Martin Odehnal: K článku Mgr. Kláry Šimáčkové Laurenčíkové na můj dopis poslancům k tématu inkluzivního vzdělávání: „Kdopak nám tu vlastně šíří paniku…“

K oblíbeným finesám zkušených demagogů patří vložit oponentovi do úst či do pera něco, co dotyčný vůbec nevyslovil, ani nenapsal, a pak jej za svůj vlastní výrok pořádně „zmydlit“. Osvědčené bývá také čarování s čísly a dehonestace protivníka tím, že se prý neobtěžoval seznámit se s něčím důležitým, co však v příslušné době vůbec neexistovalo, popřipadě to dokonce neexistuje dodnes, to vše prokládané opakujícími se osobními výpady, opřenými výhradně o prokazatelné nepravdy. Na druhé straně se úplně „vysklívají“ všechny klíčové pasáže „fackovaného“ textu, které účinně zpochybňují základní pilíře bojovné filipiky.

Přesně tutéž formu „polemiky“ zvolila Mgr. Klára Šimáčková Laurenčíková v reakci na můj mail poslancům, uveřejněný na tomto portálu dne 27. ledna 2016.

Začnu její rozhořčeně mravokárnou výzvou, že „než začne pan Odehnal děsit rodičovskou a pedagogickou veřejnost, měl by si nastudovat upravený Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání a příslušné novelizované právní předpisy (pozn.: dále upřesňuje, že se jedná o vyhlášku č. 27/2016 Sb.), aby nešířil nepravdivé informace.“

Než se podrobněji věnuji tomu, kdo skutečně děsí rodičovskou a pedagogickou veřejnost, musím uvést na pravou míru výše citovanou nehoráznost. Tak především: upravený RVP ZV neexistuje v definitivní verzi dodnes, a pokud jde o onu „slavnou“ vyhlášku, byla rozeslána ve čtvrtek dne 28. ledna 2016, tedy až tři dny po té, co jsem svůj naléhavý apel poslancům odeslal (přesně 25. ledna 2016 v 10.44).

Což by ještě mohlo být považováno za lehce úsměvné. Ne tak již samotnou autorkou „vytučněná“ věta: „Informace o tom, že zrušením přílohy k rámcovému programu pro základní vzdělávání by měli žáci s lehkým mentálním postižením od 1. 9. 2016 dosahovat stejných výsledků jako žáci bez tohoto postižení, je lživou a poplašnou zprávou, za kterou by měl pan Odehnal nést důsledky.“

Rozumím tomu správně, že já bych měl nést důsledky za prokazatelné lži paní Laurenčíkové? Opravdu k popukání! Každý se pročtením textu mého mailu adresovaného poslancům může snadno přesvědčit, že jsem nic takového rozhodně nenapsal.

Paní magistra Šimáčková Laurenčíková zvládá zastávat tak ohromné množství veledůležitých postů, že by snad měla vystupovat spíše jako instituce než jako obyčejný smrtelník. Předsedkyně Vládního výboru pro práva dítěte a České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, externí vyučující na PedF UK, poradkyně ministryně školství a ministryně práce a sociálních věcí a poradkyně Evropské komise… A to ještě ze skromnosti zapomněla zmínit své učitelské působení na proslulé Univerzitě Jana Ámose Komenského (vyučuje zde podle webových stránek UJAK profesní etiku – sic!). Nelze se potom divit, že si po čase nemůže pamatovat všechny své mediální výstupy. Tedy jí připomeňme alespoň jeden zásadní. Ve výše citovaném rozhovoru pro iDNES se 26. 9. 2015 říká doslova:

„Vyučující speciální pedagogové budou muset rozšířit svoji výuku i o takové předměty, jako je například výuka cizích jazyků, které dosud v těchto školách ve větší míře vyučovány nebyly.“ 

Sama paní ministryně Valachová to ostatně ve svém břeskném vystoupení před poslanci plně potvrdila a konkretizovala: základní školy praktické budou muset přijmout „učitele odborných předmětů“, což mají být podle ní např. fyzikáři a chemikáři.

