Jana Karvaiová: Hra na demokracii

Dlouho jsem přemýšlela, jak mohli poslanci schválit novelu školského zákona, kde je zahrnut také paragraf 16 o inkluzi. Jak je možné, že se proti novele zákona už dávno nevymezovaly kraje a zřizovatelé? Proč začaly až nyní, pár měsíců přes „spuštěním“? Poté, co jsem si paragraf spojený s inkluzí pročetla, je mi to jasné. Novela vypadá líbivě a nastiňuje pouze obecné teze o společném vzdělávání.

Jednoduše se dá shrnout do dvou vět.

1. Děti s jakýmkoli postižením se mohou vzdělávat v běžných školách.
2. Pokud se takové dítě bude v běžné škole vzdělávat, půjdou na něj nárokově přiměřené finance.

Pozdvižení vyvolává teprve chystaná a připomínkovaná vyhláška, která v některých formulacích, dle určitých subjektů, jde nad zákon, když hovoří o přednostním vzdělávání v běžných školách, místo pouze o umožnění vzdělávání v běžných školách. Teprve z této vyhlášky vyplývá, jak se inkluze hodlá prosazovat v praxi. A slovo prosazovat zdůrazňuji, protože to celé vypadá, že hlavní slovo v rozhodování o osudu dětí budou mít instituce a ne rodiče. A ty instituce se budou snažit (za mohutné podpory ministerstva), co nejdéle prodlužovat dobu, kdy dítě bude společně vzděláváno s ostatními dětmi, ačkoli rodiče a děti dávno budou protestovat a budou požadovat vzdělávání v praktických nebo speciálních školách.

O dalším působení praktických škol, ale i speciálních škol, určených pro smyslově postižené děti, se dá také diskutovat, když si přečtete chystané podmínky pro jejich zřizování. Zrušení přílohy vzdělávacího programu pro žáky s lehkým mentálním postižením je už vážně zhůvěřilost mocných. Pokud je tak jednoduché vzdělávat žáky podle IVP, mohl by existovat pouze jeden univerzální vzdělávací program a pro žáky s SVP ve všech kategoriích by stačily individuální vzdělávací programy.

Proto se mnoho subjektů po předložení k připomínkování této vyhlášky začalo bouřit. Najednou začínají v plné síle chápat, co se chystá. A také jak se to chystá. A protestují.

A tady nastupuje pro mě naprosto nepochopitelné , nedemokratické vnucování svých vizí ministerstva školství. Začalo to již naprostou ignorací petice rodičů a učitelů všech typů škol (skoro 70 tisíc podpisů) proti rušení RVP pro LMP. Pokračuje to ignorací připomínek ze strany lidí z praxe a v současné době i ignorací připomínek např. Svazu měst a obcí ČR, jednotlivých krajů a dalších subjektů, které se mohly k dané vyhlášce vyjadřovat.

Jak je možné, že ministerstvo smí ignorovat tyto připomínky? Co je to za chování lidí, kteří mají na starosti resort, kdy spolupráce a domluva má patřit k běžnému druhu komunikace. Obecné řeči, kterými (právnicky vzdělaná paní ministryně) všechny tyto připomínky úplně bagatelizuje, jsou urážkou všech těch, kteří se snaží vzdělávat postižené děti nebo měli možnost se vyjadřovat k vyhlášce. Z jejich projevů pro mě čiší nadřazenost a vědomí, že má absolutní moc a já, poddaný ,mám možná právo něco říci, ale to je asi tak všechno. Co řeknu, se odkopne do kouta.

Pro mě tímto začala hra na demokracii. Nic jiného to není. Kdyby demokracie opravdu existovala, muselo by ministerstvo přijmout tyto protesty a přepracovat vyhlášku či např. posunout termín účinnosti novely. To vše, dle právníků, jde. Vždy, když ministerstvo a jemu naklonění „experti“ hovoří o školství, ohánějí se vyspělými státy. Myslím, že ve vyspělém státě by nešlo zcela ignorovat připomínky, které se na současné ministerstvo hrnou. Už dávno by se „něco“ dělo. Jen v ČR pohoda, klídek.