Luděk Šnirch: Inkluze, povinná školka, jednotné přijímačky, povinná maturita

Oceňuji, že se podařilo České škole kriticky a argumenty nalomit jednu Potěmkinovu vesnici, obávám se ale, že na zrušení nemá nikdo sílu.

O „inkluzi“ (se souběžnou exkluzi), resp. „o společném vzdělávání“

Myslím, že argumentační bezradnost plnitelů evropských pokynů a jejich přechod v diskusích či na konferencích k aroganci, urážkám, faulům je všem, kdo chce vidět, zřejmý. Zpanikařili.

Neučím na základce, ale v rodině i známí postižené děti mají.

Nikde jsem neviděl odpovědi na otázky, jak žák s LMP, zvládá v 7. třídě fyziku, chemii, jazyky, matematiku. Jak bude na škole, kde budou 2-3 žáci s LMP budovány pro ně dílny, upravovány rozvrhy tak, aby místo uvedených předmětů měli pro ně přínosné pracovní vyučování.

Myslím, že je klíčové, co si dítě ze školy odnese za kompetence, než s jakým názvem školu vychodí.

Ještě to musí dojít rodičům a tedy voličům. V koalici bez velké diskuse před rokem prošla změna zákona a nikdo to nedomýšlel, nebyly analýzy, nebyly pilotáže, je třeba utratit evropské prachy, těch, kteří je chtějí utratit, je velký zástup a jsou připraveni. Je to jejich hlavní džob.

Stejně jako nyní prošla další změna zákona – o povinných školkách, jednotných přijímačkách, povinné matematice u maturity.

Vzdělaným či bohatým lidem, kteří mají silný společenský hlas, je ten marný boj proti inkluzi lhostejný, snadno pro své děti zajistí kvalitní exkluzivní vzdělání – předškolní, školní, středoškolské (domácí vzdělávání, soukromé školy, víceleté gymply,…).

Všechno to jednotné a povinné má dostatek únikových cestiček. Proč asi? Inkluzisté únikové cesty nechtějí omezovat (kam by dali své děti, že?, říkají taky, že je to politicky neprůchozí) a problém pro tuto skupinu obyvatel je tedy vyřešen.

Obávám se, že ostatním, než to dojde, a než budou mít dostatečně silný hlas (pokud vůbec budou mít), to bude chvíli trvat. Škody ve vzdělávacím systému (už nyní velké dané způsobem financování), budou ještě větší. Společné vzdělávání není nic jiného než vědomý elegantní nepřiznaný přechod na placené školství, což by napřímo nebylo politicky průchozí. Obecně proti placenému školství, za definovaných podmínek, provázaných se sociálnímu podmínkami, nic nemám. Ale toto je divoká cesta, která posílí ještě více skupinu bohatých a vzdělaných rodin. Proto ji kritizují jen někteří učitelé, kteří hledají možnosti co nejlepšího uplatnění pro své žáky a studenty, s kterými pracují. Jiná společenská skupina do kritiky společného vzdělávání nepůjde.

Stejnou Potěmkinovou vesnicí je jednotná státní maturita.

Tady se často kritici inkluze přetaví v zastánce jednotné maturity.

Přitom jde evidentně o stejnou hru.

Nejde o kvalitu vzdělávání, ale jen o peníze, podporu děti bohatých a vzdělaných, tedy následně o posílení společenské moci a peníze.

Psalo se a stále píše, že cílem nové maturity bylo zajistit kvalitu.

Jaké analýzy po 5 letech toto potvrzují?

Došlo ke zvýšení kvality vzdělávání?

Ani takové analýzy nikdo nedělá!

Každý rok je to minimálně 150 milionů pro skupiny zainteresovaných.

Učňovské obory s maturitou skládají stejnou maturitu jako elitní gymply, přičemž mají poloviční dotaci předmětů humanitních, z kterých společná část maturity je složena. Komu to zdarma bez reklamy zajišťuje studenty? Jak je to pro gymply motivační? Kdy reálně nejpozději skončí „společné vzdělávání“? Ve skutečnosti ještě dříve než v 11 letech. Nepokrytě to pan Štech říká (viz rozhlasový rozhovor Štech-Sotolář).

