Jan Martínek: Jiný pohled na případ šikanované učitelky

úterý 23. února 2016 ·

"Poslední roky občas přemýšlívám o tom, jaký učitel je v tom čím dál divnějším školském prostředí zapotřebí víc, jestli hodné a empatické češtinářky a angličtinářky, které si s nevychovanými spratky moc neporadí, nebo raději nekompromisní dílňáci, schopní okamžitých a radikálních řešení. Nebo někdo mezi tím? Zajímavé, že ve svých úvahách většinou skončím tím, že dobrý učitel musí být něco jako Superman nebo jiný superhrdina. Nejlepší odpovědí si pořád nejsem jistý a navíc mám trochu strach z budoucnosti. Takže jsem se za těch pětadvacet let od prváku vlastně moc nezměnil."

Prolog

Tohle je má první vzpomínka na střední školu.


Je září roku 1991, do chodby před školní jídelnou proudí baboletní sluneční paprsky a já si nenápadně prohlížím zdánlivě dospělé lidi, stojící ve frontě na oběd přede mnou. Je mi čtrnáct, vyučující mi vykají, což je mi nepříjemné, přemýšlím o tom, jak přežiju prvák. Všichni kolem jsou cizí, vývařovna polyká jednoho po druhém a já se snažím být neviditelný. “Pocem, cos to řek’?” vytrhne mě z dumání o apokalyptické budoucnosti rozezlený mužský hlas.


Automaticky škubnu hlavou směrem, odkud se to ostré vyštěknutí ozvalo a zahlédnu, jak dozírající učitel klukovi tak o tři roky staršímu než já flákne až filmově přehnanou facku. Mohutné plácnutí se rozlehne po chodbě jako tlesknutí, kterým plašívám holuby u babičky. Klukovi na tváři pomalu raší červenobílý květ, frontoví bojovníci utichnou, je slyšet jen cinkání příborů z jídelny. Mladík se chvilku zpupně dívá do očí výhružně vyčkávajícímu kantorovi, ale pak sklopí oči a vyučující pokračuje v dozoru, jako by se nic nestalo.

Ti, kteří se šourají prodloužit frontu teprve nyní, cítí, že je něco špatně, tlumí hlasy a přizpůsobují se nepřirozenému tichu. Pokukují po učitelově pokerovém obličeji, který zrazují jen oči sršící blesky. Šeptanda, nenápadné ukazování prstem, aha, drsnej, vole, kobra, bosá noha, bacha na něj.

Po pár už zase hlasitějších minutách se dostanu na řadu, nafasuji porci a s chutí sním všechno, co mám na talíři: výuka na téhle škole začíná v půl osmé, takže jsem snídal v šest a mám hlad jako dva soustružníci. Protože strojař – a kdo je víc? Dva strojaři…

O tři roky později začnu učit. Prvňáčky, čtvrťáky, záhy se přidají posluchači programu MBA, pak i středoškoláci a nakonec vejškaři a dokonce i senioři. Kromě předškoláků vzdělávám kompletní věkové spektrum. Snažím se vyučovat i poté, co mi coby doktorandovi po deseti letech pedagogické praxe hodí lano korporace a udělá ze mě programového ředitele pro školství. Nová práce by ale sama zabrala dva úvazky, tak své studentské i učitelské aktivity postupně utlumím. Nicméně s pedagogy, vedeními škol, zřizovateli i ministerskými, kteří se střídají ještě rychleji než jejich koncepce, jsem v kontaktu neustále.

V průběhu těch bezmála dvou desetiletí, jež nakonec věnuji práci ve a pro školství, se ke svému úvodnímu středoškolskému zážitku občas vracím a říkám si: bylo to správné? bylo to adekvátní? mělo to smysl? co ten kluk asi řekl, že “profesora” tak vytočil? dalo se to stejně efektivně řešit i jinak? A jaké by byly následky takové okamžité karmy v akci dnes?

Klábosení

První tři dny letošního února u nás byl na návštěvě můj kamarád s manželkou. Všichni tři jsme hrdí absolventi průmyslovky, ve které se před čtvrt stoletím odehrál výše popsaný incident – ba co víc, kamarád na škole strávil i civilku a zůstal dodnes coby zaměstnanec.

V úterý večer ochutnáváme belgické pivo a já vzpomínám na kantory, které jsem znával: ještě je tam XY? A co YZ, pořád…? A co OP? Ještě dávaj studenti videa s ním na Facebook nebo odešel?