Doplňme si k tomu bezelstné přiznání paní multiporadkyně v jejím článku na České škole: „Nejvýznamnější změnou v kurikulárních dokumentech je právě větší přiblížení učebního plánu běžného kurikula a přílohy. Zároveň je však na žáky s LMP pamatováno s vyšší disponibilní časovou dotací, aby bylo možné některé předměty nahradit pro tyto žáky smysluplnějším obsahem.“

Tedy si to shrňme: „větší přiblížení učebního plánu běžného kurikula a přílohy“ bude znamenat natolik masivní rozšíření objemu učiva, že nezbyde než na jejich výuku najmout pedagogy kvalifikované pro výuku příslušných předmětů na základní škole. Podíl abstrakce v učivu těchto předmětů druhého stupně ZŠ je přitom takový, že žáci s regulérním mentálním postižením nebudou schopni naučit se z nich prakticky ničemu. Poznámka: k tomutéž (tedy k ničemu) zde budou konsekventně i oni „učitelé odborných předmětů“. Přímo bujaře žertovná je pak druhá citovaná věta paní K. Š. L., která mému tvrzení jednoznačně přisvědčuje. ZŠP tedy budou muset angažovat fyzikáře, chemikáře, učitele dalších cizích jazyků apod., jen aby vzápětí po zjištění, že se dítka totálně „nechytají“, je nechaly bloumat po chodbách, neb jim nezbyde než nahradit „některé předměty pro tyto žáky smysluplnějším obsahem“?

A ta „vyšší disponibilní časová dotace“ bude prosím pěkně znamenat co? Že se budou žáčci-elempáčci vzdělávat i o víkendech? Patrně nebude zbytí! Mají-li tedy zvládnout takto pojaté „větší přiblížení učebního plánu běžného kurikula a přílohy“, a přitom nepřijít definitivně o šanci na slušné životní uplatnění, sotva bude možné študýrovat fyziku, chemii plus další cizí jazyky, a zároveň zachovat zcela nezbytné zvýšené penzum vyučovacích hodin „pracovky“, aniž bychom silně „nafoukli“ počet vyučovacích hodin v týdnu. To jsou přece obyčejné kupecké počty, není-liž pravda?

Ale dost legrace. Ze slov paní ministryně i její poradkyně je přece naprosto jasné, že ať už bude vypadat konečná verze upraveného RVP ZV jakkoliv, přinese žákům s LMP natolik zvýšené nároky, že to pro úroveň jejich vzdělávání bude mít vážné důsledky. Leda by nás zde chtěla paní veleporadkyně přesvědčit o tom, že učitele „odborných předmětů“ musí školy najímat jen proto, aby se oni sami něco naučili o žácích s LMP. To jediné by mělo mimochodem alespoň nějakou logiku.

Kdo zde tedy už dlouhé měsíce „vzbuzuje paniku v rodičích a učitelích“? Každý čtenář si jistě odpoví sám…

Další, zvláště podlou dezinterpretací mých slov je tvrzení, že se vůbec nic nemění na způsobu rozhodování o zařazení žáka s LMP do základní školy praktické, neboť se právní rámec v této oblasti od roku 2005 nezměnil. Meritum věci je přece v tom, že k zásadní změně má dojít fakticky, a to v důsledku absolutně svévolné, o žádné zákonné normy se neopírající redefinice nejlepšího zájmu žáka, kterým má být jednoznačná, bezpodmínečná priorizace individuální inkluze všech žáků s lehkým mentálním postižením do běžných tříd základních škol! Slovy právní terminologie se jedná o ukázkové jednání in fraudem legis.

Abych předešel dalším případným výpadům ze strany Mgr. Šimáčkové Laurenčíkové, ocituji z článku zveřejněného na stránkách ČOSIV dne 18. 1. 2016: „Česká republika na cestě ke společnému vzdělávání – přehled v číslech“:

„Vzdělávání v segregovaných speciálních třídách (nehledě na obsah vzdělávání) má silný negativní vliv na vzdělanostní aspirace dětí, protože se ve speciálních třídách kumulují děti s nízkými vzdělanostními aspiracemi a dochází tudíž ke vzájemnému snižování či potvrzování nízkých vzdělanostních aspirací. Naopak vzdělávání v běžných třídách výrazně posiluje vzdělanostní aspirace.“

Komentovat vzácnou stupiditu citovaného výroku snad ani nemá smysl – klíčový je jeho význam ve spojitosti s pojmem „nejlepšího zájmu“ žáka s LMP.

