Přečtěte si: Inkluze ve školách učí děti toleranci. Problémem je málo peněz i neochota

neděle 14. února 2016 ·

Zapojení všech dětí bez rozdílu. To je hlavní princip inkluzivní školy. Výuka by podle jejích zastánců měla být podnětná, měla by odpovídat na různé potřeby dětí a překonávat bariéry. V praxi ovšem naráží na problémy. Školám chybí peníze a v některých případech i ochota děti se speciálními potřebami přijímat.

Z článku Václavy Burdové v Pražský.Deník.cz vybíráme:

Základní škola Vodičkova se specializuje na rozšířenou výuku výtvarné výchovy. „V současné době máme 410 žáků, dětí se speciálními potřebami je ke stovce, což je skoro čtvrtina,“ popsala ředitelka Dagmar Zelená. Do její školy chodí děti s autismem, Aspergerovým syndromem, děti hyperaktivní s poruchami soustředěnosti a pozornosti i žáci s dílčími poruchami učení, jako je dyslexie, dyskalkulie a podobné.(...)

Začleňování žáků se speciálními potřebami je podle zkušeností pracovníků Základní školy Vodičkova prospěšné pro všechny strany. Kromě problému s penězi, jsou zde podle Dagmar Zelené i další limity.

Ne každý učitel je podle ní ochotný spolupracovat s asistenty a ne každé dítě se speciálními potřebami je zařaditelné do běžné třídy. Sama by se proto klonila k tomu, aby třídy ze zákona fungovaly s menším počtem žáků a fundovaný učitel sám by se tak mohl dětem věnovat individuálněji.

11 komentářů:

Jana Karvaiová řekl(a)...
14. února 2016 v 10:57  

Teď asi napíšu něco, co se nenosí:
Není povinností všech učitelů pracovat s postiženými. Někdo na to prostě nemá psychicky. A NIKDO za to NESMÍ ty učitele odsuzovat. proto mají učitelé na výběr, proto chodí někteří studovat speciální pedagogiku. A i tak někteří po několika letech práce s postiženými zjistí, že na to nemají. Jsou učitelé, kteří chtěli jít pracovat pouze s většími dětmi.Jiní zase jdou do mateřinky. A nikomu se to nezdá divné. Nutit učitele,aby pracovali s postiženými dětmi může vést pouze k tomu, že většina si to "nějak odbyde". nenajde k těm dětem vztah. Pár možná jo,ale je to sázka do loterie, kterou bychom neměli zkoušet na žácích.
Vezměte si příklad - kolem nás běžně chodí staří lidé nebo těhotné ženy. Setkáváme se s nimi denně. Naučí to opravdu všechny lidi k toleranci? Ani omylem.Ta tolerance musí být daná výchovou v rodině i ve škole a vůbec tam nemusí být přítomen ani starý člověk, ani těhotná ani postižený .Ty politické bláboly o tom, jak učit toleranci už si jednou strčte za klobouk. Mé vlastní děti jsou tolerantní (jsem na ně hrdá) a přesto se žádným postiženým do školy nechodily.

Unknown řekl(a)...
14. února 2016 v 12:04  

Můj synovec chodil do školy s mentálně postiženým chlapcem.Přišel za mnou a povídá: "Teto, představ si, my máme ve třídě blázna. On si dělá co chce, neposlouchá paní učitelku, chodí si po třídě, kdy ho to napadne a vůbec nic neumí".
Držela jsem k němu řeč, že ten chlapec je asi postižený,že za své postižení nemůže, a že by ně něj měli být hodní. Vyslechl mne a neřekl nic.
Příště přišel a povídá: "Teto, víš co dělá ten blázen? Takhle sebou škube" a předvedl malý epileptický záchvat. "Jonášku, on za to nemůže,asi má nějaké nervové onemocnění a když bude dostávat léky, tak ho to přejde." "Nojo, ale my se ho bojíme, on je divný."
Když přišel asi za dva měsíce, oznámil mi radostně: "Teto, my už tam toho blázna nemáme. Rodiče z naší třídy si stěžovali, že ho tam nechceme,tak už ho dali pryč."