Zjednal si autoritu a vydržel, říká kamarád a dodá, že aktuálně se ve škole řeší problém se třídou, která nerespektuje jednu hodnou – v očích nevychovaných výrostků nové generace tím pádem i vhodnou a výhodnou; coby terč nevybíravého chování – kolegyni.

Bavíme se dál o všem možném, profesorech, přátelích, zážitcích a kolem půlnoci jdeme spát, protože ráno nás čeká nabitý program.

Byl to moc fajn večer. Nikoho z nás by bylo ani v nejhorším snu nenapadlo, že ta hodná paní učitelka tentýž den zemřela. Bylo jí padesát pět let.

Češi, milovníci pomluv, švejkování a afér

Dozvěděl jsem se to teprve před pár dny, z jednoho z těch článků. Když jsem poprvé zahlédl obraty typu “šikanovaná učitelka”, “peklo jako v koncentráku” nebo dokonce “utýrali učitelku k smrti”, vůbec mě nenapadla ta souvislost. Místo toho se mi po víc než čtvrtstoletí vybavila nejhrůznější detektivka, jakou jsem kdy četl. Parta dětí v ní surově znásilní a zavraždí mladou učitelku. Skvélá práce, novinkáři.

Přečetl jsem jich několik – poté, co jsem šokovaně zjistil, že jde o naši školu, náš Třebešín, moje lidi – v touze dobrat se nějakých rozumných závěrů. Ty v nich vnímavý čtenář sice nalezne, ale musí číst mezi řádky a řadu věcí domýšlet. Jinak jde vesměs o snůšky domněnek senzacechtivých pissálků.

Aby bylo jasno: k českým novinářům mám úctu. Opravdu. Z těch žijících ke všem dvanácti. Ten zbytek, to jsou fabulátoři, jimž chybí vybroušenost jazyka stejně jako kritické myšlení (které zaměňují za kritizující), morálka, empatie, pokora, úcta, pieta, míra, odhad, čest, šmrnc, vzdělání a rozhled, důvtip i selský rozum, poctivě přiznaná subjektivita i touha odhalovat relevantní skutečnosti. Jediné, čeho mají na rozdávání, je tendence zaměňovat korelaci za kauzalitu.

Z článků, které od sebe bezostyšně opisují tak, jako by jejich spoluautoři jen přežvýkávali jednu a tutéž tiskovou zprávu stylem “Opsáno, přidány chyby,” vyplývá následující: Žáci střední školy téměř rok (to je citace, k níž bych rád dodal, že měřím téměř čtyři metry) šikanovali učitelku, dokud ji neutýrali k smrti, čemuž pokud ne přímo přihlíželi, tak záměrně ne(za)bránili jak spolužáci, tak, především, třídní učitel, vedení školy, specialista pro patologické jevy ani ostatní členové pedagogického sboru. Das Experiment v praxi. Nepřipadá vám to jako konspirační teorie přitažená za vlasy – ba co přitažená, totálně skalpovaná až na lebku? Mně rozhodně.

Lekce čtení mezi řádky

Jak ten příběh interpretuji já? Jako příběhy dva. Dám-li dohromady dostupné informace, stalo se zhruba toto:

Na začátku letošního školního roku si trojice spolužáků druhého ročníku vybrala za terč šikany profesorku angličtiny. Vyučující nechtěla nikomu uškodit oznámením incidentů vedení. Možná se bála, ale nenahlásila nic ani pomocí tzv. Schránky důvěry, sloužící k anonymnímu upozorňování na cokoli. Nakonec jeden ze studentů třídy (stranou nechávám alarmující fakt, že ta ostatní děcka byla buď vystrašená nebo lhostejná) v polovině ledna zašel za vedením školy, které o situaci informoval. Své tvrzení doložil krátkým audiovizuálním dílkem, jež šikanu pedagožky prokazuje. Vedení jednalo okamžitě. Výsledkem bylo podmínečné vyloučení všech tří agresorů, kteří navrch vyfasovali trojky z chování.

