Ivo Možný: Poloplná, či poloprázdná lahev?

Bez toho, že se české univerzity otevřou řádné mezinárodní personální konkurenci, se jejich kvalita zásadně nezlepší.

Protože patřím k těm, kdo soudí, že po čtvrt století svobodného rozvoje a miliardách dotací od Evropské unie je stav českých univerzit pořád spíše žalostný, bylo by namístě, abych se také pokusil vyložit, proč tomuto tak je.

Vstupní otázka tohoto textu může znít takto: Jak to, že i univerzita v Tallinnu, zastrčená v maličkém postsovětském Estonsku, získává v akademickém světě lepším výkonem vyšší prestiž, než má ta naše staroslavná Karlova, o ostatních českých a moravských vysokých školách nemluvě?

V hrubém zjednodušení, jemuž se v tomto formátu nelze vyhnout, a v nezbytném zobecnění, které nebude všem právo: na českých univerzitách zdegeneroval a dlouho už hrubě nefunguje systém rozvoje úrovně učitelských sborů. Je to dáno především – a to je jejich druhá brzda – zastaralým systémem jejich managementu. Až na třetím místě bych spatřoval chronické podfinancování. Všechno to však vzájemně souvisí: aby z lepšího financování vzešel užitek, musí být jeho implementace kompetentně řízena a prostředky musejí směřovat do fakult, které nemrhají talenty. Dobrý management je ovšem třeba zaplatit ak získání a udržení špičkových talentů je zapotřebí mít na jejich mzdy. Na konci tedy najdeme opět peníze, ovšem nikoliv na začátku.

Akademický incest

Zakopaný pes se nazývá akademický incest, tedy autoreprodukce českých univerzit. Například kořenem vážných potíží Filozofické fakulty Univerzity Karlovy není to, jak vloni vysvětlovali zejména postižení, že fakulta v minulém akademickém roce propouštěla i zasloužilé pedagogy, jsouc k tomu nucena možností, že nebude mít na platy. Povážlivé naopak bylo, že tohle propouštění nečinila už dávno! Nechala některé učitele dosloužit se k zasloužilosti, aniž by dělali dobrou vědu a přinášeli významné granty. To je pro výzkumnou univerzitu, jakou chtějí být všechny naše veřejnoprávní univerzity, sebevražedné; FF UK v tom ani zdaleka není sama. Pozornost na sebe pražská filozofie strhla až rozhodnutím své problémy „brutálním tlakem na kvalitu“ řešit; ty fakulty, které to odkládají, zůstávají mimo pozornost, ale i ony budou jednou muset kousnout do kyselého jablka.

Naše fakulty vesměs (čest výjimkám) rezignovaly na svou průběžnou obnovu posilami zvenčí a namnoze zadrhává i otevřenost k talentům uvnitř. Proto také miliardy z evropských rozvojových fondů znamenitě přispěly k rozvoji naší univerzitní infrastruktury, ale úroveň českých vysokých škol pozvedly pouze spoře. Univerzita totiž není, jak se může na pohled jevit, soubor budov, poslucháren a laboratoří; to si může myslet člověk zvenku. Když se Ike Eisenhower po skončení druhého prezidentského období stal členem správní rady jedné z nejprestižnějších univerzit v USA, oslovil slavnostně shromážděný učitelský sbor: „Vážení zaměstnanci Yaleovy univerzity!“ Az posledních řad auly se zvedl nějaký mladík a pravil: „Promiňte, pane. My nejsme zaměstnanci Yaleovy univerzity. My jsme Yaleova univerzita!“

Univerzita jsou její učitelé. Jejich kvalita určuje úroveň a výkonnost fakult naprosto rozhodujícím způsobem. Mají zvláštní místo v systému vzdělávání proto, že při univerzitní výuce už nejde o to, aby učitelé reprodukovali studentům svůj obor na nejvyšší možné úrovni. Očekává se, že ten obor zároveň rozvíjejí a posouvají stále výš. Přenášejí tím na své studenty nejenom meritum znalosti oboru, nýbrž i schopnost a návyk tvořivě myslet, mentalitu otevřenosti ke změně i zásadu nespokojit se nikdy s dobrým výsledkem, když od vynikajícího nás dělí pouhá práce. Naučí je také, když na to přijde, dřít jako koně; i to patří k vědě. Bádání má své „horské etapy“, kdy si celý peloton sáhne na dno.

Tak trochu jako ve fotbale či hokeji

Ne každý má pro místo na univerzitě vlohy. Získat dobrého učitele je těžké a vychovat ho je dlouhé, obtížné a krajně náročné; i adeptům akademické dráhy dají nástupní léta pořádně zabrat. Zdaleka ne každý projde náročným výběrem, nikoli každý zátěž přípravy vydrží. Zakoušejí na vlastní kůži, že „věda je tvrdý sport“, jak říkal zakladatel kybernetiky Norbert Wiener.

