Ludmila Pubalová: Inkluze po Norsku

V rámci projektu podpořeného z fondu z Norska „Navázání bilaterální spolupráce a výměna zkušeností se zaměřením na terapeutické aktivity při práci s dětmi, reg. číslo projektu: NF-CZ11-BFB-1-051-01-2015,“ jsme měli možnost navštívit běžnou ZŠ, SŠ, kde jsou v rámci inkluze vzděláváni žáci se SVP. Další exkurze s prezentacemi se uskutečnila v Snoezelen centru, na VŠ v Lillehammeru a v rehabilitačním centru Beitostølen Helsesportsenter.


Vzdělávací systém v Norsku je propojený se zdravotnictvím i sociálním resortem.

Díky tomuto propojení si Norové mohou dovolit integrovat žáky se SVP do hlavního vzdělávacího proudu a vynakládají na tento systém vzdělávání obrovské finanční prostředky. Veškerá péče o handicapované je poskytována zcela zdarma od MŠ až do důchodového věku. Toto se týká nejen vzdělávání, ale i celého komplexu rehabilitační a lékařské péče včetně sociální pomoci.

Představme si tedy, že dítě s postižením má zajištěn dovoz do vzdělávacího zařízení a celodenní individuální péči speciálního pedagoga, pedagoga, asistenta, fyzioterapeuta, ergoterapeuta, hipoterapeuta a dalších potřebných odborníků. Veškerá podpůrná opatření jsou dětem a žákům „ušitá přímo na míru“ včetně kompenzačních pomůcek a to bez finanční spoluúčasti rodiny.

Hlavním úkolem vzdělávací soustavy, včetně intaktní populace, není zajištění trivia, tak jak jsme zvyklí v ČR, ale socializace a posilování sebevědomí žáka.

V rámci exkurze jsme měli možnost shlédnout hodinu matematiky, 5. ročník ZŠ Søre Ål skole, kde ve třídě bylo 47 žáků, z toho 3 žáci se SVP. Vzděláváni byli pomocí 3 učitelů a 3 asistentů pedagoga. Výuka probíhala ve dvojicích, případně ve skupinách.

Žáci se SVP měli svého vyučujícího, který se jim individuálně věnoval. Žákyně s kombinovaným postižením pracovaly s pomocí pedagoga dle svého IVP (skládání puzzle, vybarvování tvarů). Další žák pracoval zcela odděleně ve vedlejší místnosti se speciálním pedagogem za přítomnosti matky.

Lze tedy konstatovat, že norské pojetí inkluze je diametrálně odlišné od modelu v ČR – míra podpůrných opatření, materiální zajištění, propojenost resortů, personální zajištění.

Toto lze doložit získanými číselnými údaji:

	Celkem	Žáci se SVP	Mentální postižení
ZŠ Lillehamer	330 žáků	7 žáků	2 žáci
Personální zajištění	30 pedagogů
	20 ostatních pedagogických pracovníků
	+ tým sjednaných specialistů

Výuka začíná v 9:00 a končí ve 14:00. Týdenní časová dotace žáků 5. ročníků je 25 vyučovacích hodin.

Z návštěvy VŠ v Lillehammeru, kde probíhal výzkum žáků s Dawnovým syndromem, vyplynulo, že popisovaný systém výchovy a vzdělávání je běžnou praxí v celém Norsku.

Přesto norští specialisté na výchovu a vzdělávání jedinců se SVP, se kterými jsme měli možnost diskutovat, se shodují na tom, že tento systém není ideální a že by se rádi vrátili k tradičnímu pojetí vzdělávání, jaký máme v ČR (vzdělávání dětí se SVP vedle hlavního vzdělávacího proudu, ovšem za předpokladu propojení resortů školství, zdravotnictví a sociálních věcí.

Nelze ovšem oponovat skutečnosti, že péče o handicapované končí až odchodem jedince do starobního důchodu. Po absolvování ZŠ a SŠ jsou žáci s postižením začleňováni do rehabilitačních center, kde jsou dále vzděláváni a je jim poskytována možnost pracovního uplatnění v chráněných dílnách a péče zdravotního personálu.

Závěrem lze říci, že i přes proinkluzivní opatření se nedaří jedince s postižením plnohodnotně začlenit mezi většinovou populaci, přestože je jim poskytováno celoživotní vzdělávání a péče.

Zmíněný model sice vychází ze začleňování (inkluze) jedinců s postižením do hlavního vzdělávacího proudu, respektive tito jedinci jsou od počátku vzděláváni v podstatě odděleně a toto přetrvává až do stáří, respektive penzionování.