Unknown řekl(a)...
14. února 2016 v 12:25  

A poučení z tohoto příběhu je jaké, paní CatCatherine? Samozřejmě nevím, přesně jaké povahy bylo postižení toho chlapce, ale "rodiče si stěžovali, že ho tam nechceme, tak už ho dali pryč" mne trochu děsí. Ten chlapec toho měl zřejmě víc, ale epilepsií přece může trpět úplně každý, třeba i poúrazovou, zrovna tohle by opravdu měla škola (učitelé, žáci, rodiče) zvládnout. A že se na to synovec ptal až své tety, že to třídě nevysvětlil hned na začátku učitel/psycholog je docela průšvih.
Ale bohužel musím souhlasit, že než takhle nezvládnutá inkluze, tak to raději žádná :-(.

Unknown řekl(a)...
14. února 2016 v 12:41  

Jak jsem vyrozuměla, chlapec měl LMP a epileptické onemocnění.
Poučení je z toho takové, že na toleranci spolužáků není radno příliš spoléhat.

Josef Soukal řekl(a)...
14. února 2016 v 14:17  

K toleranci děti vést, ale nelze ji automaticky předpokládat ani k ní vychovat všechny. Tvrdit opak je výraz naivity.

Unknown řekl(a)...
14. února 2016 v 16:45  

Na výuku tolerance není potřeba inkluzivní školství. Ale rozvoj tolerance je jediný pádný argument pro inkluzivní školství. Není to trochu málo?

Unknown řekl(a)...
14. února 2016 v 16:47  

Výchova k jakékoliv toleranci musí vycházet nejen ze školy, ale především z rodiny. Společnost nemůže rezignovat na rodinnou výchovu a nahrazovat ji všemožnými a již zbytnělými vsuvkami ve svých ŠVP na úrovni školní výchovy, pač na jejich splnění by učitelé potřebovali rok, který by měl více než 365 dnů. Začíná toho být ve školních ŠVP příliš. Taky při omezeném pobytu žáků v budově školy, v průměru 6 hodin denně, nelze zvládnout vše.

poste.restante řekl(a)...
14. února 2016 v 19:38  

Výchova k toleranci?
Proč jen mi to zní stejně, jako etická výchova?
Stejně prázdně a dutě.

Jako by šlo nějakým předpisem, ŠVP, nebo prostě bohulibým ministerským výnosem předepsat všem, jak se mají chovat, nebo dokonce, co si mají myslet.

Může být přítomnost dětí s LMP pro ostatní obohacením?
Jistěže. Na prvním stupni jedné blízké školy je dítko s asistentkou. Přesnou diagnózu neznám, ale pohybuje se přesně na té hranici, kdy to ještě není na "zvláštní" školu a s dopomocí zatím zvládá. Jak to bude na druhém stupni, těžko odhadovat.
Třída si zvykla. Všichni vědí, že je trochu slabší a potřebuje paní asistentku. Občasné posměšky nepřesahují obvyklou míru. Tedy, dá se říci, že si z něj nedělají větší šprťouchlata, nežli z kohokoliv jiného. Na druhou stranu mu také občas pomáhají. Sžívají se se skutečností, že jeden z nich je "jiný".

