JáDuMagazin.eu: Inkluze nesmí být jen nálepkou

čtvrtek 4. února 2016 ·

Inkluze je v módě, což je i politicky žádané. Neboť od roku 2009 jsou německé školy dle zákona povinné přijímat také postižené děti nebo děti s poruchou chování. Ale stačí zákony k tomu, aby se v lidech vzbudilo povědomí o výhodách inkluzivního vzdělávání? V kreuztalském spolku Invema, který už od roku 1993 bojuje za to, aby se lidé s postižením mohli bezmezně účastnit všech oblastí společenského života, jsou vůči této otázce skeptičtí.


Ve třídě je ostré světlo, které mě trochu oslňuje. Je deštivý podzimní den. Sedím vzadu v třídě 3B na židličce, která je pro mě moc malá. Znovu sedět na základní škole ve vyučování je pro mě hodně divný pocit. Nevyhnutelně se mi vybavují vzpomínky na má školní léta, kdy jsme se na tabulky pokoušeli o první pokusy o psaní, učitel tehdy seděl vepředu za stolem nebo u tabule a oči všech dětí byly na něj upřené. Tady je tomu jinak. Děti jsou rozdělené do skupin. Je tu vícero malých ostrůvků – a učitelka stojí uprostřed nich.

Dříve se takovým klukům říkalo „z divokých vajec“

Jsem v malém městě Kreuztal nacházejícím se v severním Porýní-Vestfálsku a chci si udělat obrázek o inkluzivním vzdělávání dětí s poruchou učení nebo postižením v běžné škole. Doprovázím 9-letého Maxe*, který se právě asi tři metry ode mě vrtí na židli. Na lavici před ním leží sešit s úkoly a okousaná tužka. Každý má sám pracovat na zadaném úkolu. Tiše sedět a pracovat: to není nic pro Maxe. Děti dostaly matematické úkoly, které mají v následující čtvrthodině vypočítat. Každý tak, jak umí. Max sleduje, jak venku po stromě lese veverka. Skočí na další strom a zmizí ve větvích obrovské jedle. Max dál civí z okna. Zdá se, že sní, je duševně nepřítomný. Tužka leží nedotčená na lavici před ním. Přichází za ním Angelika*, zlehka mu poklepe na rameno a něco zašeptá. Max s sebou trhne a chytí tužku, Angelika se sedá na volné místo vedle něj. Max se věnuje zadaným úkolům – dokud jeho pozornost neupoutá nějaký jiný impuls.

Angelika je Maxova asistentka. Pomáhá mu nejen s úkoly, ale také jej vždycky vrátí zpátky do dění, když jeho pozornost zaujme něco jiného. Před dvěma lety Maxovi byla diagnostikována porucha pozornosti. Vždycky býval zasněný a velmi živý, vždycky mu dělalo problém kamarádit se s vrstevníky, dovídám se od jeho rodičů, dříve se říkalo, že je „z divokých vajec“. Pro Maxe je neobyčejně obtížné soustředit se na jednu věc. Pořád něco vyrušuje jeho pozornost a jen těžko se vrací k tomu, co by ve skutečnosti měl dělat. Velmi špatně zvládá filtrovat neustálé vzruchy ze svého okolí. Může to být právě veverka, ale taky zakašlání spolužáka nebo tvar jednotlivých písmen textu, který se v hodině právě čte. Potíže mu činí i lidé v jeho okolí. Her s pravidly, kterými se musí řídit, se vůbec neúčastní, protože pokaždé dojde k hádce.

O přestávce několik dětí nehledě na déšť hraje honičku na školním dvoře. I Max jde ven. Ale nehraje si s nimi. Místo toho chytí svou koloběžku, jezdí kalužemi a voda stříká všude okolo. Znovu a znovu najíždí do kaluže a postříká u toho dva spolužáky. Kluky to rozčílí a chtějí, aby se jim omluvil, ale Max prostě jede dál. Kluci se za ním rozběhnou. Zastaví ho a Max se na ně podrážděně podívá. Jsou naštvaní. Na něj. Ale zdá se, že on nemá ani ponětí, proč. Než celá situace eskaluje, přiběhne k nim Angelika.

Foto: © Invema e.V.

Foto: © Invema e.V.