Tušíte-li něco o trendech v demografii středoškolského studenstva, resp. žactva, o trvalém poklesu kvality rodinné výchovy, atd., asi takový trest považujete za plus mínus adekvátní. Můžete namítnout: proč je rovnou nevyhodili? Na to mám dvě odpovědi:

Za prvé, dosavadní kázeňské přestupky těch kluků nebyly natolik závažné (např. na úrovni ředitelské důtky). Což by byl v případě dejme tomu spáchání závažného trestného činu chabý argument. Kdo nezná situaci a neví, nakolik svazující je školský zákon, může si myslet, že okamžité vylití kluků ze školy by leccos vyřešilo. Jenže dnes už nemůžete jen tak někoho vykázat mimo pozemek školy a udělat mu pápá se slovy “Už se nevracej!”, i proto, že by se mohl ohánět nátlakem – vyloučení se může táhnout i měsíc a déle, během kteréžto doby student ústav dennodenně navštěvuje (měl by). Ale zpět k příběhu, resp. jeho druhé části, která tvoří samostatnou kapitolu:

Naneštěstí – v nejtragičtějším smyslu slova – byla dotyčná paní učitelka vážně nemocná. Následkem fatálního zdravotního problému na konci ledna zkolabovala a po převezení do nemocnice začátkem února zemřela.

Přispělo chování studentů k takovému konci? O tom můžeme nyní jen spekulovat. Oba mí rodiče jsou pedagogové, můj tatínek zrovna minulý týden řešil případ šikany mezi žáky své třídy na ZŠ a vím, jak strašně moc si to bral, přesto, že vše úspěšně vyřešil hned v zárodku. Troufám si tedy odhadnout, že paní učitelce chování těch tří nevychovanců rozhodně neprospělo. Ale byla tahle šikana přímou příčinou jejího kolapsu a následné smrti?

I na tohle mám svůj názor. Ale zaprvé, je to jen domněnka (pro vaši informaci: ne, myslím, že šikana se smrtí paní profesorky nesouvisela) a za druhé, jakkoli smutné události to jsou, pro následující vývoj situace jsou irelevantní. Než mne ukamenujete, vysvětlím proč.

Sequel

Video, které vidělo vedení, je proti tomu, ve kterém se posledních pár dní vyžívá bulvár a jeho čtenáři, víceméně nevinné. Ptáte-li se, lze-li takto vůbec nazvat naprostou neúctu k autoritám a nerespektování fundamentálních pravidel slušného chování, jakožto i mezilidské komunikace, odpovídám: komparativně bezesporu.

Jaké hodnoty asi vyznává člověk, který ono mnohem závažnější video měsíc po interním šetření prodá “novinářům”? Video, o kterém vedení školy do té doby nemělo tušení. K uveřejnění záběrů navíc dojde v období těsně následujícím po smrti vyučující, čímž pachatel (byť třeba motivován ne zcela zlými úmysly) napomáhá vytvoření tragického kontextu. Pak je tu ale ještě jedna možnost:

Co když student ve skutečnosti poskytl video novinářům ještě před onou tragickou událostí a teprve po smrti pedagožky někdo na straně bulváru učinil záměrné, cílené rozhodnutí vše spojit dohromady?

Klíčová otázka totiž zní: Existovala by následná touha veřejnosti exemplárně potrestat vedení školy, kdyby bylo evidentní, že ony dvě situace, šikana a úmrtí, spolu nesouvisejí? Nebo, pro snazší představu: kdyby byl nikdo nezemřel, odsuzovala by i tak veřejnost potrestání studentů coby příliš mírné? Nebo by to “všem” (lúze, stádnímu člověku, čtenářům bulváru, apod. – proto ty uvozovky) bylo dokonce buřt a putna?

Zatímco vedení své zdánlivě mírné potrestání viníků založilo na úplně jiných záběrech, bez sebemenšího náznaku, že by ve třídě probíhalo cokoli závažnějšího, bulvár se jako první dozví, že šlo o víc, vytvoří propojení mezi druhým videem, smrtí pedagožky a kázeňským postihem, který se v takovém světle jeví jako až obscénně nedostatečný a pak už si jen mne ruce, jak si čtenáři rochní, s křupkami na klíně horlí proti té obrovské nespravedlnosti a volají po krvi.

Pranýřování pro 21. století

Na pomyslném názorovém dně vykřikuje až smutně velké množství lidí. Jen budeme-li brát v potaz signatáře petice, která ke kauze vznikla, jde o zhruba tisícovku jedinců, prahnoucích po potrestání vedení – ano, vedení, nikoli agresorů – a možná i po pomstě.

