Z článku Richarda Veselého a I.D. Hladíka v Blesk.cz vybíráme:
„Ti tři kluci ji při hodinách tahali za vlasy, kopali do zadku, házeli po ní věci, například mandarinky, nebo ji zamkli ve třídě. Před Vánocemi jí dali do rukou petardu s tím, že je to prskavka a udělají si předvánoční atmosféru,“ popsal Blesku jeden ze studentů.
Podle něj byla učitelka ve škole přibližně rok. „Byla tichá a občas zmatená, nechala si všechno líbit. Říkalo se, že má nádor na mozku nebo že je psychicky nemocná,“ vysvětlil.
9 komentářů:
Unikátní škola. Třída s pouze třemi žáky, a to ještě nevalné chuti. Nejspíš zcela atomizovaný, nekomunikující sbor, a vedení školy, které se podle všeho na pracoviště dostavuje pouze v případě úmrtí zaměstnance. Čeho všeho se ještě dočkáme.
Žijí s námi nešťastní lidé, tiší tak, že si jejich neštěstí ani nevšimneme. Smutná doba.
Ano, smutná doba.
V témže dni je opublikován i takovýto článek:
http://www.novinky.cz/krimi/394561-ucitel-napadl-zaka-dostal-vypoved.html
Jak dlouho asi bude trvat, než odpovědným dojde, že něco je opravdu hodně špatně.
Někteří lidé patří za mříže vězení nebo ústavu. Pokud je tohle pravda, patří tam i vedení školy. Ta učitelka neměla ve škole co dělat. Žáci měli být v diagnostickém ústavu.
Jedna učitelka ušikanovaná, další skoro otrávená (Vrbno pod Pradědem),....už vskutku chybí jen ta střelba jako v USA.
Chudák učitelka, vedení školy evidentně pochybilo. Ve svém stavu neměla na škole co dělat.
Až si zase někde přečtete nehorázné kecy o slepé poslušnosti, kterou vyžaduje škola, pusťte si tohle video: http://www.blesk.cz/galerie/zpravy-krimi/491809/?video=26.
Je to katastrofální selhání rodinné výchovy, a to nejen u šikanujících, katastrofální selhání vedení školy, a také katastrofální selhání těch, kdo se pokouší vytvářet dojem, že hlavním problémem současné školy jsou učitelé.
Šikana ve školách je mimořádně závažný problém, který se zatím dost "úspěšně" tutlá.
Odborník na tuto problematiku Michal Kolář by mohl povídat. A také povídá a píše.
I o šikanování integrovaných dětí s různými druhy postižení.
Někdy je to těžko uvěřitelné.
Je to síla. V nějaké podobě tu byla vždycky. Ale spíš tam, kde se zhovadilost tak nějak koncentrovala. Třeba v armádě. Dnes je alarmující, jak se snižuje věk účastníků, začíná to v náznacích už v mateřské škole, rozšiřuje se i původně 'civilizovaných' prostředí i pracovních kolektivů a rozšiřuje se záběr forem. Kromě zjevné a celkem dobře prokazatelné fyzické i ta jen obtížně doložitelná psychická. Pomluvy, posměšky, vytěsnění z kolektivu... A když se přidá živné prostředí bossingu, pak se prostě daří. Pak už jde jen o to, na koho to slovo padne. Ententýky dva špalíky, čert vyletěl z eletriky... Nevidím to dobře s tou inkluzí. Společnost není připravena, a zinkluzněním se nepředělá. Jen tak, mýrnyx týrnyx.
V roce 1990 u nás vyšla knížka Učitel je nahý, kterou napsal Jean-Marie Alfroy.
Beletristicky zpracovaný popis reality fancouzského školství, kdy je učitel vydán na milost a nemilost třídě problematických a neprospívajících žáků, mi tehdy připadal přehnaný. Myslela jsem si, že něco podobného by se v našem školství stát nikdy nemohlo. Zřejmě mohlo.
V polovině devadesátých let připadala Alfroyova kniha gymnazistům trochu přehnaná. Dnes její popis výuky berou jako samozřejmost: "Buďte rád, pane učiteli, vy nevíte, jak to je na některých školách."
Okomentovat