrný plat minimálně 53 000 Kč měsíčně. Za 26 let by si tak vydělala 16 536 000 Kč. Rozdíl mezi variantou zůstat učitelkou a variantou odejít je 9 360 000 Kč ve prospěch varianty odejít. Touto částkou moje žena sponzoruje své žáky, jejich rodiče i školství a okrádá o ni sebe a svou rodinu.

Její koníček „být učitelem“ je mnohem dražší než všechny moje motorky, jachty, foťáky, které jsem si kdy koupil a které si ještě kdy koupím. Třetí tázací období u nás doma skončilo. Moje žena se už neptá „co to je a kolik to stálo?“

Máme o něco méně tichých domácností.

Učitelův business case

Pojďme teď aplikovat stejný model na celé regionální školství. Počet učitelů na ZŠ je 60 000. Na SŠ jich učí 40 000. A trochu matematiky? 53 000-23 000 = ?? ??? Měsíční sponzorský příspěvek každého z nich vašim dětem, vám a regionálnímu školství je 30 000 Kč. Ročně to dělá 360 000 Kč a za učitelovu kariéru trvající průměrně čtyřicet let je to 14 400 000 Kč.

Ročně věnují učitelé ZŠ a SŠ vašim dětem, vám a regionálnímu školství sponzorský dar ve výši 36 000 000 000 Kč. Celý roční rozpočet regionálního školství je 90 000 000 000 Kč. Učitelé jsou nejvýznamnějším sponzorem regionálního školství, neboť se na jeho financování podílí částkou ve výši 40 % státního rozpočtu.

A co na to finanční úřady?

Je být učitelem bláznovství? Nebo jen drahý koníček? V jakých jiných profesích ještě zaměstnanci sponzorují své zákazníky? A funguje to? A jak to přispívá ke kvalitě výuky? Jak je to udržitelné? A jak dlouho ještě? Jak se v tom cítí rodiče, když si uvědomí, jaké finanční dary od učitelů dostávají? A co učitelé? Začnou už pro sebe skutečně něco dělat? Postarají se o sebe? A co budou dělat zřizovatelé, pokud se učitelé rozhodnou, že spolufinancovat školství nebudou? Jaký smysl má „být při zdi“, když jde o kvalitu vzdělání a o naše děti?

A finanční úřady? Neměly by si posvítit na rodiče, jestli ty sponzorské příspěvky od svých učitelů daní?

Převzato z HR kavárny společnosti LMC, s.r.o.


Radim Juchelka je ORBIŤÁK, matematik, fyzik, informatik, učitel, systemik, ředitel, básník, milovník okrajových žánrů a všeho “divného” a nového, kamarád, manžel, otec, syn, motocyklista, změnař a jezevčíkovod.