Co si můžeme myslet o lidech, kteří nejsou ochotni počkat na výsledky šetření a kteří by nejraději rovnou trestali ty, jejichž vina nebyla prokázána? Tohle se dá pochopit snad u čtenářů, čerpajících “informace” toliko z bulváru, ale petici údajně podepsali i někteří studenti, jejich rodiče či absolventi školy… tohle vůbec nevypadá jako touha po spravedlnosti, spíš jako msta, hon na čarodějnice a chuť zlynčovat obětního beránka.

Jedna tragédie už se odehrála, ty okolnosti ani události nelze vrátit zpět, nasměrovat je jinak, změnit minulost… Škola má na dlouhou dobu pošramocenou pověst. Do instituce zítra míří ministryně školství i její náměstek, ústřední školní inspektor i generální inspektor a dokonce také pražská primátorka.

Dostat tyhle lidi na návštěvu střední školy, aby ocenili úspěchy žáků, sboru či obého, je za normálních okolností téměř nemožné. V době, kdy jsem školství řešil v korporátu, se mi párkrát podařilo podobně velké šajby do některé z kvalitních škol přilákat, ale stálo to nemalé úsilí celého týmu, nehledě na přísliby zviditelňující spolupráce, přihřívání polívčiček, apod. Třebešín je špičková škola, která pár návštěv z řad ministrů a ministryň školství už zažila, zřizovatele také občas zahlédne, ale takovouhle skvadru tipuji na svém malešicko-strašnickém území ještě bohdá neuvítala.

Vzpomínám na své přátelské šarvátky s někdejší šéfkou PR ve výše zmíněné korporaci. Vycházeli jsme spolu dobře, ale dostat na naši (o školství) tiskovku někoho důležitého nebo dokonce umístit článek do relevantního periodika, to bylo téměř nemožné. “Já ti to klidně napíšu,” říkával jsem pokaždé a vyděračsky dodal rychlý výčet našich úspěchů, k jejichž rozšíření mimo komunitu nepřispěla. Ale odpověď bývala téměř vždy stejná: “Školství je neatraktivní. Jó, to kdyby ti umřel ňákej učitel, to se po tom vrhnou všichni – mrtvej učitel, dobrej učitel!”

Tuhle cynickou hlášku jsem nesnášel. V těchto dnech rozčarovaně zjišťuji, že ta dáma byla realistka.

Patetická petice

Češi v detektivkách souhlasí s vyšetřovateli a státními žalobci, že vinu je třeba prokázat. V reálném životě jsou ochotni fázi vyšetřování přeskočit, protože účel přece světí prostředky.

Z petice nazvané Otřesný případ šikany odcituji jen první souvětí, ať ctěné čtenářstvo ví, o co jde: “Na základě otřesného případu týrání a šikany učitelky na Střední průmyslové škole, Na Třebešíně 2299, Praha 10 žádáme školskou radu této školy a také zřizovatele této školy Magistrát hl. m. Prahy, aby v nejbližším možném termínu projednal odvolání vedení této školy – konkrétně RNDr. Františka Bártla, ředitele školy a další nejužší vedení.”

Přemýšlel jsem o tom, jestli má smysl proti oné petici jakkoli bojovat. Nechat ji stáhnout? Když se pod ni podepsala tisícovka lidí, kteří se nechali tlakem médií vmanipulovat do unáhleného názoru na věc?

Čert je vem. Užitečnější bude, pokud se v šetření prokáže nevina vedení a aspoň pár z těchhle netrpělivých amatérských soudců si nafackuje. Plížit kanály by se pak měli všichni, ale nedojde jim to. Pořekadlo o jménech inteligenčně slabších jedinců na volně stojících nosných prvcích (strojař, nezapomeňte) se může hodit i v tomto případě; tu petici lze brát také coby seznam lidí, kteří nemají chuť párat se se spravedlností – a jako s takovým s ním pracovat.

V devadesátkovém filmu Fotograf smrti hraje Roy Scheider fotoreportéra, jehož najme odsouzený k trestu smrti na úkol nafotit svou popravu. Na konci filmu – snad mi prominete ten spoiler – se, bohužel těsně po vykonání rozsudku, prokáže, že šlo o justiční omyl a Roy obrátí objektiv svého fotoaparátu proti přihlížejícím. A rozlíceně cvaká a cvaká. Takhle nějak bych rád chápal tyto druhy petic.