Někteří rodiče handicapovaných dětí využívají, opět za plné podpory státu, vzdělávání žáků mimo kolektiv, tzn. mimo vzdělávací instituce (domácí vzdělávání), což ve výsledku může znamenat vynaložení vyšších finančních prostředků a izolaci dítěte s handicapem.

V 90 letech došlo v Norsku k zrušení systému speciálních škol. Došlo k tomu na základě požadavků rodin handicapovaných dětí, kteří požadovali rovný přístup ve vzdělávání dětí. Dle slov profesorky Sigrid Straand, která působila ve speciální škole jako dětská psycholožka a jednu ze škol také řídila, šlo o dlouhodobý a finančně nákladný proces. Předně bylo nutné zajistit rekvalifikaci velkého počtu odborníků, kteří jsou v současnosti sdružováni v komunitních centrech a zajišťují komplexní péči nastavenou inkluzí. Dále bylo v rámci inkluze dovybavit školní zařízení speciálními pomůckami a tato zařízení také stavebně upravit. Úkolem současného systému je v rámci součinné spolupráce všech zúčastněných stran, aby takto nastavený systém pracoval co nejúčinněji a nejefektivněji. Přesto je nutné v jednotlivých případech uplatňovat individuální přístup, což vyžaduje dostatečný počet kvalifikovaného personálu. Jednotlivé rozpočty škol jsou financovány ze státního rozpočtu, který je navyšován s ohledem na počet umístěných dětí se speciálními potřebami. Jednotliví žáci jsou posuzováni nezávislými odborníky a ve spolupráci se školou je následně vytvořen pro žáka individuální výukový plán. Do školy žák dochází v doprovodu asistenta, v době výuky se mu věnuje speciální pedagog. Asistent žáka doprovází také do jiných zdravotnických zařízení a na fyzioterapie dle doporučení odborníků. Děti jsou sváženy do škol zvláštním vozidlem určeným a vybaveným pro handicapované.

Sociální systém v Norsku zabezpečuje vzdělání, sociální a zdravotní péči zdarma. Rodiče dětí mohou zvolit, zda se jejich děti budou vzdělávat v běžné škole či zda bude jejich vzdělávání probíhat v komunitě za asistence specialistů. Spolupráce rodin se státním systémem je povinná a odmítnutí spolupráce rodiny může mít za následek právní postih a rozhodnutím soudu i odebrání dítěte.

Jako jeden z příkladů bezplatné péče o děti se speciálními potřebami jsou dvě sportovní centra v Norsku, jedno z nich jsme měli možnost navštívit a seznámit se s filozofií péče o fyzickou a psychickou kondici dětí.

Základním úkolem centra pro handicapované v Beitostolen je především zmapovat schopnosti dětí a na těchto schopnostech dále stavět a rozvíjet je. Základním rozdílem je tudíž nikoliv se zaměřit pouze na daný nedostatek, který se pak stává následně druhotným, ale naopak vyzdvihnout a pracovat s tím, co děti ovládají. Beitostolen je schopen každoročně kapacitně umístit 700 jedinců, kteří jsou následně dle handicapu rozděleni do malých skupin s individuelně nastaveným programem po dobu 3-4 týdnů, kdy dochází k rozvoji schopností dítěte, posilování sebevědomí jedince, děti se učí samostatně zvládat běžné životní situace, a daleko jednodušeji jsou schopny se začlenit následně do kolektivu a komunikovat se svými vrstevníky.

Sportovní centrum v horách bylo založeno známým norským umělcem, který zde jako slepý poprvé vyzkoušel sjezdový terén. Beitostolen se zanedlouho stalo známým a populárním místem, jak svojí polohou, terénem, tak sportovními událostmi, které se zde pořádaly. Pro handicapované jsou zde k dispozici sjezdové a běžecké tratě, v nedalekém jezeře lze provozovat vodní sporty a relaxovat, k dispozici jsou cyklostezky a dráhy pro in-line, golfové hřiště a vybavená stáj slouží k projížďkám na koních. K vnitřnímu vybavení slouží dva vyhřívané bazény, posilovna, relaxační centrum, jídelna, tělocvična vybavená pro všechny halové sporty včetně fotbalu. Centrum spolupracuje s výrobcem kol, který zajistí jejich úpravu dle individuálních potřeb a které je po návštěvě centra možné odvézt si i domů. Každý den je k dispozici tým asistentů, pedagogů a fyzioterapeutů, kteří po každodenní poradě nastaví jednotlivcům denní plán. Výuka činností začíná v 9.00 a končí v 16.00, po této době jsou dětem k dispozici volnočasové aktivity, které zajišťují speciální pracovníci.