Jestliže má podle nejužšího kroužku „expertů“ kolem paní ministryně Valachové (a jak je patrné, i podle ní samotné) cokoli jiného než individuální inkluze „silný negativní vliv na vzdělanostní aspirace dětí“ (protože každý žák s LMP sám o sobě nepochybně dychtí dostat se na Oxford bez ohledu na to, že v běžné třídě opakovaně propadá), plyne z toho nade vši pochybnost, že si žádné poradenské zařízení netroufne vydat doporučení, které by bylo (podle oficiálního postoje MŠMT) v rozporu s nejlepším zájmem žáka! Jistě si každý dovede dobře představit, s jakou by se takový poradenský vrahoun „nejlepšího zájmu žáka“ potázal…

Rodiče, jimž bude posléze dítě před očima v onom „inkluzivního ráje na zemi“ ničeno den za dnem, měsíc za měsícem, a možná i rok za rokem, nemají přitom k dispozici žádný zákonný opravný prostředek! Podle § 165 odst. 2 totiž úplně chybí odmítnutí žádosti o přeřazení do ZŠP v taxativním výčtu případů, kdy „Ředitel školy a školského zařízení rozhoduje o právech a povinnostech v oblasti státní správy“. Stačí, když poradna doporučení nevydá, a je „vymalováno“!

Nejenže jde o dokonale protiprávní „aranžmá“ – je to samozřejmě i v příkrém rozporu s tím, co zákonodárce původně zakotvil jako pojistku, aby si nějaký nezodpovědný ředitel neulehčoval práci a neposílal „do zvlášťky“ žáky se slabším prospěchem. Zde došlo potichoučku ke skandálnímu a ničím neospravedlnitelnému posunu aplikace příslušného ustanovení zákona až na samotnou hranu faktického plošného zamezení přístupu žáků s lehkým mentálním postižením k adekvátním formám vzdělávání!

Chce-li mne snad paní magistra opět pohlavkovat za šíření paniky, ať si napřed přečte svá vlastní slova, plus výstupy onoho „odborného“ spolku, jemuž šéfuje. Také by nám někdy mohla konečně poodhalit šlojíř tajemství, jež po léta tak důkladně zahaluje ono mystérium, v čem že ČOSIV vlastně disponuje nějakou odborností. V oblasti vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením tedy rozhodně ne!

Další čáry - máry představuje žonglování s čísly údajně individuálně integrovaných žáků s LMP. Paní ministryně mluví hned o 3 tisících těchto šťastlivců, hned zase o 3 a půl, ČOSIV je spočítal dokonce „na kus“, a to na 1415, paní poradkyně se zmiňuje o intervalu někde mezi „více než 800“ a přibližně 2300 (mají se vyskytovat ve více než 800 běžných ZŠ, přičemž více než 700 z nich vzdělává v individuální integraci do 3 žáků).

Hrome, to jsou ti žáčci s LMP ale pěkní neposedové! Tisícovka „nám“ jich zmizí tu, aby se zdvojnásobena vynořila jinde, zkrátka jakási varianta na biblické „Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne“ (Jan 16:16). Možná se ale prostě jenom během roku část z toho postižení uzdraví, pak to kolem vánoc zase chytnou – a přes prázdniny jsou patrně do jednoho zdraví jako tuřín! Tak, a teď bych prosil ještě tu o červené Karkulce…
A nyní jak je to s těmi individuálně integrovanými žáky s LMP doopravdy. Jsou možné pouze následující varianty:

1. Školská statistika utrpěla v minulých letech těžké rány jednak faktickou likvidací dřívějšího ÚIV, zejména však pojmovým zmatkem, nastoleným „díky“ novému školskému zákonu z roku 2005. Může tedy být, že došlo k „malé“ záměně za žáky se specifickými poruchami učení, popř. s lehkou mozkovou dysfunkcí, nebo též za žáky s nejrůznějšími psychiatrickými diagnózami, ve všech případech však bez mentálního postižení.
2. Započítáni jsou skutečně žáci s LMP v běžných třídách ZŠ, kteří však mají ve vyučování stále větší obtíže a směřují buď k prvnímu propadnutí, nebo již přímo do základní školy praktické. Vesměs půjde o žáky na 1. stupni, nejvýše v 6. třídě. Výjimečně v sedmé, přičemž ti poslední však již dávno „nestíhají“, a škola je nechá prolézat se čtyřkami jen proto, že dotyčný „je takovej hodnej“. Úroveň vědomostí bude v těchto případech vždy výrazně nižší než u jejich vrstevníků v základní škole praktické.
   
   V takovémto případě by bylo projevem mimořádně těžkého cynismu vydávat tuto skupinu žáků s LMP za referenční, a vystavovat ji jako vzor pro inkluzi všech zbývajících. Na druhém stupni nenajdete ani jednoho žáka s LMP, který by byl schopen s úspěchem zvládnout učivo již od 6. ročníku. Pokud takového najdete, není v žádném případě mentálně postižený. Ani lehce, ani nijak jinak.
3. Jedná se o pouhý zlomeček z celkového počtu žáků s LMP, umístěných ve velmi málo početných třídách škol v menších obcích. Zde jsou od druhého stupně s ohledem na naprosto odlišný obsah učiva vzděláváni fakticky paralelně, asi jako v klasických malotřídkách. To může být případ poběžovické ZŠ pana ředitele Mgr. Foista.