Ohrožený druh

A protože k případu se vyjádřili už snad všichni, kteří zúčastněné osobně neznají, dovolte mi otevřeně se zastat těch, na které byla v těchto dnech uspořádána štvanice, těch, kterým anonymy vyhrožují fyzickými útoky, těch, kteří nyní bojují za mnohem víc, než jen sami za sebe.

Jak třídního učitele oněch výrostků, tak vedení, resp. ředitele školy i jeho zástupkyni a dokonce i preventistu soc-pat jevů na škole velmi dobře znám. Pojí nás přátelské vztahy, se všemi těmi lidmi si tykám, jeden z nich zásadně přispěl k mému vzdělávání, s dalším z nich jsem v partičce strávil dovolenou, se dvěma zbývajícími a jejich rodinami dokonce opakovaně, bývaly časy, kdy jsme se neformálně vídali pravidelně, hrávali spolu bowling, chodívali na pivo, prostě dělali to, co kamarádi dělávají.

Všichni čtyři jsou to kvalitní kantoři a dobří lidé, nedám na ně dopustit. V záležitostech natolik závažných, jako je ta aktuálně protřásaná, bych za ně dal ruku do ohně. Je pro mě nepřípustné a donebevolající, že si vůbec někdo může myslet, že by jen jediný z nich byl schopen něco tak odsouzeníhodného, cituji média, “zamést pod koberec”. Natož, aby tak činili všichni čtyři. Případně včetně dalších, se situací potenciálně obeznámených členů pedagogického sboru. Takové spekulace považuji za absurdní.

Domníváte-li se, že znát aktéry není žádný argument, máte pravdu. Ale je to důležitý aspekt při interpretaci dostupných informací. Tam, kde neznalí vidí členku vedení sveřepě cosi zamlčující, já identifikuji člověka, který je přesto, že se zachoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, vláčen bulvárem coby jeden z viníků, člověka, který se přes zklamání z amorálnosti studentů snaží neporušit závazek dočasné mlčenlivosti a jede na rezervu, z posledních sil.

Tam, kde autor prvoplánové petice háže špínu na vedení a nestydí se psát o řediteli vzdávajícím se odpovědnosti tím, že je nemocný, já vidím naopak poctivého chlapa, který se i přes pracovní neschopnost sejde s rodiči viníků a následně dá jasně najevo, že ředitelé v těchto situacích své školy, kolegy ani žáky neopouštějí. Atd., atd.

Kéž by si na základě téhle kauzy obecná veřejnost konečně uvědomila, jak riskantní, podhodnocené a obrovskou odpovědností zatížené je učitelské povolání.

Selektivní empatie

Široká veřejnost, která se na dané téma vyjadřuje, soucítí s dcerou zesnulé paní profesorky, případně naznačuje, co by provedla se třemi skutečnými provinilci. Nikdo ale nepřemýšlí o tom, jak se asi cítí lidé, kteří měli svou kolegyni prostě normálně lidsky rádi, jsou smutní z toho, že ji ztratili, ale nemají příležitost a čas truchlit. Lidé, kteří čelí obviněním, hrozbám, osočování ze záměrného mlžení v situaci, kdy by bylo nejlepší mluvit jen s příslušnými orgány. Lidem, kteří uprostřed veřejné dehonestace připravují podklady a vlastně celou školu na tu nejzevrubnější kontrolu v historii.

Jsem hrdý na ředitele školy, Františka Bártla, který nehodlá rezignovat bez spravedlivého prošetření událostí a pevně doufám, že tohle náročné období přečká s hlavou hrdě vztyčenou. Že spolu s ostatními kolegy prokáže, že na událostech nenese vinu. Jaký precedens by způsobilo, kdyby místo agresorů školu opustilo její vedení, raději nechci ani pomyslet.

Naopak pod úroveň mi přijde výzva největší české komerční televize, která na svých stránkách vybízí k oznamování “dalších případů šikany učitelů na Střední průmyslové škole Na Třebešíně” na vlastní zprávařskou e-mailovou adresu a související telefonní číslo.