V rámci centra probíhá také výzkum, kde jsou děti dotazovány, co očekávají od svého pobytu. Odpovědi věrně korespondují s odpověďmi jejich zdravých vrstevníků, a sice: být v něčem dobrý, být v kolektivu s svými stejně starými vrstevníky, umět si poradit s běžnými životními situacemi, naučit se samostatnosti, zažít spoustu legrace. Cíl centra je jasný: veškerá péče směřuje k dětem, kterým se snaží pomoci k co nejlepší integraci do běžného života a co nejvíce eliminovat pocit méněcennosti z vlastního postižení. Nutné dodat, že veškerá péče včetně ubytování je poskytována zdarma a dle možnosti kapacity se každý může vracet i vícekrát do roka. Pobyt je hrazen také první týden pro celou rodinu a další dny vždy pro jednoho člena rodiny, kterému je také kompenzována ušlá mzda. Děti pravidelně navštěvují jejich sourozenci a fyzioterapeuti, aby jim byl zajištěn kontakt s lidmi, které znají. Co se týče vybavení a sportovních potřeb, jsou zde k dispozici zdarma k zapůjčení. Pro představu např. cena výroby speciální sedací lyže se pohybuje okolo 10000 Eur. K dispozici je jich zde několik.

Dalším příkladem péče je nejstarší Snoezelen centrum, které bylo vybudováno v prostorách jedné ze zrušených speciálních škol. Prostory centra umožňují výuku a relaxaci jak dětí, tak dospělým osobám se všemi stupni postižení. Podle slov ředitele by centrum nebylo schopno fungovat pouze z přiděleného rozpočtu. S toho důvodu je nuceno prodávat místa i žákům z jiných okresů, které mají problém s umístěním dětí. V současnosti se jedná o 9 dětí z kraje, které navštěvují základní a stření školu. Centrum je známé především vysokou úrovní vzdělání pracovníků a svou jedinečností se jedná o jediné takto komplexně vybavené centrum v Norsku. Do centra jsou děti dopravovány za pomoci svých asistentů a je jim nastaven individuelní program. Pobývají zde od 9 do 16.00 a pak jsou odváženy do svých domovů. Součástí centra je plně vybavený Snoezelen, kde se jedinci učí relaxovat, v jednotlivých místnostech probíhá pohybová výuka a uvolňovací masáže společně s fyzioterapií a aromaterapií. Část vybavení si zaměstnanci vyrobili svépomocí, z větší části je snoezelen vybaven profesionální holandskou firmou. Je zde herna, bílý sál s vodními postelemi, hudbou, visutými lůžky určený relaxaci, na stěnách jsou počítačem promítány obrazy se zklidňující tématikou.

Hudební sál má za úkol stimulovat vjemy a na základě zpětné vazby zjistit, do jaké míry jsou využívány jednotlivé smysly dítěte. Další sál navozuje pohyb a stimuluje k fyzické aktivitě. Děti mají dále k dispozici plně vybavený sál pro cvičení, kde jsme se zúčastnili pohybové a relaxační výuky. Dále jsme měli možnost navštívit hodinu muzikoterapie, která v nás všech zanechala velký zážitek. Děti jsou zde stimulovány hudbou a světlem, vše probíhá na velmi profesionální úrovni a děti jsou zde uvolněné, pozitivně reagují na podněty. Součástí centra je vybavená jídelna a venkovní dětské hřiště, parkoviště s dostatečným počtem míst a terapeutické dílny, kde se vyrábí pod dohledem předměty, které je možné zakoupit v přilehlém obchůdku. Centrum si také tiskne vlastní noviny, na jejichž vydání se podílejí handicapované děti, které sami zvolí téma, o kterém by chtěli napsat. Noviny v tištěné a elektronické podobě. Areál jako celek působí přátelskou a pozitivní atmosférou, kterou dozajista utvářejí i její vstřícní pracovníci. Každé pondělí v týdnu je snoezelen zpřístupněn veřejnosti, kde si každý může zaplatit pobyt a relaxovat dle libosti za asistence dvou speciálních pracovníků.

Převzato z webu Centra aplikovaného výzkumu a dalšího vzdělávání, o.p.s.