V tomto posledním případě smekám před každým takto aktivním ředitelem, jakkoliv by mne opravdu velmi zajímala úroveň dosaženého vzdělání žáků s LMP na výstupu ze školy v porovnání se žáky se stejným postižením, umístěnými v základních školách praktických. Nicméně trvám na tom, že ve skutečně běžné základní škole, kde si o poběžovickém průměru 19 žáků na třídu mohou nechat jen nevěřícně zdát, představuje individuální inkluze v běžných třídách pravý opak nejlepšího zájmu žáka s LMP!

Poslední okruh manipulativních výroků se vztahuje ke vzdělávání Romů. K jeho zázračnému zlepšení má vést faktická likvidace toho typu speciálního vzdělávání, které se jich podle paní magistry Šimáčkové Laurenčíkové vůbec nemá týkat. Že zde dostává i elementární logika ukrutný nářez? No, není to poprvé ani naposled. Dodávám, že ti romští žáci, kteří se v ZŠP vzdělávají, tam nebyli zavlečeni žádnými přepadovými komandy zvlčilých speciálních pedagogů, kteří na ně pořádají po soumraku hony se sítěmi. Umístěni jsou zde vždy až po téměř obsedantně pečlivých zákonných procedurách, a bez výjimky až poté, co dlouhodobě selhávali v běžných školách základních.

V celé té tragické parodii na inkluzi totiž od samého počátku o nějaké lepší vzdělávání žáků s LMP vůbec nejde. Současná (a po dlouhá léta trvající) podoba vzdělávání této skupiny žáků se zdravotním postižením je nejen plně vyhovující, ale v mezinárodním srovnání přináší i nejlepší výsledky nejen v oblasti samotného vzdělávání, ale (díky široké škále navazujících učebních oborů) i v přípravě na profesní uplatnění, a tedy ve zmnožování šancí na plnohodnotný, nezávislý život v dospělosti.

Hlavní příčinou opakovaných, dokonale iracionálních, o to však nelítostnějších ataků na základní školy praktické a na kurikulum plně přizpůsobené limitům lehkého mentálního postižení, jsou nikdy řádně nereflektované, o to více však zdrcující důsledky neslavného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva „D. H. a ostatní vers. ČR“. Vpravdě věšteckými se ukazují slova soudce Velkého senátu ESLP v této cause B. M. Zupančiče:

„Jak to výslovně připouští většina soudců v § 198 a 205 rozsudku a nepřímo pak v jeho ostatních bodech, Česká republika je ve skutečnosti jediným smluvním státem, který se pustil do řešení konkrétních problémů, s nimiž se potýkají romské děti v oblasti vzdělání. Závěr Soudu, že Česká republika porušuje zásady boje proti diskriminaci, tak hraničí s absurditou. Jinými slovy nikdy by k porušení Úmluvy nedošlo, kdyby stát zůstal v této věci nečinný.

Žádná politicky podložená argumentace nedokáže zastřít skutečnost, že Soud v projednávané věci posloužil k pozdějším účelům, které nijak nesouvisí se zvláštním vzděláváním romských dětí v České republice. Až budoucnost ukáže, jakému účelu tento precedens poslouží.“

Inu, posloužil věru skvěle! Rozhodně však ne samotným Romům, jak uvidíme dále. Na vysvětlenou: uvedený rozsudek se (v maximálním zestručnění) „odpíchl“ od faktu statisticky vyššího procenta výskytu romských žáků v tehdejších zvláštních školách, než by odpovídalo porovnání s procentem Romů v české populaci, a dovodil z toho, že musí jít o projev rasové diskriminace. Což je asi stejné „moudro“ jako tvrzení, že život ohrožuje vaše zdraví, neboť ze statistik jednoznačně vyplývá, že nemoci se vyskytují výhradně u lidí živých, nikoli mrtvých.

Úspěšnost ve vzdělávání neovlivňují totiž zdaleka jen intelekt či individuální schopnosti, ale v nevšední míře i místo, jaké na pomyslném žebříčku hodnot zaujímá vzdělání u jednotlivých národů či etnik. Např. v USA jsou na tom nejlépe Američané asijského původu (zcela proto vyňati z pochybného dobrodiní tzv. Affirmative Action), až po nich „bílí“, následováni Afroameričany. Nejhorší výsledky ve školách jsou registrovány u „Latinos“, tedy Američanů hispánského původu. Přirozeně z toho nikdo neodvozuje nějakou „méněcennost“ posledních - přesně to však odráží postoj velké části tamních Hispánců k vyšším vzdělávacím metám jako k něčemu, co jen zdržuje dospívající od co nejčasnějšího zapojení do ekonomického fungování (širší) rodiny.