Potýkám se coby člověk pohybující se v základním a středním školství léta letoucí se schizofrenií rodičů, kteří na jednu stranu touží po tom, aby škola jejich děti převychovala – a to bych se ještě zamyslel nad nezbytností té první předpony – a přitom když se o to škola v případě nutnosti pokusí, je oheň na střeše. Jedním dechem zároveň požadují razantnější potrestávání viníků, ale když dojde na lámání chleba, každý pak vychází z toho, že “náš Jaroušek by přece nikdy…”

Maje dva malé synáčky, dlouhodobě se hrozím, co všechno je ve světě K12 vzdělávaní čeká, jak se s tím poperou a jak se s tím srovnáme my, jejich rodiče; být víceméně celoživotně na straně pedagogů, pocházíte-li z učitelské rodiny a sami jste někdy taky učili, je jednoduché, ale udržet si svůj světonázor i po přestupu na druhou stranu barikády není snadné. Já jen doufám, že si zachovám nadhled a zdravý balanc mezi duší pedagoga a srdcem rodiče a že dokážu, ze rodiče a kantoři mohou – a měli by – kopat za stejný tým.

Co teď

V této chvíli nezbývá nic jiného, než čekat na výsledky šetření. A nečíst články, které o kauze, jež vznikla nešťastným spojením různých událostí v čase a prostoru, omílají stále totéž.

Pokud bych měl cokoli vzkázat zainteresovaným, odpustím si s prominutím jak kondolence, tak vyjádření na adresu těch kluků a jejich rodičů, o jejichž situacích nic nevím a napíšu jen:

Milá masmédia, tohle jste totálně projela. Máte obrovskou moc přesměrovávat veřejné mínění a v aktuálním případě ve své roli zatím zklamáváte. Pusťte se do nápravy.

Milé veřejné mínění, jsi hloupoučký domorodec ze třetího světa, šálený pár cingrlátky, volebním gulášem a koblihami. Mělo bys mít víc rozumu.

Milé vedení školy, myslíme na tebe, nejen já, je nás mnohem víc, jen nekřičíme tolik, jako ta uřvaná menšina. Držte se a nedopusťte, aby z té situace oportunisti vytvořili další Vítězný únor.

A když už jsme u toho…

Milí politikové, resp. političky a milí inspektoři, prokažte svůj charakter, nenechte se ovlivnit tlakem neinformované a zmanipulované veřejnosti a hodnoťte školu a zaměstnance, kteří za ni cedí krev, poctivě, nestranně a spravedlivě.

A konečně, milí čtenáři, pokud tenhle text čtete a souzníte s ním, tak jej šiřte a nebo vyjádřete podporu škole a jejímu vedení jakkoli jinak; věřte mi, že ti lidé to teď potřebují jako máloco. Díky.

Epilog

Magora Hnízda (fackující Igor Hnízdo z úvodu) jsme hned v prváku měli v dílnách coby vyučujícího truhlařiny. Když končilo pololetí, řekl každému z nás, co mu nahlásil za známku na vysvědčko. Na mou adresu pravil: “Tobě jsem dal dvojku. Štveš mě celý pololetí těma dílenskejma botama s měkkou špičkou. Kdyby ti něco spadlo na haxnu, přijdeš o ni. Koukej si koupit pořádný bagany.”

Ten den se na něj přišel podívat bývalý student. Měl příčnou flétnu a hrál docela obstojně riffy Jethro Tull. Stálo mu za to stavit se před pololetkami za svým bývalým vyučujícím a udělat mu tak radost.

Rozdávat facky už jsem toho chlápka nikdy neviděl a po tom prváku ho vlastně ani moc nepotkával; později ze školy zmizel bůhvíkam.

Měli jsme taky jednu hodnou paní profesorku, trochu popíjela, což na ní bylo občas vidět, a měla nás ráda, jen tu autoritu u studentů moc neměla.

My jsme byli zvláštní třída. První dva roky jen kluci, pak nás rozdělili a přidali do dvou jiných tříd. V té mojí nové už holky byly. Pouhou jejich přítomností se výrazně zkvalitnila naše zábava.

Říkám si, že ti tři výtečníci z případu šikanované učitelky jsou asi ve třídě plné kluků. A že je v tom lednu měli od sebe oddělit, převelet do jiných tříd. A teď už vyloučit. Ale do toho já nemám právo kibicovat; měl jsem možná jen štěstí být ve třídě, která byla skvělou partou. Od té doby navíc roste nerespektování autorit, klesají zábrany, výchova v mnoha rodinách končí uměním stolování, a to ještě na té nejzákladnější úrovni, sociální cítění je na levelu Sheldona Coopera a školy mají čím dál svázanější ruce ve snaze napravit to, co se v rodině pokazilo.

