Tomáš Hajzler: Škola, kterou (spolu) řídí děti

Minulý týden jsem si poprvé v životě na vlastní oči prohlédl jednu z tzv. demokratických, svobodných škol – Jerusalem Democratic Sudbury School. Přestože jsem o školách, které fungují jako přímé demokracie, ve kterých mají děti stejná práva jako dospělí, už něco načetl, zažít to na vlastní kůži mě naprosto dostalo. Pokusím se to, jak ta škola funguje, popsat (tak, jak jsem jejich fungování pochopil). Pro ilustraci přikládám i pár fotek a videí (která jsou k Sudbury na internetu s CZ titulky k dispozici).




Abyste rozuměli mému nadšení: Rodiče mi v dětství kladli na srdce, že to musím v životě daleko dotáhnout. Já jsem se snažil být “hodný kluk” a tak jsem si v tradičním školním systému, včetně jeslí, odseděl dlouhých pětadvacet let. Když jsem se pak v dospělosti dostal na Mírov (do jedné ze dvou nejpřísněji střežených věznic v zemi), došlo mi, že jsem velkou část času strávil ve vězení. Vím, někomu přijde tento příměr příliš. Jistě, učitelé na nás nemířili samopalem a kolem školy se nevlnil ostnatý drát. Navíc, dva roky jsem studoval v totalitním Rusku a řeknu vám, to teda žádný med nebyl. Zjistil jsem, že když věznice a dnes běžné školy poctivě studujete, nemůžete si uvnitř nevšimnout určitých podobností. Odtud ten příměr a odtud i mé nadšení z toho, že to může fungovat až tááákhle jinak.

Svobodné, demokratické školství

Prostě, když jsem se pak po letech s mojí výbavou doslechl o Summerhillu, přišlo mi to jako zjevení. Summerhill byla totiž první škola, ve které děti nemusí chodit na vyučování, a přesto tam chodí. Školu dokonce spolu-řídí. Hlas šestiletého dítěte tam má stejnou váhu jako hlas ředitelky školy. Doslova a do písmene. Ta škola funguje od roku 1921. V hipísáckých, šedesátých letech se pak s tímto typem škol roztrhl v rozvinutější části světa pytel. Většina nepřežila. Jedna z těch, která nejenom že přežila, ale dál dokonce vzkvétá a šíří se dál do světa, je Sudbury. Vznikla v roce 1968 v Sudbury Valley ve státě Massachusetts, v USA.

Budova školy v Jeruzalémě:



Jeruzalémská Sudbury je jednou z mnoha následovníků té massachusettské. Podobně jako naši školu Na Beránku i tuto založila v roce 2002 parta rodičů, v jednom z dvoupodlažních domů v Jeruzalémské čtvrti “German Colony”, který byl právě volný k pronájmu. Dnes mají sto padesát dětí od 5 do 18 let plus 10 dospělých („staff“, tj. personálu) a momentálně hledají větší budovu. Stejně jako naše škola je i tato financovaná z části z veřejných, z části z rodičovských peněz a z části z darů.

To, že jsou ve škole společně děti od 5 až do 18 let, je jedním z důležitých předpokladů fungování školy na principech přímé demokracie. Starší děti zde totiž v mnoha ohledech suplují roli učitelů a dalších zaměstnanců dnes běžných škol.

Summerhill, Sudbury & Montessori

Rozdíl mezi Summerhillem a Sudbury je (plus/mínus) dvojí: Summerhill je internátní („boarding“) škola. Kromě toho, že studovat internátně je tak trochu britská zvyklost, zakladatel Summerhillu A.S.Neill považoval rodiče ve 20.letech za kardinální problém – v tehdy velmi hierarchické společnosti měly děti minimální práva, podobně tak ženy. Sudbury je denní škola, do které děti docházejí – v šedesátých letech to už v USA bylo s právy dřívějších menšin (tedy i dětí) mnohem lepší. Druhý rozdíl je ten, že v Sudbury neexistují jiné „hodiny“, než jaké iniciují samy děti. Tím se liší Sudbury od většiny demokratických škol.

Zahrada za budovou:



A v čem se od Sudbury i dalších demokratických škol liší naše Montessori? Zdeňka Staňková ze Svobody učení zdůrazňuje dobrovolnost vs. povinnost. Zatímco život v Sudbury stojí na dobrovolných závazcích, v Montessori školách je stále velký díl nařízené povinnosti. Montessori je i daleko strukturovanější a má propracovaný systém a řadu metod. Vzdělávací systém organizují dospělí. Děti si tu s dospělými nejsou zcela rovní a dostávají tu od nich mnohem více vedení a méně prostoru. Probíhá zde mnohem víc, dospělými řízeného, vzdělávání. Montessori je tak mnohem blíž tradičnímu pojetí školy. Pro více informací si zagůglujte.

