Stanislav Štech: Reakce na průzkum Blesku

V reakci na článek deníku Blesk z 22. února založený na průzkumu veřejného mínění k tématu společného vzdělávání poukazuje náměstek Stanislav Štech na jeho rozpory a manipulativní vyznění.

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde

Již student bakalářského kurzu sociologie se dozví, že v šetření veřejného mínění je důležitý zadavatel. Řada agentur, s výjimkou těch nejrenomovanějších, jako jsou CVVM nebo STEM, se snaží nastavit skladbou vzorku a formulováním otázek budoucí odpovědi tak, aby aspoň částečně uspokojily zadavatele. „Povinná procenta“ se tomu v hantýrce říká. Přitom jde o nástroj, který se pro laiky tváří jako vědecký (tedy nezpochybnitelný).

Jak třeba např. vysvětlit, proč šetření agentury Ipsos pro ČOSIV (společnost pro inkluzivní vzdělávání) z poloviny března 2015 prakticky se stejnými otázkami, jako nyní zadal Blesk, vykázalo téměř opačné výsledky: tři pětiny respondentů podporovalo inkluzi v době, kdy se v poslanecké sněmovně odhlasovala novela zákona. Co se asi tak stalo za 11 měsíců, kdy s inkluzí nesouhlasí nebo spíše nesouhlasí 77 % z 2000 respondentů Blesku? Přitom se v mezidobí jen formulovaly vyhlášky a další opatření, ke kterým dala ona novela zmocnění. Nemůže to být výsledkem působení jiných faktorů, např. mediální kampaně? Nebo stoupla informovanost veřejnosti? To zas vyvrací odpovědi na tuto otázku v šetření. Nevíme. „Výzkum“ Blesku totiž neumožňuje nic takového zjistit. Co nám tedy vlastně říká?

Průzkum objednaný Bleskem vykazuje znaky manipulativního zneužívání „hlasu lidu“. Názory v něm vyjádřené nijak nezpochybňuji, ani netvrdím, že ta čísla jsou „cinklá“. To totiž ani není třeba.

První problém spočívá už ve vzorku. Šlo o stálý, reprezentativně vyvážený panel? Nebo jen o expertní skupinu, řekněme učitelů škol „praktických“ a přiměřený počet učitelů z běžných škol, v nichž už nyní bez křiku o Sodomě a Gomoře vzdělávají i děti s postižením? Nevíme. Není to jen nějaký detail. Odpovědi ředitelů a učitelů běžných škol, které již řadu let vzdělávají žáky se SVP, včetně žáků s LMP, a to bez nároku na podporu a na financování, které mají pro stejné žáky školy speciální, určitě budou radikálně odlišné. To by pak např. znamenalo, že ti, kteří skutečně z praxe vědí, o čem to je, odpovídají jinak, než ti, co čerpají z médií. Proto je důležité mít pečlivě vyvážený vzorek, aby šlo srovnávat.

A co formulace a řazení otázek, které ovlivní naši interpretaci výsledků? Standartní šetření názorů/mínění jakékoli skupiny respondentů musí vždy zahrnovat otázku, odkud respondenti čerpali informace o daném jevu: z textu zákona a vyhlášek; z vystoupení představitelů ministerstva; z webu MŠMT; od známých a kolegů nebo z médií (konkrétně jakých) – případně v jaké proporci jednotlivých zdrojů? Cílem je dát odpovědím přiměřenou váhu. Aby se třeba nezjistilo, že výsledky jenom říkají, že respondenti dobře papouškují média (ta hodně čtená zatím podávající většinou zkreslené informace).

Naprosto mimo je už první otázka – „souhlasíte s inkluzivní novelou?“ Je to jak s těmi generály, co vedou války, které už byly. To se mohlo řešit před rokem, kdy se novelou uvádělo vzdělávání těchto žáků do souladu s naším právním řádem. Inkluze u nás totiž už dávno probíhá. Dotaz na to co se mění, ale žádná z těch otázek nezahrnula, např. podpůrná opatření, posílení finančních prostředků, které budou nárokové apod. Respondenti tedy vycházeli ve svých odpovědích z dnešní neuspokojivé situace, z toho co momentálně znají, nikoliv z toho, co novela skutečně nově zavádí a co je a navíc.

Ono šetření navíc vykazuje úsměvný rozpor. Na otázku, zda je veřejnost o inkluzi dostatečně informována, odpovídá 79 % respondentů, že „ne“ a „spíše ne“. Pak je pod tímto zorným úhlem třeba brát zbývající odpovědi: neinformovaní, kteří o tom dost nevědí, si myslí, že je to špatně. Vskutku pozoruhodné zjištění. Pokud by bylo kombinováno řekněme s daty o frekvenci návštěv těchto respondentů na příslušném webu MŠMT, byl by to již údaj zajímavější. To ale nebylo třeba, účel je splněn.

U většiny otázek pak dochází k amatérské chybě: do jednoho pytle se házejí zdravotně postižení, mimořádně nadaní, cizinci a jiné etnikum. Koho měli jednotliví respondenti vlastně na mysli, když odpovídali, že nesouhlasí s jejich společným vzděláváním v běžné škole? A měli před očima spíše cizince nebo mimořádně nadaného. A co třeba zrakově postižení? Reagovali spíše na toho, který potřebuje speciální monitor, nebo na toho se zbytky zraku, anebo na toho, kdo nemůže vůbec fungovat bez Braillova řádku? „Vsjo ravnó“, že? Hlavně, že víme, že je to všechno hloupost.

Obavy obsažené např. v otázkách na pokles kvality vzdělávání nebo chování žáků k sobě navzájem, jsou nepodložené a lze je vyvrátit odbornými argumenty. Po nich však zatím v médiích, jako je Blesk, pochopitelně poptávka není.

V hysterické kampani proti společnému vzdělávání a potažmo proti ministryni školství se tedy objevil nový prvek - vox populi. Nejsem si však jistý, zda spíše nejde o barometr emocí nebo o míru strachu z neznámého a neochotu věci měnit.

prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc.