Petr Chaluš: K polemice o základních školách

Petr Chaluš odpovídá na polemické otázky Zdeňka Sotoláře k tématu soukromých a veřejných základních škol. Jak mohou veřejné školy začít soukromým aktivně konkurovat?

Článek o dobrých základních školách pro všechny děti přinesl mnoho reakcí. Zajímavá diskuse se rozvinula pod článkem v Deníku Referendum, několik lidí poslalo emaily a vyšla polemika i na portálu Česká škola. V této polemice pokládá Zdeněk Sotolář několik důležitých otázek, zde jsou odpovědi.

„Opravdu můžeme s čistým svědomím říci, že žádná veřejná škola nenabízí slušné chování a humanistický přístup k dětem? A naopak, můžeme s čistým svědomím říci, že všechny soukromé školy všechno tohle skutečně nejen nabízí, ale i prakticky činí? Není za tím slušným chováním a humanistickým přístupen jen podlézavost soukromé školy vůči dobře platícím zákazníků?“ začíná svou polemiku Zdeněk Sotolář.

V svém článku zmiňuji veřejné školy, o které rodiče bojují například změnou trvalého bydliště. Navíc celkově obhajuji význam kvality veřejných škol. Zároveň si myslím, že ve většině veřejných škol stále ještě pracuje mnoho skvělých učitelů, ačkoli mnoho odešlo do jiných sektorů.

Jenže to nestačí. Veřejné školy potřebují silnou podporu státu v oblasti řízení, pedagogiky, komunitní práce, poradenství a podobně: nikoli silnou centralizaci, ale silnou inspiraci a investici do inovací. Bez toho nemohou konkurovat inovativní rétorice soukromých škol.

Ty soukromé základní školy, které vznikají z potřeby alternativy, zmiňované hodnoty často nabízejí. Mluvím o zatím zřejmě málo viditelné vlně, která pod značkami nových pedagogických trendů vypadá natolik veřejně prospěšně, že si ani nevšimnete částky za školné.

Není mým cílem obvinit tyto zakladatele, je mým cílem obvinit stát, že takový trend neanalyzuje a nereaguje na něj podporou veřejných škol.

„Je to opravdu jen láska k dětem, co vede rodiče k přesunu dětí do soukromých škol? Nebo je to cynický snobismus boháčů? Nemůžeme jednoduše dokázat, co z toho je víc pravda. Ale fedrovat jen jeden pohled je příiš jednostranné a krátkozraké. Soukromé školy válcují ty veřejné především penězi, které vytvářejí nesrovnatelné podmínky. Je otázkou, zda je to vůbec férová soutěž,“ pokračuje Sotolář.

Každý má právo chtít to nejlepší pro své dítě. Stát musí přesvědčit rodiče, že to nejlepší je veřejná škola, ne je k tomu nutit.

Soukromé školy mají za sebou rodiče, kteří si mohou dovolit investovat do vzdělání svých dětí více než jiní. Určitě jsou zřizovatelé těchto škol schopni vyjmenovat mnoho nevýhod, kterým na druhou stranu čelí.

Doufám, že nejde o soutěž, tu bychom totiž nakonec prohráli všichni. Jde o prostou odpověď státu a veřejných škol na tento trend - soukromé školy jsou prostě nositeli inovací. Ať si nabízejí ploty, stáje s koňmi či celebrity, to nakonec ničemu nevadí. Velkou výzvou je spíše to, že úspěšně nabízejí pedagogické a komunitní inovace.

„Jak v tomto mohou veřejné školy začít soukromým aktivně konkurovat?“ ptá se pak Zdeněk Sotolář.

To je dobrá otázka. Pro začátek mohou vytvořit přátelské prostředí pro rodiče a děti. To zas tolik peněz nestojí. Mohou také zvažovat inovace – slovní hodnocení, učení ve smysluplných tematických celcích, zapojit rodiče do výuky a mnoho dalších drobných kroků. Podstatné ale je, aby je stát oceňoval.

Pokud vím, ke školám v poslední době promlouvá jen Česká školní inspekce. A ta, i kdyby chtěla pomoci, není z podstaty podpůrným partnerem škol. To by se musela vzdát svého názvu i většiny svých nedávno extrémně posílených kontrolních pravomocí.

Konkurovat lze zdola síťováním inovativních veřejných škol, inovativních učitelů nebo shora rozvojem škol ze strany kompetentní, kreativní a důvěryhodné sítě úředníků a odborníků. Obě tyto cesty jsou extrémně obtížné v České republice. Na vlastní kůži už mnoho let pociťuji, jak obtížné to je. Přesto se snažím přispět, například v rámci iniciativy Přátelské učení.

„Není však nárůst počtu placených soukromých základních škol především zprávou o tom, že není něco v pořádku se stavem naší společnosti? Není to zpráva o tom, jak se od sebe vzdalují světy bohatých a chudých?“ doplňuje svoje pochyby Sotolář. „Nejde o tu chudší polovinu rodičů. Jde o chudší většinu,“ zakončuje.

To je zásadní připomínka. Škola je závislá na podobě společnosti, ve které existuje. Pokud je nějaká společnost málo demokratická, škola je odsouzena ke stejnému deficitu.

Na druhou stranu je škola jednou z mála institucí, které mohou podpořit sociální soudržnost nebo aspoň bránit nárůstu nesoudržnosti. Mohli bychom začít skromně tím, že by alespoň základní škola nepodporovala rozdělování lidí do světů „bohatých“ a „chudých“ nebo „chytrých“ a „hloupých“. Uvozovky naznačují, jak jsou tyto kategorie často zavádějící a nevypovídají o štěstí, o vnitřní kvalitě člověka či o míře jeho přínosu druhým.

Závěrem nezbývá, než poděkovat Zdenkovi Sotolářovi za důležitý dialog.

Psáno pro Deník Referendum