Pohled ze zadní části zahrady směrem k hlavnímu vchodu:



Ale zpět do Jeruzaléma. Jak už jsem psal, místní Sudbury se nachází v dvoupodlažní budově. Harry Potter by se tu cítil jako doma. Uvnitř totiž můžete velmi snadno nabít dojmu labyrintu s řadou místností, pokojů, pokojíčků a zákoutí. Mají tu několik knihoven, hudební místnost, výtvarnou místnost, místnost na lego, na šití, několik místností s počítači, jídelnu a napočítal jsem i tři tzv. tiché místnosti, kam si může zalézt kdokoli chce ticho. Venku na zahradě jsou pak lavičky, prolézačky a hřiště pro menší děti, dokonce i gauče a velký kotec školní ZOO, uvnitř kterého pobíhá partička králíků (viz pár fotek ze školy zde v blogu).

Školní ZOO:

Důvěra, respekt, zodpovědnost

Jedinou “povinností” dětí/žáků je přijít pětkrát za týden do školy a pobýt tam minimálně pět hodin. Časy začátku a konce se od založení školy vyvíjely. V Izraeli je standardem, podobně jako u nás 8.00 – 13.00. Místní děti si ale odhlasovaly, že mohou přijít kdykoli mezi 7.45 a 10.45 a odejít nejdříve po pěti hodinách. Příchody a odchody nikdo nekontroluje, nicméně nad dodržováním tohoto pravidla dlouhodobě bdí „attendance committee“, kterou ustavily děti. Každé dítě má za úkol se při příchodu zapsat a při odchodu odškrtnout (viz fotka nástěnky s docházkou níže). Děti nad dvanáct let věku mají navíc možnost na max. polovinu dne opustit areál školy (říkají mu po anglicku “kampus”) a jít si kamkoli, kam uznají za vhodné. Nutný je jen jednorázový souhlas rodičů. Toto pravidlo si stanovily samotné děti. Škola funguje výhradně na důvěře, která stojí na respektu k právům druhých a zodpovědnosti za dodržování smluvených pravidel. Důvěra, respekt a zodpovědnost jsou mimo jiné tři hlavní hodnoty, které má škola ve své DNA.

Ve škole říkají: „Nech se vést svými zájmy. Máš naprostou svobodu, věříme ti.“ Svým způsobem se tak děti do Sudbury chodí bavit, hrát si. A učení je vedlejším produktem hry.

„Lego room“ – místnost na lego:

Jak se děti učí?

Hlavním mottem Sudbury a obecně demokratických škol je: “Nech se vést svými zájmy. Máš naprostou svobodu, věříme ti.”; “Cokoli děláš, je v pořádku (do té míry, dokud to nezasahuje do práv druhých lidí) a cokoli děláš, je učení”. Svým způsobem se tak děti do Sudbury chodí bavit – jakkoli nemyslitelné by tohle bylo pro většinu českých rodičů a učitelů. Když se jich ráno zeptáte na to, co budou ten který den dělat, mnozí netuší. Když se jich ale optáte na to, co je (ve škole či v životě) zajímá, většina má naprosto jasno. Jak jsme si tu jeruzalémskou školu procházeli (strávili jsme tam část dopoledne), děti byly všude. Pár jich debatovalo na zahradě, dva kluci hráli ping-pong, čtyři děti si stavěly z lega, všechny počítačové místnosti byly plné, stejně tak hlavní stůl v kantýně byl v obležení. V hale i jinde ve škole jsme všude naráželi na hloučky diskutujících dětí. Zaujalo mě, že po ránu už i zmiňované tiché místnosti byly v celku zaplněné. Ve dvou si děti četly, v jedné se jeden kluk právě modlil. Pokud se v Sudbury někdo vůbec rozhodne studovat formálně – “v lavici”, na hodiny se dobrovolně zapisuje. Toto „vyučování“ iniciují výhradně děti. Překvapilo mě, že “učitelem” v tomto případě nemusí být ani zdaleka dospělý člověk a až vůbec ne “profesionální učitel”. Pusťte si videa, která proces učení v Sudbury dobře vysvětlují (viz níže).

Kafe s jednou se zakladatelek Eudice a s jedním ze studentů:

Cokoli děláš, je v pořádku a cokoli děláš, je učení. Učení se tu tak děje na první pohled jen tak mimoděk jako vedlejší produkt života ve škole.

Největší společná místnost ve škole, kde probíhá i zasedání týdenní školní rady:

Jak je škola zorganizovaná?

Z našich škol jsme zvyklí na striktní hierarchii. Škola má ředitele, nad kterým je řada úředníků až nahoře po ministra. Pod ředitelem je pak zástupce a pod ním učitelé. Pod učiteli potom děti rozdělené do tříd. Tento princip od sebe oddělených věkových skupin i tzv. stejně od sebe oddělených předmětů kopíruje organizaci typické továrny, v jejímž DNA je též specializace a zaměstnanci od sebe oddělení v odděleních. Dnešní škola je přece jenom stále přípravkou poslušných, přesných továrních dělníků. I když představa, že ve firmě jsou rozdělení zaměstnanci podle věku tak, jak je ještě dnes zcela normální ve škole, by přišla i našinci směšná. Jestli na mě v Sudbury něco udělalo opravdový dojem, tak to bylo právě to, že lidi od 5 do 60 let byli všichni pohromadě. Peter Gray, jedna z předních světových autorit na svobodné učení a autor momentálně nejlepší dostupné knihy o tomto stylu vzdělávání Svoboda učení i další odborníci na učení a vzdělávání se shodují v tom, že kromě svobody zkoumat svět po svém je právě věková promíchanost jednou ze základních ingrediencí úspěšného učení. Je to logické – mladší se učí nápodobou od starších. Starší se učí vést mladší a pomáhat jim. Bylo to tak valnou část lidské historie a podle všeho se k tomu v blízké budoucnosti opět vrátíme.

Jestli na mě v Sudbury něco udělalo opravdový dojem, tak to bylo právě to, že lidi od 5 do 60 let tu fungují všichni pohromadě.

Hudební místnost:

1) Kdo a jak školu řídí?

150 studentů a 10 zaměstnanců: to už je středně velká firma. Už jsem psal, že uvnitř nenajdete žádnou formální hierarchii postavenou na moci. Spíše tu najdete řadu drobných, chcete-li též „hierachií“ postavených na přirozené autoritě. Někdo by to nazval meritokracií (organizací postavené na zásluhách). Základním nástrojem řízení chodu školy je tzv. school meeting, jakási školní rada či parlament, což je porada, která se koná jednou za týden – v Jeruzalémě každou středu od 10.30. Čas konce určuje program. Schůzku svolává, organizuje, řídí a debatu moderuje tzv. chair, neboli předseda. Zde v Jeruzalémě je to momentálně na nadcházející 4 měsíce šestnáctiletá černovláska Maya. Stejně jako jakákoli jiná funkce ve škole, je i ta Mayina volená. Maya je údajně nejmocnějším člověkem ve škole (nebo člověkem s největší zodpovědností, chcete-li). Školní rady se může zúčastnit každý, program vzniká demokraticky tak, že děti celý týden dávají návrhy na probrání do krabice k tomu určené. Podle konkrétního programu, za který je zodpovědná Maya a její sekretář (rada má pouze tyto dvě volené funkce) se pak účastní kdo chce, podle zájmu. Stane se, že přijde deset lidí a klidně i 155 v případě, že se rozhoduje o něčem, co pálí každého. Na radě má potom každý jeden hlas (ať je vám 5 nebo 60, ať máte ve škole jakoukoli roli). Rozhoduje se buď konsensem či hlasováním.

Mrkněte, jak funguje školní rada v Sudbury Valley:

2) Školní soud

Kromě školní rady je základem fungování v Sudbury i tzv. školní soud. V Jeruzalémě hovoří o soudu („court“, jinde používají termín „Judicial comittee“, zkráceně „JD“ neboli právní výbor). I ten má voleného předsedu a sekretáře či administrátora (říkají mu zde “clerk” neboli úředník). I soud zasedá jednou týdně. Úlohou soudu je to, co soud dělá i jinde v dospělé demokratické společnosti. Pokud má kdokoli problém s chováním kohokoli druhého, může využít právě soudu. Soud pak všechny zainteresované předvolá k soudnímu procesu, jehož výsledkem může být až třeba vyloučení žáka ze školy. Běžné je dočasné vyloučení na 1 den až týdny. Úplné vyloučení ze školy je též možné, ale je zcela výjimečné. Děti nesou dočasné vyloučení těžce, protože do školy chodí rády. Soud má každopádně opravdovou moc a pro děti je fascinujícím nástrojem, jak se domoci svých práv (v případě, že se nedokážou domluvit) a jak se naučit respektu a zodpovědnosti (jako vedlejší produkt) toho všeho. Podívejte se na to, jak se soudí v americkém Sudbury:

3) Výbory, korporace či firmy

Třetím zajímavým prvkem organizace a řízení školy rozvíjejícím demokracii jsou tzv. corporations, firms, start-ups, comittees či prostě skupiny lidí, kteří se ve škole věnují tomu, čemu se věnovat chtějí. Tyto, říkejme tomu zájmové výbory potom ve finále řídí jednotlivé detailní oblasti školy. Kdokoli má zájem se čemukoli věnovat, popíše svůj zájem a vizi na tabuli a vyzve ostatní k tomu, aby se zapojili. Dnes tak například ve škole existuje výbor pro sport, kulturu, hudbu, zvířata a desítky menších organizací… Cokoli vás napadne. Výbor pak funguje o to líp, o co magnetičtější má ideu a lepšího lídra. Respektive, funguje takový, který má pro ostatní přitažlivé téma a lídra, kterého ostatní respektují. Když se podíváte dovnitř každého takového zájmového výboru, zjistíte, že fungují naprosto autonomně. Jako stát ve státě. Skupinka dětí, která se tu rozhodla, že se chce učit hudbě, tak dokázala zburcovat ostatní tak, že společně vybrali 25 000 dolarů. Výsledkem je dnes špičkově vybavená hudební místnost. Stejně tak skupina dívek, kterým se zachtělo mít ve škole ZOO. Když jsme se ve čtvrtek loučili, holky právě na zahradě pořádaly jednu ze svých pravidelných fundraisingových akcí: Prodávaly doma napečené koláčky s cílem získat peníze na krmivo a rozšíření ZOO. Vzpomínám u toho na Baťu, který svého času říkával: “Dejte dětem kousek půdy, nechte je na ní hospodařit a nechte na nich, jak naloží s výpěstky. O ekonomice, hospodaření, podnikání se tak naučí několikanásobně víc než někde ve škole.” myslím, že tady by se Baťa rozplakal. Já měl namále.

Nástěnka, kam kdokoli ve škole vyvěšuje své návrhy a nabídky:

Vzpomínám u toho na Baťu, který svého času říkával: “Dejte dětem kousek půdy, nechte je na ní hospodařit a nechte na nich, jak naloží s výpěstky. O ekonomice, hospodaření, podnikání se tak naučí několikanásobně víc než někde ve škole.” myslím, že tady by se Baťa rozplakal.

Hudební místnost II.:

Zvídavost, otázky & jazyky

Školou nás prováděla Eudice Ben Or, jedna ze zakladatelek, která nás představila snad každému, kdo byl v tu dobu ve škole. Mám pocit, že jsem si to čtvrteční ráno potřásl snad se stovkou dětských pravic.

Jednu chvíli jsem nestíhal reagovat na jejich otázky. “Nacisti u vás vyvraždili během 2.světové války většinu Židů, že jo?” zeptal se mě třeba zhruba sedmiletý kluk, navíc perfektní angličtinou. “Druhá světová válka je totiž moje velké hobby!”, dodal na vysvětlenou.

Přišel jsem si jako návštěva z Marsu. Děti totiž přicházely s těmi nejroztodivnějšími otázkami a já měl pocit, že jsme to jediné, co je v tu chvíli zajímá. Perfektní angličtina byla i u malých dětí samozřejmostí. A aby nedošlo k mýlce, dorozumívacím jazykem je ve škole hebrejština, ne angličtina.

Hlavně, necítil jsem ani náznak uťáplosti, shrbenosti, strachu. Nezahlédl jsem ani jedny vyhaslé oči, které až příliš často potkávám v našich vzdělávacích institucích. Jen ty zvídavé.

Místnost, kde je kout s šitím:

Totalita, pseudo-demokracie, skutečná demokracie nebo anarchie?

Nevím, zda jste už někdo skutečnou demokracii zažil. Mnozí z nás ji zažíváme doma, někteří s přáteli, jiní v zájmových klubech. Zažít tu opravdovou ve škole nebo ve firmě je ale v našich zeměpisných šířkách poměrně vzácné. Asi můj největší zážitek ze Sudbury byl právě v tom, že přímá demokracie funguje, a že každý ze 160 lidí tu má stejné právo rozhodovat o tom, co, jak, kde, kdy se bude ve škole dělat. Eudice nám zdůrazňovala, že aby to fungovalo, je nutné, aby školní rada, soud nebo jakýkoli zájmový výbor měl skutečnou rozhodovací pravomoc, včetně rozpočtu, kterým bude disponovat.