„Diagnózou začal maraton vyšetření“

Teprve když Max začal chodit do školy, jeho rodiče si všimli, že něco není v pořádku, že Max nedrží krok s ostatními a že ostatní už jsou v látce napřed. Po prvním půlroce je oslovila Maxova učitelka a doporučila jim, ať vyhledají dětskou psycholožku, jestli Max nemá ADHD (porucha pozornosti/hyperaktivita). Rodiče nejdřív vůbec nechtěli přistoupit na to, že jejich dítě by mohlo mít poruchu. „Max je prostě trochu hravější než jeho vrstevníci a nedokáže dlouho sedět v klidu,“ myslela si jeho matka. Po stanovení diagnózy začal maratón lékařských vyšetření. Dětský psycholog Maxovi předepsal ergoterapii. Kromě toho jim bylo řečeno, že Max potřebuje asistenta, který mu ve škole bude pomáhat. Maxova učitelka rodičům doporučila spojit se s kreuztalským spolkem Invema. Po prvním sezení rodičům pomohli s vyplněním žádosti, neboť přidělení asistenta musí schválit Úřad péče o mládež nebo Úřad sociálního zabezpečení. Pro Invemu pracuje i Angelika. V současné době spolek, který se již přes 20 let zasazuje za zlepšení životních podmínek lidí s postižením a jejich příbuzným, zaměstnává téměř 140 asistentů. Kromě lidí s pedagogickým vzděláním jako vychovatelů, sociálních a speciálních pedagogů to bývají ti, kteří právě absolvují civilní službu (Das Freiwillige Soziale Jahr) nebo asistenti bez vzdělání.

Invema se zcela upsala tématu inkluze lidí s postižením. Inkluze ale pro spolek neznamená jen práci na školách, mají ještě dva další okruhy působnosti: volný čas a bydlení. Leitmotivem práce spolku je pak zásada, že všichni lidé jsou si rovni. Spolek chce osobám, které dosud byly ve speciálních školách, domovech, dílnách a tak dále vylučováni, nabídnout bezmeznou účast na všech sférách života. Od roku 1993 se spolek zabývá lidmi s tělesným a mentálním postižením a jejich příbuznými.



Ne vše, co má nálepku inkluze, je inkluzivní

Dříve by bylo velmi pravděpodobné, že děti jako Max skončí ve speciální škole. A to i přesto, že tomuto chlapci inteligence určitě nechybí. Od té doby, co v roce 2006 Valné shromáždění OSN byla přijata Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, která v Německu začala platit o tři roky později, mají děti s poruchou učení nebo postižením mnohem lepší vyhlídky. Lidé s postižením podle této dohody mají dostat podporu, kterou potřebují k tomu, aby se mohli účastnit všedního života. To znamená mimo jiné to, že dítě nemůže být nepřijato na základní školu na základě svého postižení.

Dle Bertelsmann Stiftung počet škol, které se podílí na inkluzivním vzdělání v Německu stoupá, o inkluzivním vzdělávacím systému v Německu ale zatím nemůže být řeč. Obzvlášť na školy třetího stupně chodí jen velmi málo žáků s handicapem: „Zatímco ve školkách je 67 % dětí s postižením, na základních školách 46,9 %, na druhém stupni je to 29,9 %. Výrazně jiné je to ale na třetím stupni: z celkem 71 400 žáků s postižením ve školách druhého stupně ve studiu na střední škole pokračuje jen každý desátý. Inkluze tedy probíhá především během druhého stupně.“

Stephan Lück, zakladatel a ředitel Invemy vypráví o svých dlouholetých snahách v této oblasti: „Roku 1993 jsme začali s integrativní asistencí ve školách a bojovali za to, aby existovala možnost, že se lidem s postiženém ambulantně pomáhá u nich doma. Skrze osobní asistenci a spolupráci s 'úplně normálními' mládežnickými institucemi se lidem s postižením snažíme umožnit účast na volnočasových aktivitách. Před několika lety jsem byl buď kritizován ze všech stran nebo mě nikdo nebral vážně. Moje představa inkluze, rovnoprávné účasti lidí s postižením a s ní spojené požadavky byly považovány za utopické.“

Dnes to vypadá úplně jinak. Po uzákonění Úmluvy OSN s inkluzí musí souhlasit každý, ale Lück zpochybňuje, že někdejší zastánci speciálních škol a dalších zařízení změnili názor: „Myslím, že hodně aktérů se drží toho 'starého osvědčeného' a význam a smysl inkluzivní společnosti ve své vlastní práci – tedy alespoň dosud – ještě nezvládli plně rozpoznat. Neboť trvat na existenci 'speciálních zařízení' a podporovat lidí s postižením v převážně vylučujících strukturách odporuje myšlence inkluzivní společnosti! Inkluze je zároveň vnímána a pojednávána jako něco potřebného – a to i těmi, kteří provozují zařízení, kde jsou lidé s postižením separováni od zbytku obyvatelstva!“

Foto: © Invema e.V.

