Jan Koupil: Možná do školy cenu chodit má

Tak obsáhlý text věnovaný českým středním školám v Respektu už dlouho nebyl. Škoda jen, že je v něm tolik chyb a neúplností.


Ozývám se samozřejmě jako potrefená husa – tedy fyzikář, ale jsem opravdu sám, komu přijde, že hlavní tezí celého textu je „Aby se už konečně omezila fyzika a snad i ty další těžké přírodní věci! Vždyť i ten mezinárodní model nabízí místo toho sport“? Protože humanitním vědám nerozumím (za mých studií se s výjimkou historie jednalo výhradně o nudné memorování definic a pojmů) podívám se na článek primárně právě ze svého oboru – fyziky – koneckonců je mu věnována i velká část článku.

Marek Švehla se opírá o několik tvrzení:

1. Školy byly v devadesátých letech svobodné a pak stát „utáhl šrouby“.

Je tomu právě naopak: teprve Rámcové vzdělávací programy (RVP, zaváděly se kolem roku 2004, v době, kdy jsem začal učit) daly školám formální svobodu učit si, co chtějí, na rozdíl od předchozích osnov, které rigidně nařizovaly, co a kdy se musí probrat. Je ovšem smutným faktem, že armáda školních inspektorů pak vtrhla do škol, a přinejmenším u nás, na Pardubicku, začala důsledně potírat školy, které měly své školní vzdělávací programy (ŠVP) napsané alespoň trochu kreativně, a tlačit je k co největší unifikaci.

2. Výuka je nudná, podívejte se na ty učebnice.

A jako pomůcku si bere přes dvacet let starou učebnici Elektřina a magnetizmus autora Oldřicha Lepila. Jednoznačně má pravdu, ta kniha byla zcela nestravitelná i pro mne v době, kdy jsem ji studoval na střední škole. Je suchopárná, těžkopádná, nesrozumitelná a napsaná tak, jak se psaly učebnice už předtím. A ostatní učebnice z gymnaziální řady na tom nejsou jinak, a jinak na tom nebudou, dokud bude ministerstvo vyžadovat jejich recenzi nějakým akademikem, což je ale téma na jiný text. (Že to ale může jít jinak, aspoň na ZŠ ukazují jen o něco mladší učebnice M. Macháčka).

Jenže – právě z toho důvodu z mých kolegů prakticky nikdo učebnice ve výuce nepoužívá. Učíme fyziku, ne něco, co se lze nabiflovat zpaměti – věci ukazujeme, odvozujeme, řešíme, která zařízení jsou na nich založena, proč něco funguje a něco ne, demonstrujeme na pokusech, necháváme žáky vyzkoušet v laboratořích, zapisujeme měření a pozorování, děláme z nich logické závěry a dáváme si pozor na, to, zda naše závěry jsou opravdu podpořeny daty, nebo jde o naše přání.

Pokud autor z toho, jak vypadají učebnice, odvozuje, jak vypadá výuka, znamená to nejpíš, že se o ni nejspíš příliš nezajímal, rozhodně ne o to, kde se dělá dobře.
Jen úsměvný detail: ač autor horuje za vyhledávání faktů na internetu a v knihách a jejich používání v případě potřeby, nepovedlo se mu správně použít text z učebnice, když jej potřeboval. Zřejmě omylem smíchal nějaké dva nesouvisející popisy, takže do alternátoru, tedy srdce tepelné elektrárny nebo dynama u kola, přidal záznamovou hlavu z magnetofonového pásu či harddisku. Tomuto popisu pak opravdu nerozumí vůbec nikdo.

3. RVP obsahují nesrozumitelné nesmysly.

Zde se zdá být silná inspirace O. Štefflem, který rád cituje úseky z RVP a dokazuje tak jejich neužitečnost. Neobhajuji neobratnost formulací tohoto státního dokumentu, někdy je až karikaturní. Na druhou stranu ale mají být tyto programy rámcové, mají v nich být formulace obecné, a je na škole, aby je zkonkrétnila (a stačí nahlédnout do ŠVP různých škol, jak to zvládá), a na učiteli, aby si s žáky povídal o tom (případně vyzkoušel, co se stane), když se ve zásuvce zdi „přežižlá“ hliníkové vedení, nebo kde se ve vrtačce bere ta fyzická síla, která dokáže rozbít zeď, když skrz ní jen tečou nějaké elektrony (konkrétní příklady k citacím RVP v článku). A učitel, který vystudoval obor a umí ho předávat, by měl být schopen převést abstraktní/odborné body RVP do záživných a srozumitelných věcí, které maji odehrávat „v lavicích.“

4. Ve dnešním světě si lze najít prakticky ihned cokoliv na velikém harddisku – Internetu.

Proto musíme ubrat na zapamatování a věnovat se jiným aspektům – diskuzím atd. atd. atd. Zde s autorovými východisky naprosto souhlasím, kupodivu docházím ale k úplně jiným závěrům.

Nerozumím dostatečně ostatním vědám, jen s mou čistě laickou zkušeností mi přijde, že pokud potřebuji něco vědět o nějakém státě, stačí mi nalistovat si příslušné encyklopedické heslo, snad (doufám) je tomu podobně i v historii, kde když mě zajímá konkrétní období nebo panovník, mohu si o něm přečíst a poměrně snadno se dostat do obrazu. Neznám ale nikoho, kdo by tohle dokázal ve fyzice nebo v matematice – ty obory fungují jinak. Budujeme společné pojmy a koncepty odspodu nahoru a bez základů se nikam nehnete. Zkuste se podívat na nějaká vysvětlení principů zařízení (a nemyslím jednoduchou mechanickou páku nebo kladku), na internetu, kdekoliv. Buďto rozumíte mnoha konceptům předcházejícím (třeba proto, že jste se o nich učili ve škole), nebo vůbec nevíte, co se to tam píše (když například nevíte, co jsou indukční čáry) nebo je to prostě špatně, což nedokážete poznat.

Mám rád, když se mě studenti ptají, jak něco funguje – těší mě vysvětlovat reproduktor, barevné vidění, nebo proč se do korun stromů dostane voda „zdola nahoru“ bez čerpadla. Bez tolik pohaněného všeobecného povědomí o tom, jak svět (fyzika) funguje a tomu odpovídajících konceptů, budu ale nahraný. Můžu nanejvýš uvádět suchopárné popisy, které nic neřeknou a nikdo je nepochopí, nanejvýš si je zapamatuje. A také jsem bez nich nahraný, když chci vyvracet některý z tolik populárních hoax-nesmyslů, jakými se internet hemží (známé chemtrails apod.) – tohle prostě jen s internetovým harddiskem nezvládnete, na to potřebujete trénink v jisté formě exaktního uvažování i používání konkrétních konceptů, obvykle z fyziky. Bez nich je mnohem snazší podobným fámám podlehnout a také se to často děje.

S autorem textu přitom ve spoustě bodů souhlasím – odpudivým zlem a brutálním tvůrcem nudy je biflování faktů, odříkávání definic a pouček. Ale v tomto bodě je fyzika (dělaná rozumně, ale to platí pro cokoliv) zcela nevinně. Osobně také věřím na to, že bychom se měli místo budování znalostí (toho, co si má student zapamatovat) věnovat budování dovedností (toho, co student dokáže dělat). Mám na mysli dovednosti různých typů – hledat argumenty a používat jen ty, kterým rozumím, vyjadřovat se srozumitelně, umět rozvést myšlenku, mluvit před lidmi, umět formulovat hypotézu a umět udělat pokus, kterým ji ověřím nebo vyvrátím. Poznat, kdy k potvrzení nedochází (například když někdo jedním jediným příkladem, třeba jedním popisem vyučovací hodiny, ilustruje něco, co vydává za obecné pravidlo a manipuluje tak ostatní). Umět řešit úlohy, rozhodnout, jak nějaká situace dopadne, umět hledat protipříklady. Umět (kriticky) myslet. Na rovinu ale – jakmile začnu pracovat na takových dovednostech, které patří do mého oboru, studenti, obvykle ti, kterým vyhovují humanitní vědy, si stěžují, jestli by se radši nemohli něco naučit zpaměti.

Správným řešením určitě jsou volitelné semináře, na nich je nejlepší atmosféra, motivace, pracovní prostředí. Otázkou ale je, kdy s nimi začít. Znám příliš mnoho studentů, kteří ještě po druhém ročníku gymnázia tápali, čím by se vlastně chtěli zabývat a nechtěli si volbou seminářů zavřít dveře do opačné části spektra „akademického vzdělání“.

Kořen zla

Podle mne ale autor (až na jednu větu) zcela pomíjí hlavního viníka existujícího stavu. Kořenem všeho zla jsou podle mne vysoké školy a jejich přijímací řízení. Jediné, co totiž rodič doopravdy od gymnázia očekává je, že se dítě dostane na dobrou vysokou školu a absolvuje ji.

Z pohledu fyzikáře jsou noční můrou především lékařské fakulty – kvůli nim jako bych učil dvě různé fyziky: Opravdovou, která je o tom, jak svět funguje, a doktorskou, která je o tom, jak znát všechny pojmy, které medicíny zkouší u přijímacích zkoušek, a jak odpovídat na jejich (mnohdy chybně zadané) testové otázky.

Kdyby lékařské fakulty zrušily přijímací řízení z fyziky – buď úplně, nebo začaly zkoušet místo testů opravdu fyziku, mohli bychom se daleko víc věnovat zajímavým věcem místo tupé faktografie. Výuka biologie a chemie pak byla na mém bývalém gymnáziu medicinským školám a jejich neskutečným nárokům podřízena zcela a předem nezaujatí studenti masově trpěli. A pokud je mi známo – podobný problém mají společenské vědy a jejich vazba na právnické a ekonomické fakulty: zajímavé věci se nestíhají, protože je třeba probrat všechno to, co může být u přijímacího řízení použito.

Změna způsobu přijímání na vysoké školy by nám na středních školách dovolila ve velkém vydechnout, dělat zajímavé věci a učit méně a proto lépe.

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu na RESPEKT.cz