Poslední roky občas přemýšlívám o tom, jaký učitel je v tom čím dál divnějším školském prostředí zapotřebí víc, jestli hodné a empatické češtinářky a angličtinářky, které si s nevychovanými spratky moc neporadí, nebo raději nekompromisní dílňáci, schopní okamžitých a radikálních řešení. Nebo někdo mezi tím? Zajímavé, že ve svých úvahách většinou skončím tím, že dobrý učitel musí být něco jako Superman nebo jiný superhrdina. Nejlepší odpovědí si pořád nejsem jistý a navíc mám trochu strach z budoucnosti. Takže jsem se za těch pětadvacet let od prváku vlastně moc nezměnil.

Převzato z autorova blogu Pozor nekonečno → Pozorné konečno

10 komentářů:

Hana Jančová řekl(a)...
23. února 2016 v 1:00  

Zcela s Vami souhlasim.

poste.restante řekl(a)...
23. února 2016 v 3:16  

Selektivní empatie.

Unknown řekl(a)...
23. února 2016 v 8:52  

Neznalost stavu věcí ve vlastní škole ředitele opravňuje k odstoupení. Určitě si oddechne. Ostatně do této funkce ho nikdo nenutil, je to funkce dobrovolná. Nedokáži si představit soukromou firmu s podobným systémem neznalosti vlastních zaměstnanců.

Josef Soukal řekl(a)...
23. února 2016 v 9:46  
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Josef Soukal řekl(a)...
23. února 2016 v 9:47  

Bohužel jen mnoho většinou zbytečných slov. Vedení školy nedokázalo adekvátně reagovat na podnět, který dostalo - tím nemyslím výši trestu, ale neschopnost či neochotu dobrat se hloubky problému. V jeho vyjádřeních se objevují pasáže, které rozhodně nesvědčí o důvěryhodnosti, viz ředitelovo zdůvodnění rozhodnutí neodstoupit z funkce. Žádné následné okolnosti nemohou změnit tyto skutečnosti.
Spekulovat o tom, zda šikana přispěla k tragické smrti vyučující, je nesmyslné. Každý, koho se šikana osobně dotkla, si její následky nese dlouhodobě.
Nechci nikoho kamenovat, ale to, že podobně to možná funguje na dalších školách, neomlouvá osobní selhání.
Když už k téhle tragické události došlo, měli bychom se ji snažit analyzovat ve všech souvislostech a vyvodit z ní obecné závěry pro změny v našem školství. Myslím, že to nebude tak těžké.

Jenyk řekl(a)...
23. února 2016 v 10:05  

Další jiný pohled:
Paní kolegyně byla natolik těžcě nemocná, že neměla učit. Její lékař závažnost jejího zdr.stavu a nároky učitelského povolání podcenil.
Kdo by ale pak učil? Na jedné z mých škol byli mezi 25 učiteli 3 psychiatričtí pacienty, kteří byli několik měsíců na léčení. Další moji 2 známí mjí za sebou rakovinu ...

mirek vaněk řekl(a)...
23. února 2016 v 10:52  

Plně souhlasím s článkem. Pokud není vyšetřování ukončeno, jsou petice zbytečné a bezpředmětné.
Je smutné, že média se zajímají o školy jen v případě velkého průšvihu. Média přijdou do školy jen když šikanují žáka, znásilní učitelku nebo když se žáci učí na tabletu hledat vzorec pro plochu obdélníka.
Ještě smutnější je, že to, jak vidět, platí i pro vysoké ministerské úředníky.
Když má škola den otevřených dveří, nějaký úspěch, tak to nikoho nezajímá. O Zlatém ámosovi se objeví desetivteřinový šot ve zpravodajství.

Josef Soukal řekl(a)...
23. února 2016 v 11:05  

Hodně zajímavá čerstvá zpráva: http://www.novinky.cz/domaci/395631-skola-pozadala-magistrat-aby-byli-sikanujici-studenti-z-prumyslovky-vylouceni.html

poste.restante řekl(a)...
23. února 2016 v 12:45  

Pokud není vyšetřování ukončeno, jsou petice zbytečné a bezpředmětné.
Právě proto říkám od začátku, že je třeba počkat s zásadními soudy a závěry až na skončení vyšetřování.

