Martin Profant: Bezbolestnost inkluze?

Martin Profant polemizuje s Petrem Chalušem ve věci poslední novely školského zákona. Chalušova vize předškolní přípravy působí přitažlivě, protože odpovídá očekáváním a potřebám určité skupiny středostavovských rodin.


Ve dvou větách odbyl Petr Chaluš coby omyl zavedení povinné předškolní přípravy od pátého roku dítěte, jak to navrhuje novela školského zákona. Jen se tím podle něj posílá rodičům vzkaz o jejich bezvýznamnosti a na školky se přenáší to, co by měla zvládnout sociální práce s rodinami. Řešení problému pak prý není v ukládání povinností, ale v „asistenci rodinám, podpoře místního soužití a napomáhání sdružování rodin a rodičů“. Zní to hezky a člověk se téměř stydí kazit ten idylický výhled několika neskladnými fakty.

Dnes u nás chodí do školky maličko přes devadesát procent pětiletých dětí. A kdyby bylo dost míst, chodilo by jich ještě o trochu více. Změna by však nebyla nijak výrazná, nedostatek míst ve školkách dopadá totiž spíše na tříleté a čtyřleté děti. Vysoce nadreprezentativní podíl v oněch necelých deseti procentech do školky nechodících představují ovšem děti z rodin ze „sociálně znevýhodněného prostředí“, jejichž rodiče jsou často bez ukončeného základního vzdělání.

Přinejmenším od přelomu tisíciletí přitom z konkrétních českých zkušeností víme, že pokud se tyto děti podaří včas dostat do školky či do přípravných tříd, pak statisticky významně vzrůstá jejich úspěšnost v překonání nástrah prvních let školní docházky.

A pokud vím z vlastní zkušenosti, vzroste přesvědčivě i v porovnání s dětmi z těch vyloučených lokalit, které mají štěstí a působí v nich obětavé a dobře vedené neziskovky s kvalitními programy zaměřenými na práci s dětmi předškolního věku. Mimo jiné proto, že tyto programy sice rozvíjejí schopnosti dítěte a často i naučí maminky, jak dítěti poskytnout potřebou podporu, ale na rozdíl od školky nepřipraví ani dítě, ani rodinu na šok z denního řádu, který si škola chtě nechtě vynucuje.

Přesvědčit rodiče vyloučených rodin, aby vodili děti do školky, je mimořádně těžké. Ani pravděpodobně nejúspěšnější projekt devadesátých let, někdejší rokycanská školka, která se opírala o bohatý grant, slušně fungující donátorský systém, vynikající paní ředitelku, otevřenost radnice a v neposlední řadě o vlivné představitele místní romské komunity, nezasáhla většinu rokycanských vyloučených dětí.

Situaci nijak výrazně neovlivnila ani bezplatnost předškolní přípravy pro příjmově nejslabší, prosazená v roce 2004. Po letech 2008-2009 ztratila ovšem neochota rodičů význam: tak jako tak mělo při nedostupnosti školek dítě ze sociálně znevýhodněné rodiny, neřku-li dítě romské, minimální šanci se do školky dostat.

Povinná předškolní docházka řeší obojí: ze zákona vyplývá povinnost státu a obcí zajistit dostatečné kapacity školek a zároveň nutí rodiče, aby děti do školky přivedli. Je to nejlepší z dostupných řešení, navzdory onomu ošklivému slovu „donucení“?

Rozhodnutí není bezbolestné. Působí ve prospěch jedné skupiny a uvaluje břímě na jinou. Vize předškolní přípravy, jak ji najdeme u Petra Chaluše, působí přitažlivě, protože odpovídá očekáváním a potřebám určité skupiny středostavovských rodin, jejichž příslušníci umí své vize přesvědčivě a půvabně popisovat.

Jde o rodiny, ve kterých se matka spolu s prarodiči a chápavým otcem věnuje v prvé řadě svým dětem, je dost vzdělaná a společensky otevřená, aby jim vytvořila vynikající startovní pole. Nebo jde o rodiny, kde matka zoufale usiluje o sladění kariéry a rodičovské role - stále je ovšem díky sociálnímu zázemí dost úspěšná, aby dosáhla přijatelného kompromisu. Prostě mluvíme o rodinách, z jakých pravděpodobně pochází a jaké provozuje většina čtenářů Deníku Referendum, mě nevyjímaje.

Na těchto rodinách stojí naše vzdělanost a navíc mají v české vzdělávací soustavě jednu nedocenitelnou funkci: jsou schopny vyvolávat tlak na komunikaci škol s rodiči, vynucovat si - někdy i úspěšně – určitou úroveň vzdělávání. Někdy kooperují, jindy se vzpouzejí tradici a řádu škol, jejich odpor nebývá však destruktivní, ale inovativní.

Rozhodnutí o povinné předškolní docházce se příliš nedotýká aktuálních zájmů středostavovských rodin. Jejich děti do školky vesměs chodí. A pokud ne, novela dává vzdělaným a sociálně zdatným rodičům snadnou možnost úniku k individuálnímu vzdělávání. Povinná docházka však odporuje jejich vizím a oslabuje jejich pozici v nátlaku na vždy nevyhovující, protože vždy zlepšitelné poměry ve stávajících vzdělávacích institucích.

Jakožto dobře vychovaní lidé jistě neřekneme, že nechceme obětovat bezvýznamnou část svého pohodlí a trochu ze svého možného vlivu jen proto, že to zjevně zvýší šance dětí z vyloučeného prostředí. Raději budeme, tak jako Petr Chaluš, pronášet věty o dobrovolné kooperaci a motivaci, o sociální terénní práci, o otevřené komunitě škol, rodičů a žáků.

Vždyť to vlastně nechceme pro sebe, ale v zájmu většího komfortu těch vyloučených dětí. Nechceme nic slyšet o chybějících prostředcích, jak kýženého stavu dosáhnout, o institučních zábranách, rasismu a podobně, které uskutečnění podobné vize brání. Jde přece o pomoc těm nejslabším a prostředky se tedy musí najít. Vynikající alibi pro zachování neúnosného stávajícího stavu.

Ministryně Valachová si za svou odvahu zaslouží obdiv. Novela se sice začala zpracovávat za jejího předchůdce podle volebního programu ČSSD, ale tehdejší ministr nedohlížel důsledků svých činů tak často, že u něj nemám důvod uvažovat o odvaze.

Valachová však mohla novelu stáhnout. Neudělala to a stoupla si doprostřed palby. Zaútočí na ni obce, protože jim přidělává starosti. Budou si stěžovat samy představitelky školek, budou mít víc práce a peněz bude přes všechny sliby stejně. Nezbytné kapacity pro pětileté se budou v prvních letech čerpat z kapacit pro tříleté, prohloubí se tak nedostupnost míst ve školkách – a na vině bude samozřejmě zase novela zákona.

První školka, která (donucena zákonem) přijme romská děcka a ve které se náhodou objeví vši, bude ve všech médiích s dojemnými záběry trpících matek nad vyholenými hlavičkami jejich ratolestí. Kateřina Valachová se stane nepřítelem lepší společnosti. A jak ukázal svým textem Petr Chaluš, nepodpoří ji ani ti, kdo by to měli udělat jako první - zastánci inkluzivního školství.

Díky bohu, vypadá to zase jednou na dobrou ministryni.

Psáno pro Deník Referendum