Stephan Lück, zakladatel a ředitel Invemy, Foto: © Invema e.V.

Lück se ptá, jak je to možné. Čím dál více zástupců speciálního vzdělávání a tedy vylučujících možností prý hledá možnosti, jak oboje spojit: všechno, co nabízeli předtím, dnes označují jako inkluzivní, říká. A zdá se, že jim daří. Dílna pro postižené je náhle součástí inkluzivního pracovního trhu, domov pro postižené nyní nabízí pouze inkluzivní nabídky a speciální škola pořádá inkluzivní školní slavnosti. A tak se pomalu lidem prodává něco, co má sice nálepku inkluze, ale inkluzivní ve skutečnosti není! Tyhle „inkluzivní lži“ Lückovi v současné době hodně vadí, protože skrze ně má společnost omezené možnosti změnit svůj současný náhled na přístup k postiženým!„Pokud někdo dodnes skrze tyto 'inkluzivní lži' zažívá, že evidentně neexistuje žádný rozpor mezi vylučováním lidí s postižením a cílem inkluzivní společnosti, pak nemůžeme očekávat, že naše společnost změní svůj přístup k inkluzi!“

*Jména byla redakčně změněna

Převzato s laskavým souhlasem z jadumagazin.eu


Sandro Abbate

překlad: Tereza Semotamová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha

říjen 2015


Foto: © Invema e.V.


5 komentářů:

krtek řekl(a)...
4. února 2016 v 5:53  

Když si to přečtu, nemohu si nevzpomenout na seriál My všichni školou povinní. Malý Oliva měl určitě taky ADHD a "stará praktička" to dokázala zvládnout bez asistentů.
Pořád ale nechápu, jak začlenit lidi s postižením na všechny posty.

Unknown řekl(a)...
4. února 2016 v 12:17  

Chlapec, o kterém se píše, má zjevně ADHD. Děti s touto poruchou pozornosti spojenou s hyperaktivtou , pokud nejsou mentálně postižené, jsou u nás zcela samozřejmě vzdělávány v běžných školách a vůbec se tomu neříká inkluze.

Označní "inkluze" se i u nás, stejně jako zřejmě v Německu, často používá jako módní nálepka.

Jana Karvaiová řekl(a)...
4. února 2016 v 12:33  

Předběhla jste mě. Taky jsem chtěla poznamenat něco v tom smyslu, že když někdo píše články o ikluzivní škole tak se pak zjistí, že tam mají 5 Romů, 2 cizince a 5 dětí s ADHD a SPU.Prostě inkuzivní škola jak vyšitá. Tak by ty experty měl někdo upozornit, že potom jsou inkluzivní úplně všechny v celé republice. Jen to neumí pěkně mediálně podat a rozpitvat.
Nějak v článku zapomněli na německé Restschule.

Unknown řekl(a)...
4. února 2016 v 13:18  

Mně zas v článku chybělo, kolik je dětí celkem ve zmiňované třídě?

Unknown řekl(a)...
4. února 2016 v 13:21  

....a spojit se s kreuztalským spolkem Invema. Po prvním sezení rodičům pomohli s vyplněním žádosti, neboť přidělení asistenta musí schválit Úřad péče o mládež nebo Úřad sociálního zabezpečení. Pro Invemu pracuje i Angelika. V současné době spolek, který se již přes 20 let zasazuje za zlepšení životních podmínek lidí s postižením a jejich příbuzným, zaměstnává téměř 140 asistentů. Kromě lidí s pedagogickým vzděláním jako vychovatelů, sociálních a speciálních pedagogů to bývají ti, kteří právě absolvují civilní službu (Das Freiwillige Soziale Jahr) nebo asistenti bez vzdělání.

Takže škola se vlastně o asistenty nemusí starat, protože nejsou jejími zaměstnanci.