Článek je v mnohém pravdivý.
Nechme stranou, že právě selektivní empatie z něj čiší mnoha směry. Až příliš mnoho "myslím si", za kterým se skrývá, "chtěl bych, aby to bylo takto". Až příliš okatá "co když", která ale rozebírají jen variantu "co když ano ", nikoli však už "co když ne". Až příliš z něj čiší pohled bývalého citově angažovaného absolventa, který se prostě nechce smířit s tím, co se na jeho bývalé škole stalo.
Chápu to. Snaží se vnést protiváhu k převažujícímu jednostrannému pohledu médií.
Jenže tím se stává pouze jiným jednostranným pohledem na věc a rezignoval na objektivitu.
Nijak to ale autorovi nevyčítám, jen to konstatuji.

V jednom zásadním se ale autor mýlí. I kdyby ve vedení školy byli ti nejskvělejší a nejslušnější lidé, nic to nemění na tom, že podle všech doposud zveřejněných informací jim minimálně půl roku před očima probíhal flagrantní případ šikany učitelky a oni jej neviděli. (A nechme stranou, že autor může mít pravdu, když nevěří, že by možná nechtěli vidět.)
Jenže bylo jejich povinností vidět a vědět. Tvrdí-li, že nevěděli, sami tím podávají důkaz svého selhání.

Umím si představit, že o takové věci se vedení nemusí dozvědět měsíc. Obtížně se se smiřuji s představou, že by něco podobného probíhalo čtvrt roku, aniž by si toho všimnul alespoň kolega. Ale neumím si představit, že by v normálně fungující škole se zdravými mezilidskými vztahy podobná záležitost mohla trvat půl roku, aniž by ji někdo z nadřízených, potažmo kolegů nezaznamenal a nezačal řešit. To by bylo možné jedině za předpokladu, že vztahy na pracovišti jsou samy o sobě krajně nezdravé. Což je opět zodpovědnost vedení.
Navíc, jak se zdá z dostupných informací, nebyl tento případ ojedinělý a k útokům na učitele zde docházelo i dříve.

Nerad bych, kdyby následující věty vyzněly cynicky. Smrt kolegyně a utrpení, kterým si prošla, si zasluhují respekt a úctu ve všech vyjádřeních.
Ale to, zda celý případ šikany souvisí se smrtí kolegyně, či nikoliv, v tomto ohledu není vůbec důležité. Její smrt k celé kauze jen přilákala pozornost.

Dlouhodobá existence přímé šikany na jakémkoliv pracovišti je vždy příznakem selhání vedení.
Proto bych přinejmenším očekával od jeho představitelů poněkud více pokory a méně svalování viny na ostatní, včetně žáků, kteří neposkytli ta jiná, horší videa.

Jak asi proběhlo vyšetřování kauzy, na základě které žáci dostali snížené známky z chování, když v jeho průběhu nebylo odhaleno, že míra šikany byla mnohem závažnější?

I skvělý člověk může pochybit. Jeden vzdálený známý před léty srazil před školkou dítě. Slušný člověk, žádný gauner. Jel padesátkou, nebyl opilý, nic neporušil. Ale když jedete kolem školky v čase, kdy si rodiče děti vyzvedávají, tak prostě musíte počítat s tím, že zpoza auta může vyběhnout dítě. A jet proto raději pomaleji. Tak pravil policista a ten muž, protože byl slušný, svou vinu nezpochybňoval.

Psát v tuto chvíli petice je opravdu bezpředmětné.
Pokud bude v průběhu vyšetřování zjištěno, že vedení školy pochybilo, bude odvoláno tak jako tak.
Pokud se ukáže, že vše proběhlo ze strany vedení tak jak mělo, žádná petice odvolání nezpůsobí.
Smysl bude mít nějaká petice v případě, když převáží dojem, že pod koberec se celou kauzu snaží zamést zřizovatel.

Vyčkejme konce vyšetřování.

Nicka Pytlik řekl(a)...
23. února 2016 v 20:27  

neumím si představit, že by v normálně fungující škole se zdravými mezilidskými vztahy podobná záležitost mohla trvat...

Hele, kolegyně slzy v očích, a hlavně nic neříkej, nebo to bude ještě horší.
A žáci v tom nejedou. Tak do asi, školníkovic pes?