Velmi obdobná je i situace u nás: podle stále hojnějších zkušeností jsou to zejména Vietnamci, kteří už ve druhé generaci dosahují velmi často lepších výsledků ve školách než čeští „domorodci“ (a to i v češtině!), na chvostu jsou pak logicky Romové, pro něž má vzdělání často hodnotu nepříliš velkou. Je pak zákonité, že v naší základní škole, zaměřené dlouhodobě silně výkonově, a zahlcené v mnoha případech nepřiměřeným objemem učiva, právě Romové velmi brzy selhávají, takže po opakovaných neúspěších vedoucích až k propadávání odcházejí do základních škol praktických.

Šokující je v této souvislosti fakt, že MŠMT nemá nejmenší představu o tom, jak si Romové v běžných školách opravdu vedou – jak mi bylo sděleno na můj dotaz podle „stošestky“, údaje o tom, kolik romských žáků s ukončením povinné školní docházky vůbec nezíská základní vzdělání, v jakých třídách konkrétně skončili apod., nikdy neshromažďovalo a neshromažďuje. Na rozdíl od ustavičného přepočítávání romských žáků v základních školách praktických by to prý bylo v rozporu se zákonem! Netuší ani kolik Romů navštěvuje střední a vysoké školy, ani jaké, ani s jakým úspěchem zde studují, zda jich přibývá či ne apod.

Neexistuje tedy sebemenší důkaz toho, že pouhé procentuální „převrstvení“ romských žáků ve prospěch běžných základních škol skutečně vede ke zlepšení úrovně jejich vzdělání – stejně dobře tomu může být i naopak! Ne že bych to přímo tvrdil, jenom poukazuji na to, že vzhledem k tomu, jak je nastaveno pojetí základního vzdělávání ve vzdělávacím mainstreamu, to není nijak nepravděpodobné. O co je opřeno opačné tvrzení ČOSIV, Amnesty International, OSF a dalších? O doufání, o osobní přesvědčení? Nebo jen o líbivé ideologické floskule? Nevím, a je mi to po pravdě řečeno úplně jedno – rozhodně však neexistuje jediný relevantní důkaz, který by jejich předpoklady potvrzoval. Přesto požadují ultimativně, aby česká vláda stála „za svým závazkem proměnit praktické školy v běžné školy a tímto zrušit vzdělávací program pro žáky s ´lehkým mentálním postižením´”.

Na druhé straně žádná z těchto nevládních organizací nemá sebemenší problém s faktem 60% naprosté negramotnosti mladých Romů ve Francii. A ani slůvkem tento děsivý údaj, zveřejněný 1. náměstkem ministryně Valachové, nekomentuje paní multiporadkyně. Jak příznačné! A o čempak asi, a jakým způsobem referuje magistra Šimáčková Laurenčíková do Bruselu? Jistě musí být jen pouhou souhrou náhod, že Evropská komise hrozí tzv. infringementem a následným stopnutím dotací nám a ne Francouzům…

K čemupak se to asi vláda ČR vlastně zavázala, napadá mne v této souvislosti? Pokud skutečně k likvidaci adekvátního vzdělávání všech žáků s lehkým mentálním postižením v této republice jen proto, aby se vypořádala s opakovanými obviněními z rasové diskriminace Romů ve vzdělávání u nás, měla by to svým občanům co nejdříve sdělit! A pokud žádný takový závazek nepřijala, očekával bych, že se co nejrazantněji vyjádří ke způsobu, jakým ovlivňují veřejné mínění i postoje EK všechny výše uvedené subjekty.
Požadovat, aby si vláda vyžádala srovnávací studii, kolik procent Romů ve všech zemích EU dosahuje ve vzdělání alespoň úrovně absolventů našich základních škol praktických, by asi už bylo moc, že? Právo nebýt diskriminován jakýmkoli vzděláním nechť konečně po zásluze zvítězí…

K paní Mgr. K. Šimáčkové Laurenčíkové už jen tolik. Považoval jsem za nutné se k jejímu textu vyjádřit zevrubně a důkladně. Nadále však už polemizovat s někým, pro nějž je pravda pojmem tak flexibilním, v žádném případě nehodlám.