Žádná detailní data Cermat o maturitách neposkytuje, žádné zpětné vazby učitelům a školám, nevíme, které učivo studentům šlo a které ne, jsou jenom velmi souhrnné statistiky. Dozvěděli jsme se a dovídáme se každý rok, že na gymplu se maturuje úspěšněji než na učňácích.

Dozvíme se, že desetitisíce studentů ročně neodmaturuje, neřešíme příčiny, nevíme, co se dál s nimi děje, kde končí se základním vzděláním.

Maturitní testy se opisují, zejména z matematiky, jde to snadno, studenti to vědí.

Vznikají morální škody u nastupující generace.

Už se o tom ani nepíše, vzali jsme to na vědomí jako status quo.

Vzali jsme tu nespravedlnost, která žádnou kvalitu vzdělávání nezvyšuje, na vědomí, dost lidi na tom profituje a mají silný hlas.

Neznám ve firmách nikoho, kdo se v praxi řídí známkami na maturitním vysvědčení. Každý ví, jakou má vypovídací schopnost.

Kdysi o maturitách, zejména v době Dobeše a poté Chládka, psal Eduin než přešel na frontu bojovníků za inkluzi. Respektuji jejich volbu.

Najde se někdo, kdo argumentačně naruší tuto další Potěmkinovu vesnici?

Jsou slyšet jen a jen hlasy za další nátěry (= výdaje) Potěmkinovy vesnice.

Zkuste se zeptat, jaký smysl vidí studenti v „četbě“ a „rozborech“ 20 knih. Dávno přišli na to, že číst není třeba, logicky pochopí strukturu otázek u ústní zkoušky a za trojku to zkoulej. Týden po maturitě z těch 20 „přečtených“ knih neví ani název. O přínosu literatury pro život nemluvě. Četbu jsme jim dokonale zprotivili.
U matiky se opisuje, nehodnotí se požadované logické uvažování, ale rychlost zaškrtávání výsledků (37 hodnocených otázek za 105 minut) – ředitelé gymnázií tomu říkají triviální test. Je triviální při poloviční dotaci i pro učňáky? Kdy dělají maturitu kvůli živnostenskému zákonu, ne kvůli studiu na vysoké škole?

Výuka směřuje k trénování testů, nyní už na základkách (povinné přijímačky). O neoblíbenosti matematiky se ví dost, že by povinná maturity z matematiky jednotná pro všechny bez ohledu na počet vyučovaných hodin zvýšila její oblíbenost či zvýšila kvalitu výuky?

3 roky jsem o daném tématu psal, už to vzdal. Není s kým diskutovat. Nikoho to nezajímá. Tak celou svou energii přesouvám k diskusi a motivaci studentů. Tam to smysl naštěstí má. Motivovat je ke skutečným hodnotám, které v životě mají pro ně smysl. Vnitřní motivace, celoživotní vzdělávání, kritické myšlení.
Maturita ke kritickému myšlení bohužel nevede, mimochodem je v příkrém rozporu s RVP, které je o kompetencích, ale testuje jen a jen znalosti a rychlost.

Jen přicházím den co den do styku se skepsí studentů k danému vzdělávacímu systému, ve kterém nevidí smysl a pokorně se mu podřizují, protože jak říkají: Co nám zbývá? Kdo se nás ptá, v čem vidíme smysl?

Může to pak spět ke kvalitě vzdělávání?

Poslušnost 26 let po revoluci není snad požadovanou kompetenci. Je to spíše kritické myšlení.


Je zajímavý zážitek, z něhož pochopíte, že studentům nejde ani tak o to, aby se ve škole bavili, jak občas soudíme, ale prostě chtějí být přibráni do věcné debaty o efektivitě studia.



Zajímavých sedm úseků doporučuji:

1. 6-15. minuta
2. 47-49. minuta
3. 56-63. minuta
4. 69-79. minuta
5. 82-84. minuta
6. 87-95. minuta
7. 114-116. minuta