Karin Marques: Inkluzívní vzdělávání v Kanadě je realitou

úterý 26. ledna 2016 ·

Když Harland Sanders začal prodávat smažená kuřata, nelišil se od ostatních. Co z něj udělalo slavnou restauraci KFC bylo několik maličkostí – mezi nimi tajná ingredience – směs bylinek. Co je tajná ingredience inkluzívního vzdělávání? To, že děti s postižením tráví čas společně s ostatními dětmi – to je to kouzlo, které v dlouhodobém horizontu přinese ovoce do života všech.


Základní rozdíl v přístupu k inkluzívnímu vzdělávání mezi kanadským a českým systémem je ten, že odborná podpora, která je poskytována škole na inkluzívní vzdělávání nejde za žákem, ale za učitelem. Jak říká paní učitelka Erica: „Když pošlu žáka s problémy ven ze třídy za odborníkem, já se jako učitelka nezlepším. Když odborník přijde za mnou a konzultuje se mnou, jak mohu žáka podpořit, budu lépe připravená dětem pomoci, až obdobná situace nastane příště.“ Odbornou podporu učitelům v práci s rozmanitým třídním kolektivem dávají metodici zaměstnaní ve škole na plný úvazek. Rekrutují se z řad zkušených učitelů, kteří jsou přirozenými lídry, a mají za sebou několikaletou práci ve třídě. Někteří jsou bývalými lídry v rozvoji čtenářské nebo matematické gramotnosti, někteří mají za sebou kurzy a speciální školení pro práci s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Náplní jejich práce je pomáhat učitelům plánovat hodiny tak, aby všechny děti měly v hodině co dělat. Někdy společně s učitelem jdou do hodiny a učí dohromady.
Odpoledne pak vyhodnocují, co fungovalo a co je třeba vymyslet jinak. Škola s 500 žáky má 3 metodiky, škola s 2000 žáky má 8 metodiků. Kromě nich jsou v některých třídách i asistenti pedagoga, na které nejsou kladeny příliš náročné kvalifikační požadavky. Někdy se rekrutují z řad rodičů, nebo uchazečů o práci na úřadu práce. Jak konkrétně vypadá sezení metodika s učitelem ohledně problémového žáka? Metodik se ptá učitele: Čím Martin komplikuje práci ve třídě? Co ti nejvíce vadí? Kdy se to děje? Jsou nějaké indicie, podle kterých poznáš, že se blíží jeho problémové chování? Učitel píše odpovědi a společně vymýšlí nápady, co se dá udělat ve chvílích, které mohou Martinovo chování rozhodit. Učitel odchází s vědomím: mám s Martinem problém, ale mohu zkusit tohle řešení a tento nápad z dnešního sezení.

V Kanadě jsou přesvědčeni, že inkluze funguje dobře v přirozeném rozložení. Pravidlo je, že škola by neměla přijímat žáky s postižením mimo jejich spádovou oblast. V 90. letech UNESCO a OECD studovalo systém inkluzívního školství v Novém Brunšvíku a konstatovalo, že funguje dobře a finančně efektivně. Za počátkem reformy samozřejmě stáli rodiče. Chtěli, aby jejich dítě chodilo do své spádové školy s dětmi okolních domů. Všem bylo záhy jasné, že to není žádný nápad UNESCA, ale prosté přání mámy a táty. A všichni se snažili jim pomoct jejich přání uskutečnit. Gordon Porter, bývalý ředitel školy, který pomáhal ministerstvu školství s inkluzívní reformou, vzpomíná, že začátky nebyly úplně snadné. Učitelé druhého stupně se inkluzi bránili. Mysleli, že teď mají naučit stejné znalosti i děti, které nemluví, nečtou, nebo mají jiné problémy, a proto s inkluzí nesouhlasili. Když pochopili, že není nutné naučit je vše, že mohou osnovy přizpůsobit dětem, bylo vyhráno.

Pětidenní pobyt v kanadské provincii New Brunswick za účelem studia inkluzívního vzdělávání pořádaly organizace Inclusion International a Inclusive International Canada za podpory mezinárodní sítě nadací Open Society Foundations. Studijního pobytu se účastnilo 11 zástupců převážně ze zemí Latinské Ameriky. Vzdělávání v Novém Brunšviku je inkluzívní již více než 25 let. Místní vláda se z úcty k mezinárodním úmluvám (článku 47 Mezinárodní úmluvy práv osob se zdravotním postižením) a k lidským právům obecně rozhodla zrušit speciální školy a pomocné třídy, které byly vnímány jako segregační. Od učitelů, rodičů i školských pracovníků města jsme slyšeli: i dítě s postižním patří mezi nás. Nemůžeme ho vydělovat do speciální školy, jak by si pak zvyklo na soužití s ostatními v našem městě? Místo toho jsme ve školách slyšeli příklady žáků, kteří se po absolvování společné základní a střední školy byli schopni začlenit do společnosti. Marie s Downovým syndromem pomáhá připravovat sendviče v místním bistru a John s mentálním postižením skládá ručníky v Crown Plaza hotelu v centru města. Každý je důležitý a každý sem patří.

