E-kniha pro vás: Učitel je ve třídě sám

Jan Sojka coby zkušený učitel a současně i spisovatel čtenáře seznamuje s radostmi i strastmi učitelské profese, přičemž je zřejmé, že negativní fenomény jednoznačně převažují. Knihu tak lze číst jako kritickou reflexi současného (nejen středního a nejen odborného) školství, v němž se pedagog často mění v pouhopouhého vyplňovače papírových formulářů a umravňovatele nezvladatelných žáků. Právě přesné vystižení aktuálních problémů českého školství (přetížení učitelů nesmyslnou byrokracií, vyzdvihovaní samoúčelných projektů, chybějící prestiž učitelské profese přecházející dříve nebo později v syndrom vyhoření a v neposlední řadě též finanční nedoceněnost) podložené navíc empirickou zkušeností autora představuje důvody, proč by si knihu mohli/měli přečíst současní kantoři i ti, které školská problematika zajímá.


Ukázku z knihy Jana Sojky jsme zveřejnili vloni v dubnu, jsme rádi, že nyní je jeho text v prodeji jako e-kniha ve formátu PDF na eReading.cz.

Z ukázky jsme vybrali:

Pololetní pedagogická rada připomínala sud prachu. Ředitel hned na začátku zopakoval, že finanční situace je neutěšená a bohužel nejsou peníze ani na to, na co by z hlediska, aby tak řekl, etického měly být. Tím ale utahování opasků neskončilo, ředitel měl nachystaný větší kalibr. Od února, tedy od druhého pololetí, dojde k mírnému zdražení obědů. V aule to zašumělo. Muselo jít o velmi utajovanou akci, napadlo Karla, když ani Marta neměla avízo předem. Ředitel s komisním výrazem počkal, až dav ztichne. Důvody zdražení osvětlil stroze.

„Dodavatel má vyšší náklady, s tím nic nenaděláme.“

Na několik poznámek, proč škola neoslovila jiného partnera, nereagoval. Přerovnával si papíry a vyčkával. Když se Půlpánové rozezpíval mobil se všem známou znělkou, zakryla si zástupkyně Stárková tvář, cosi zašeptala kolegyni Kouskové a vrhla na nebohou Půlpánovou přímo vražedný pohled. Ta se omlouvala a marně hledala neodbytný telefon ve velké kabele. Ze sálu se z několika míst ozval smích, což dopálilo Stárkovou a napomenula přítomné, jako by byli nějakými prvňáčky. Mobil ztichl a ředitel znovu spustil. Co se ještě jídelny týče, připomněl stále platný zákaz vynášení zbytků, prý se k němu doneslo, že se jej někdo pokoušel obejít. A návrh odvážet nevyzvednuté porce do azylového domu je z hygienických důvodů nemožný, škola by si tím jen koledovala o nepříjemnosti. Vše tedy zůstane při starém, jídlo se bude vyhazovat. Ředitel podruhé vyčkal, až se všichni utiší, a vrátil se k nedávnému nahlášení bomby. Učitelé by prý měli s žáky více mluvit, lépe je vnímat a pedagogicky na ně působit.

„A jak?“ houkl kdosi.

Ředitel si nejistě přešlápl, pohlédl na obě zástupkyně, ale jejich kamennými výrazy nepohnul.
„Třeba jim zdůrazněte, že dotyčný může být vyloučen ze školy. A že výuka neodpadne, ale bude se nahrazovat.“
Ani Hnátková nebyla s ředitelovou odpovědí spokojena a něco si vehementně šeptala s nejbližší kolegyní, která jí stejně zaujatě přitakávala.
„A už jsou nějaké výsledky? Známe toho, kdo bombu nahlásil?“ zeptal se inženýr Čadek.
Ředitel si znovu přešlápl a hledal vhodná slova.

„Věc je ještě v šetření, pane kolego.“
Aula znovu zahučela a ředitel zaklepal na řečnický pult. Sjednal si ticho a předal slovo zástupkyni Stárkové. Ta se s ničím nepárala. Rázně seznámila přítomné s chystanými novinkami. Předně je od pololetí zaveden nový formulář. Kdo půjde k lékaři, nebude vypisovat žádanku, jako tomu bylo doteď, ale speciální formulář, jehož vzor je na školních stránkách v sekci dokumenty. V případě potřeby si jej každý vytiskne, vyplní a včas předá někomu z vedení. Za další ať nikdo nepočítá s volným dnem na pololetní prázdniny. Všichni se řádně dostaví a absolvují celodenní školení.

