Martin Odehnal: Inkluze v Kocourkově aneb My to zvládnem!

Každý má jistě ještě v živé paměti miliónový proud uprchlíků, mířících do Německa za radostného skandování spolkové kancléřky z tribun německých měst: „My to zvládnem!“ Jaká je dnešní realita dobře vidíme.

Něco velmi podobného předvádí ministryně školství Kateřina Valachová v oblasti inkluzivního vzdělávání. Než si řekneme, jaké jsou základní předpoklady jeho úspěšného zavedení, jenom stručně, co to vlastně ta inkluze je.

Inkluze dává možnost vzdělávat společně děti tzv. zdravé s těmi, jimž nepříznivý osud pořádně ztížil život už na samém počátku. Aby však měla smysl, musí přinášet „profit“ pro všechny: pro žáky bez postižení nesmí utrpět kvalita výuky, žáci se zdravotním postižením musí dosahovat přinejmenším stejných výsledků jako ve speciální škole, a nadto se musí ve třídě cítit dobře. To totiž ovlivňuje zásadním způsobem i jejich výsledky ve vzdělávání. Opačně to rozhodně nefunguje! Pro představu: jen si zkuste šprtat slovíčka z angličtiny, když se v ZOO v zamyšlení zatouláte do výběhu s hrochem…

Ale zpět k tomu, jak se připravuje přechod na skutečně inkluzivní vzdělávání. Nový systém nelze „zprovoznit“ dříve, než se pravděpodobnost úspěchu blíží alespoň 98%, zatímco eventualita neúspěchu může nastat jen v ojedinělých případech. Nepředvídatelnou shodu nepříznivých faktorů nelze ovšem vyloučit nikdy. Minimální (ale opravdu minimální!) doba příprav je proto 5 let. Během této doby je zcela nezbytné podniknout následující kroky:

1. Musí být vysoce odborně připraven koncept celé změny, a následně do detailu rozpracován harmonogram realizace. K tomu je pochopitelně třeba mít k dispozici pečlivě vybraný tým špičkových odborníků z oblasti vzdělávání žáků se všemi druhy zdravotního postižení. Velkou část členů týmu musí tvořit nejzkušenější speciální pedagogové, vzdělávající tyto žáky jak ve speciálních školách, tak i již zdařile integrované v běžných třídách.
2. S inkluzí nelze vůbec začít bez kvalifikovaného personálního zajištění ve školách. Prvořadým úkolem je proto jednak doplnit vzdělávání „běžných“ pedagogů na vysokých školách o solidní základy speciální pedagogiky (aby byli schopni dobře rozpoznat projevy různých druhů zdravotního postižení a zároveň měli alespoň základní znalost práce s těmito žáky), jednak po celou dobu průběžně organizovat vzdělávání pedagogů v praxi. Nesmí jít jen o jakési krátkodobé kurzy, ale o praktickou průpravu zahrnující řady hospitací na speciálních školách i tam, kde již inkluze probíhá.
3. Musí být dopředu kvalifikovaně připraven a následně politicky vyjednán odpovídající objem rozpočtových prostředků, a to i s rozpočtovým výhledem na řadu let dopředu.
4. Nové inkluzivní „aranžmá“ je bezpodmínečně nutno napřed alespoň jeden školní rok pečlivě ověřovat na pilotním vzorku škol. Definitivní podoba plošného rozšíření do všech škol musí vycházet právě z výsledků zevrubného ověřování, aby se mohly ještě v předstihu odstranit všechny problémy, které se logicky v případě tak zásadních změn vždy objeví, i kdyby byla předchozí příprava jakkoli pečlivá.
5. Teprve když tohle všechno probíhá, lze to vše precizovat v návrhu zákona a navazujících prováděcích předpisů.

A jak na to jdeme u nás v Kocourkově?

1. Napřed se vše napsalo do zákona. Protože všichni odborníci v oblasti speciální pedagogiky byli již v minulosti z MŠMT spolehlivě „vyakčněni“ (bylo přece potřeba najít tabulková místa pro specialisty na genderovou rovnost a podobná, zajisté mnohem důležitější témata), podoba novely školského zákona tomu plně odpovídá. Kromě medicínského rámce daného objektivními limity příslušného zdravotního postižení byla nesmyslně „odkopnuta“ i kategorie speciálních vzdělávacích potřeb (ta pochopitelně vychází z druhu a stupně toho kterého zdravotního postižení), a rovnou se přešlo ke zcela rozbředlému eintopfu tzv. podpůrných opatření. Žáčky přece nemůžeme diskriminovat tím, že bychom se i jen zmínili o tom, že jeden nedoslýchá, druhý je na vozíčku a třetí neslyší – jediné povolené členění vychází z „potřeby podpůrných opatření“. Že je to úplná „joudovina“? Zkuste to vykládat paní ministryni a jejímu „odbornému týmu“! Zato byrokratická zátěž ředitelů škol a pracovníků poraden bude gigantická: takto „odborně“ vedený velký ouřad si „holt“ jako řešení čehokoli dokáže vymyslet zase jen velký ouřad...
   
   Jedna obzvlášť veselá „příhoda z natáčení“: paní ministryně nyní objíždí republiku a na setkání s řediteli škol vypráví, že sice ne těžké a střední, ale lehké mentální postižení lze vyléčit. Což je mimochodem asi stejně reálné jako „vyléčit se“ z amputované ruky.
2. Pedagogické fakulty dále vesele produkují „běžné“ kantory, naprosto „nepolíbené“ byť i jen základními znalostmi specifik vzdělávání žáků se zdravotním postižením. Což je asi podobné, jako by budoucí lékaři neměli povinnou třeba neurologii. Učitelka češtiny pak s vážnou tváří přesvědčuje zoufalou maminku dysgrafika, že kdyby jejího synka nepodrobovala diktátům (což je asi stejné, jako nevidomého zkoušet z barev), diskriminovala by tím ostatní žáky. Novela zákona má začít platit k 1. září 2016, a teprve nyní se rozjíždějí jakási blesková „školení“ učitelů základních škol, pořádaná pracovníky ministerského „výzkumáku“, kteří děti s postižením pravděpodobně nikdy ani nezahlédli.
3. O opravdu nezbytném objemu finančních prostředků, bez nichž vše zkolabuje hned v začátcích, bude ministryně Valachová teprve jednat s ministrem financí. Který jí je prý „bude muset dát“. Ano, milé děti, a teď se ještě pomodlíme za hodného pana Babiše... Rodiče tedy mají plný nárok na zařazení jakkoli postiženého dítěte do běžné školy, ta má povinnost je bez dalšího přijmout, leč ryze virtuální penízky stále poletují kdesi na obláčku.
4. Přes naléhavé žádosti řady rodičů dětí zejména s lehkým mentálním postižením o pokusné ověření onoho ministryní vysněného „ráje na Zemi“ odpověděl vysoký úředník ministerstva v tom smyslu, že (přeloženo do lidské řeči) na to není žádný nárok, stěžovat si mohou leda na lampárně, a tudíž ať si všichni ráčí „trhnout“. Nevěříte? Dopis mám k dispozici.

Řada odborníků hovoří proto v souvislosti s plány ministryně Valachové o hazardu se vzděláváním úplně všech. Já však s nimi opravdu nemohu souhlasit: hazard totiž může také někdy vyjít...

Na závěr mám pro vás ale přece jenom dvě dobré zprávy: letošní nástup jara se neodkládá, a vláda ani pro tento rok nehodlá zrušit Vánoce!

Psáno pro magazín Městské části Praha 9 "Devítka"