Publikováno na blogu www.osf.cz

Převzato z RVP.cz

Poznámka redakce: Jeden metodik na 167 žáků znamená pro Česko mít takových metodiků přes 8000 a jejich platy s odvody by byly asi 4 miliardy ročně. Má je Open Society Foundations pro nás?

5 komentářů:

Anonymni z 21:30 řekl(a)...
26. ledna 2016 v 0:17  

Dvě otázky:
1. Tak je ta inkluze v celé Kanadě nebo v tom Brunšviku?

2. Asi by se hodilo vysvětlení pojmu "kanadská střední škola", jinak mám čekat Marušku, která s maturitou pomáhá (sama patrně nezvládne) připravovat sendviče, eventuálně Honzíka, který díky střední skládá ručníky?

Proč to vypadá jako agitka ze socialismu?

Vladimír Stanzel řekl(a)...
26. ledna 2016 v 6:42  

"Marie s Downovým syndromem pomáhá připravovat sendviče v místním bistru a John s mentálním postižením skládá ručníky v Crown Plaza hotelu v centru města." - to má být výsledek jejich vzdělávání v inkludovaném školství? To je setsakra málo. V mém rodném městě provozuje Diakonie ČCE sociálně terapeutickou dílna, jejíž součástí jsou praktické dílny a kavárna. Lidé s mentálním postižením (včetě těch s Downovým syndromem) tam pletou košíky, vyrábějí ozdoby, škrabadla pro kočky, renovují lavičky, obsluhují hosty - a to jde o absolventy praktických škol nebo dokonce lidi nevzdělávatelné. Ten článek je opravdu přihlouple propagandistický.

Jana Karvaiová řekl(a)...
26. ledna 2016 v 7:33  

I u nás vokresním městě je kavárna a restaurace , kde pracují a obsluhují absolventi s LMP nebo i SMP. V místním podniku v chráněných dílnách dokonce pomáhají při kompletaci Lega. To ale naši proinkluzisté netuší a stále nám strkají pod nos zahraničí. přitom naši "vystudovali" pouze speciální a praktické školy.TY ohavné segregované školy.

Jana Karvaiová řekl(a)...
26. ledna 2016 v 14:40  

Začleňovat lze i děti ze speciálních škol.Tak,jako se to děje už leta u nás. Žáci mají své praktické nebo speciální školy. Zde se vzdělávají v rámci základního vzdělání. Dostane se jim přiměřené péče na vysoké odborné úrovni. Poté odcházejí do učebních oborů. Tříletých,dvouletých č jednoletých.Ti z praktických škol nejvíce navštěvují tříleté obory zakončené výučním listem, mnozí z nich absolvují obory dva i tři.Ze speciálních škol chodí žáci nejvíce na dvouleté a jednoleté obry. Také u nás existuje systém chráněných dílen (není kvůli segregaci,ale kvůli tomu, jak si někteří čeští podnikatelé hrají na ukrutné kapitalisty a ty postižené by to prostě položilo).Také tu máme již mnoho pracovišť, kde se uplatní i ti s DS nebo dalšími problémy. Ti naši postižení se umí dobře zapojit do společnosti a to , že chodili do speciálních škol jim nevadí, i tak jsou schopní běžného života (někteří v chráněných bytech s asistenty). Ty nejtěžší případy bývají stále v ústavech.Což není dáno odstrčením,ale příšernou sociální politikou tohoto státu, kdy rodiče nemají dost financí, aby byli doma s "dítětem" (byť už dospělým), navíc i rodičům ubývá sil a zaplacení nějaké služky apod. je nad jejich finanční možnosti.
Z ČR se vyrábí uměle stát s rozvinutou segregací a špatnou péčí o postižené.To se mi nelíbí.Málo kdo píše o tom, jak se k nám jezdí zahraniční hosté dívat na speciální školství a obdivují ho. Kdy jste naposledy něco takového četla. Děkuji paní Peutelschmiedové za článek v jejím blogu na RVP, kde tuto svou zkušenost popsala.

Unknown řekl(a)...
26. ledna 2016 v 19:52  

V některých zemích mají inkluzivní školství odjakživa, protože tam speciální školy nikdy neměli.
Takové příklady jako jedna dívka a jeden chlapec (z celkem kolika žáků?) byli úspěšní, nepředstavují zrovna reprezentativní vzorek.
Ovšem za pětidenní pobyt se toho o mnoho víc asi vidět nedá.