„Vzhledem k velkému počtu budete rozděleni do čtyř skupin. Malá tělocvična, velká tělocvična, aula a jídelna. Skupiny z tělocvičen se po obědě, který si každý může na tento den objednat, prohodí. Totéž platí pro skupiny v jídelně a aule. Z toho logicky vyplývá, že tady budou čtyři lektoři. Dva na školení o syndromu vyhoření, dva na kreativitu.“

Sál začal bouřit. Obě zástupkyně marně žádaly o klid. Až když Kousková zakřičela, všichni ztichli. Stárková chtěla navázat na to, co říkala, ale k naprostému překvapení všech přítomných ji přerušil inženýr Šikl. Vstal a vzal si slovo. Totéž učinil už loni. Tehdy s nejistotou v hlase a občasným zadrháváním zpochybnil pravidelné vybírání peněz do fondu Sdružení přátel rodičů školy. Prý nedává smysl, aby žáci po dobu studia vybírali peníze, o které pak musí, když je chtějí použít na výlet nebo maturitní ples, úředně žádat, a beztak nedostanou celou částku. To se prý příčí zdravému rozumu.
„Proč si členové SRPŠ nevybírají po třídách peníze sami a nevysvětlují žákům, v čem je to dobré? Odpověď je jasná. Byli by hloupí, když jim je na příkaz vyberou třídní učitelé.“

Ředitel vše zahrál do autu. Na podobné diskuse není v průběhu roku čas, pokud bude mít inženýr Šikl zájem, ať si o tom s ním přijde popovídat na konci roku, případně ať se obrátí na odbory, ti mu vše objasní. To se také stalo. Odbory včele s Hnátkovou a Kadlecem Šiklovi vyložily, že SRPŠ je tradicí, funguje na všech školách, je užitečné, má ve školství své pevné místo a rozhodně není důvod cokoli měnit. A kdyby k nějaké změně dojít mělo, museli by ji iniciovat sami rodiče, ostatně jsou to jejich peníze. Nicméně o ničem takovém nemají zprávy, natož o nějakých pochybnostech nebo dokonce stížnostech. S ředitelem to bylo ještě rychlejší, neboť si na Šikla koncem roku čas nevyšetřil. Letos byl pan inženýr připraven podstatně lépe. Hovořil bezchybně, strojově chladně, bez emocí, čímž byl zdůrazněn obsah promluvy. Nejprve se zeptal, zda se dotyčného školení zúčastní opravdu všichni, tedy i vedení, a zda je ředitel schopen garantovat příslušnou kvalitu chystaných kurzů. Než se kdokoli ze zaskočené trojice na cokoli zmohl, byl už inženýr Šikl o několik vět dál. Klauniádu, nelze to nazvat jinak, kterou zažili loni, by už nerad zažil znovu. Je to sice rok, ale to nemění nic na tom, že úroveň školení byla velmi pochybná, navíc považuje téměř za skandální, aby vedení přikázalo učitelům absolvovat dlouhodobé školení, aniž by se ho samo účastnilo.

„Měli byste si uvědomit, že jste taky učitelé.“
Zástupkyně byly zralé na mdloby a ředitel na Šikla zíral jako na zjevení. Ten zdaleka nekončil. Prý si ověřil, že v kompetenci vedení rozhodně není, aby mohlo kantory k něčemu takovému nutit. Navíc celé školení spadalo pod projekt, to znamená, že za to někdo dostal peníze.
„Ptám se kdo!“

Ředitel už už otvíral ústa, ale Šikl mu nedal šanci. Na závěr vypíchl to, co nazval „akce vlaječka“.
„Jestli vám přišlo důstojně, že jste s vlaječkou Evropské unie vešli do učebny, položili ji na stůl, vyfotili ji i s přednášejícím, vlaječku vzali a šli za další skupinou, pak já to považuji za naprostý výsměch a pohrdání především námi, kteří jsme toho byli svědky.“

Šikl se posadil a po dvou třech vteřinách ticha se sálem rozezněl mohutný potlesk. Ředitel nevydržel a opustil aulu. Když ho zpozorovaly obě zástupkyně, vyběhly za ním. Kousková ještě mezi dveřmi zvolala, že je desetiminutová přestávka. Mezi učiteli vypuklo pozdvižení. Prý je dobře, že to někdo konečně řekl, další vyslovil pochyby, zda to mělo smysl a zda si tím inženýr Šikl neublížil. Převládal však kladný postoj a Karel s Mírou pozorovali Šikla, který v obležení kolegů a zejména kolegyň odpovídal na zvídavé dotazy.

„Něco v tom chlapovi je.“
„Minul se povoláním, měl bejt politik.“