Může být přítomnost dětí s LMP problémem?
No jéje. V jiné škole, střední, je klučina se zřejmě lehčí formou Aspergera. Nevydrží delší soustředění, takže uprostřed hodiny se "odpojí" a vytáhne si tablet, na kterém si něco hraje. Nesnáší blízkost většího množství lidí po delší dobu, takže občas "vypne" a usíná uprostřed hodiny. Nezvládá sebekontrolu, takže když jej něco "vytočí", třískne s učebnicí na zem, vynadá sprostě učitelce, kopne do židle a odejde pryč. Soukromě bych si tipnul, že kromě skutečných problémů, které má, také občas zneužívá toho, že "on může a nikdo na něj nesmí".
Ostatní spolužáci o jeho diagnóze nevědí. Ochrana osobních údajů to znemožňuje. Přesto ani puberťáci nejsou úplně blbí a tak tuší, že je "nějakej divnej". Hlavně ale nechápou, proč pro něj mají platit jiná pravidla? Proč on smí mluvit vulgárně a oni ne? Jak to, že platí dvojí metr?
Učitelé? Až na jednu kolegyni zvládají. Ale občas to stojí hodně přemáhání. Většina nemá kromě obecných informací, získaných v rámci studia, nijaké bližší povědomí o charakteru jeho poruchy a o tom, jak se k němu chovat. Materiály z PPP jsou snůškou obecných keců. Všichni se shodují, že dokáže totálně rozbít hodinu.
Polovina zúčastněných je na prášky a je jen otázka času, než mu některý spolužák rozklepne ciferník, protože ho "vytočí".
O "začleňování" a "obohacování" si nechte zdát.

Nicka Pytlik řekl(a)...
14. února 2016 v 19:54  

Jak to, že platí dvojí metr?

To nesou děti obvzláště těžce. A nejen děti. Zvláště pak, je-li dvojmetrovostí zvýhodněn někdo jiný. Ale na druhou stranu se zde zcela unikátně prolíná výchova k toleranci s výchovou k realitě. Někomu prostě projde leccos. Stačí být správně spřízněný.
A tak stejně jako ten zvýhodněný bývá zvýhodněn i ten znevýhodněný. Jen ten běžný ostrouhá.
Jak říkám, realita.

Unknown řekl(a)...
14. února 2016 v 21:55  

U nás existuje taková zvláštní představa, že děti s AS mají právo svobodně řádit a ubližovat ostatním. Že mohou růst jako dříví v lese, protože jsou to "autisté".
Neznám žádnou diagnózu, která by pacienta opravňovala k užívání sprostých slov a nadávání pedagogům.

poste.restante řekl(a)...
15. února 2016 v 10:28  

Ještě se vrátím ke slovu "neochota" v nadpisu článku.
V daném případě je to ze strany učitelů neochota následujícího typu:

Dispečer dopravy:
"Karle, zítra pojedeš s kamiónem do Kolína. Mne nezajímá, že nemáš na kamion řidičák a v životě jsi ho neřídil. Máš řidičák na auto? Máš. Tak vidíš. Je to úplně stejné jako řídit osobáka, jen je to trochu větší. Ale abys neřekl, dostaneš k ruce asistenta-závozníka. Ne, ani ten nikdy kamion neřídil. Má řidičák na malou motorku a bude ti k ruce. Tak co bys chtěl. Jestli se ti to nelíbí, venku na tvé místo čeká deset dalších."

Velitel pluku:
"Vojáci, dnes večer zaútočíme na druhý břeh řeky a vybudujeme tam předmostí.
Ne, letecká podpora nebude. Všechna letadla musí být k dispozici pro případ útoku nepřítele.
Ne, ani dělostřelecká příprava se nekoná. Děla sice máme, ale není do nich munice.
Ne, čluny pro transport na druhou stranu řeky také nejsou. Mohly být, ale nikdo o ně nepožádal a teď už není čas. Budete plavat, kdo stihne, může si postavit vory. Jste profesionálové, poradíte si.

Ano, vím že polovina mužstva nemá náboje. Naše armáda je dlouhodobě podfinancovaná, musíme dělat s tím co máme. Ministr má příslib, že koncem příštího roku určitě ministr financí uvolní prostředky pro výstavbu nové zbrojovky.
Zato už teď máme slíbeno, že zítra ráno dorazí tři oddíly domobrany. Ne, ani oni nemají náboje. Nemají ani pušky. A většina neumí ani plavat.

Já vím, že pro tento typ útoku by se líp hodily speciální jednotky s potápěčským výcvikem. Ale ty byly zvláštním výnosem ministra před týdnem zrušeny."

Jen pro sebe si zabručí: "Co mám dělat, když tomu blbci ministrovi nikdo neřekne, že je blbec a válku viděl leda v kině. Ještě že já budu ve štábu. Holt, bude to masakr..."