Mnohý našinec si plete svobodu s anarchií. Myslí si, že svoboda = mohu dělat, co se mi zachce. Jsem přece svobodný! Zajeďte si do nějaké skutečně svobodné orgnizace a budete zírat, co je všude pravidel. Škola má třeba non-stop aktualizovanou knihu zákonů (šanon se seznamem pravidel) nebo je na každém rohu nějaká nástěnka s návrhy a informacemi.

Jedna z mnoha nástěnek se školními pravidly. Možná toto je něco, co našince ve svobodné škole překvapí nejvíc. Není to totiž ani trochu anarchie, jak by se mohlo zdát. Pravidel je tu možná víc než v totalitě. Zásadní rozdíl je ten, že si je stanovují sami občané (v tomto případě členové komunity), v důsledku čehož následně dodržování pravidel kontroluje celá komunita a pravidla se též mnohem snáze respektují:

Aby demokracie fungovala, aby se děti chtěly angažovat, je nutné, aby školní rada, soud nebo jakýkoli zájmový výbor měly skutečnou rozhodovací pravomoc, včetně rozpočtů, kterými disponují.

Fundraising peněz na rozšíření školního ZOO – holky prodávají v areálu školy koláčky, které napekly s rodiči:

Co si s tím zážitkem počít?

Přemýšlím, jak toto poznání přenést k nám do školy, kde nám funguje dětský školní parlament jako zastupitelská demokracie, kde dospělí (například já ) mluví mnohdy víc než děti a kde by opravdu důležité (peníze obnášející) rozhodnutí museli ještě ztvrdit učitelé, ředitel školy, případně sdružení rodičů. Dumám, jak do naší školy přinést ideu zájmových výborů, které by si autonomně řídily svou oblast. Myslím, že v tom jsme již první kroky udělali, ale po Jeruzalému vím, že se dá jít dál. Mnohem dál. A co školní soud? Dokázali bychom zkusit něco takového? Může vůbec existovat lepší škola respektu, zodpovědnosti a obecně lidských práv? Dumám o tom, zda a v čem by učitelé mohli ještě víc oddelegovat vzdělávání na děti, především na ty starší ve vztahu k mladším. Dokázali bychom pojmout i střední stupeň vzdělávání tak, abychom vytvořili opravdu přirozenou skupinu, ve které starší vedou mladší? S tím souvisí i moje poslední otázka: Jak u nás už dnes ve škole ze šesti stále relativně oddělených skupin a) učitelů, b) zaměstnanců školy, c) rodičů ve spolku, d) deváťáků, e) sedmáků/osmáků, e) druhého a f) prvního trojročí udělat jednu partu, komunitu, ve které by měl každý stejné právo a stejný zájem vychovat svobodné a šťastné lidské bytosti, které obstojí ve výzvách 21.století? Šlo by to vůbec?

Přehled docházky:



Pokud se chcete o Sudbury a obecně o demokratickém školství dozvědět víc, existuje nespočet možností. Napadají mě tři body:

A) Sedněte k internetu či ke knihám, pročtěte články, podívejte se na videa. Skvělou inspirací je blog Petera Graye nebo jeho již zmiňovaná kniha. Velmi doporučuji stránku Svoboda učení, která je do této oblasti snad nejlepším odrazovým můstkem.



B) Sejděte se s Peterem Grayem a Sudbury zakladateli naživo v Praze. Eudice bude totiž shodou okolností v dubnu v Praze. S ní přijede i samotný Peter Gray, autor Svobody učení. Informace a registrace jsou/budou zde. Zde je i dokument o Sudbury škole:



C) Zajeďte se do nějaké svobodné školy podívat. U nás je pár projektů v plenkách, ale zde je seznam demokratických škol nebo zde.

P.S.: Nemusí to být zdaleka tak nedostupné, jak by se mohlo zdát. Moje cesta do Izraele vyšla na 4500,- letenka, 6000,- ubytování, 3000 jídlo & cestovné, a to vůbec není nutné někam létat. Stačí zajet třeba do Německa.

Co vy na to? Mohlo by něco takového fungovat i u nás?

Fotky: Google plus; Videa: Youtube; Facebook: Montessori cesta

P.S.: Pokud máte někdo chuť do našeho školního blogu občas přispět, napište mi na tomas@peoplecomm.cz. Budeme rádi za pestřejší spektrum názorů.

Převzato ze školního blogu ZŠ Montessori Na Beránku