Dobré univerzity budují svoje týmy obdobně, jako to dělají špičkové fotbalové kluby. Pěstují dorost a juniorský tým, ale první mužstvo staví převážně na posilách. Učitelský sbor dobré univerzity je stejně pestrobarevný jako třeba Bayern Mnichov nebo dejme tomu Arsenal. Hráči univerzit se ovšem nekupují za nehorázné sumy; lanaří se nabídkou tvůrčího prostředí, dobrých pracovních podmínek a kvality života ve vědecké komunitě. Odpovídající plat má takový život dovolit, ale kdo chce zbohatnout, nechť hledá místo jinde.

Pochopitelně i univerzity se snaží vybudovat si pevný základní hráčský kádr. Děkani usilují o vybudování týmů, kde panuje důvěra a mezi lidmi jsou pevné vztahy. Dobrý tým je ovšem ten, který vyhrává, a proto ve sportu – tedy zdaleka nejen ve fotbale – nenajdete klub, který by hrál po pěti letech ve stejné sestavě; na českých katedrách je to ovšem spíše pravidlem nežli výjimkou.

K ustavení stabilního jádra slouží i prastarý institut „tenure“, česky definitivy, v současné právní řeči „smlouvy na dobu neurčitou“. Pevné místo chrání akademickou svobodu, profesora nelze jen tak vyhodit, když projeví nepohodlný názor. U nás se akademická definitiva získávala obvykle s hodností docenta. Dobré univerzity v anglosaském světě udělují tenure po velmi pečlivém výběru. Na prestižní univerzitě může i dobrý badatel seznat, že na tenure nedosáhne, a rozhlíží se sám po definitivě na nějaké méně významné.

Naše univerzity hrají okresní přebor: všichni naši borci jsou dobří rodáci z naší vesnice. Devět z deseti vedoucích kateder na „své“ katedře kdysi postupně udělalo přijímačky, studovalo, absolvovalo, udělalo doktorát, habilitovalo se a stalo se profesory. Nepřeháním. Za sebou mají v lepším případě jednu dvě půlroční či roční stáže venku, vesměs na nějaké stipendium. V otevřené mezinárodní soutěži o zaměstnaneckou smlouvu nikdy nemuseli obstát, a to je něco jiného než získat pobytový grant.

Doplňování týmů mladými talenty na dobrých univerzitách se dá přirovnat k systému platnému v kanadsko-americké Národní hokejové lize. Mladí hráči působí „na farmě“ a ty nejtalentovanější z nich si kluby do prvního mužstva draftují, vybírají si; ostatní pak s NHL končí. Roli „farmy“ zastávají na dobrých univerzitách asistentská místa. Platí pravidlo, že absolvent doktorského studia se může habilitovat a získat první trvalou smlouvu jen na jiné univerzitě, než na které vystudoval. Profesorská místa jsou zároveň místy vedoucích kateder a obsazují se mezinárodním konkurzem; získat je z pozice učitele na téže fakultě je prakticky nemožné.

Kdežto u nás? Asistenti se až na naprosto vzácné výjimky rekrutují výlučně z absolventů katedry, jejich staří profesoři na ně přenášejí svoji kulturu práce, svoje vidění vědecké problematiky, svoje preference. Někteří se habilitují, někteří ne. Moc to nevadí, stejně dostanou definitivu a na katedře zestárnou. Z těch, kdo se habilitují, profesor vybere svého nástupce. Děláme to, jak se to vždycky dělalo. Úroveň fakult a jejich dynamika tomu pak odpovídá.

Nenastupovat, už je obsazeno!

V posledním desetiletí se vynořuje ještě další pohroma. České univerzity prošly obdobím ohromného růstu. Během jednoho desetiletí fakulty rostly v násobcích počtu studentů a zakládaly se fakulty nové. Jak studentů přibývalo, začalo se pro ně nedostávat učitelů. Z čerstvých absolventů se v té tísni bral prakticky každý, kdo projevil zájem. Kdepak draft! Vybírat nebylo z čeho. Na fakulty přišla silná mladá a věkově stejnorodá skupina. Jak plyne čas, i ona stárne. Dnes má na některých českých fakultách polovina asistentů kolem padesátky! Ti už čas napsat svou první slušnou vědeckou práci dávno minuli, pokud na to vůbec vlohu někdy měli.

Vytváří to nebezpečnou situaci. Každý máme svůj osobní strop a na ten si dříve či později sáhneme: jednoho dne seznáme, že lepší už nebudeme. Zdaleka ne všichni asistenti z této generace, to je zcela přirozené, pro působení na vědeckovýzkumné univerzitě vlohu mají. Výběr toho, kdo z nich vypadne z kola ven, však neproběhl a evropské dotace pro ně měly toxický účinek: zvykli si na čtyřicetitisícové příjmy – a na pohádkový pracovní režim: pružná pracovní doba, a pokud žádná věda, tak vlastně čtvrt roku dovolená! Mají mladé rodiny, milionové hypotéky a s takto získanými pracovními návyky je nikdo mimo akademii nezaměstná. Dnes už jim nezbývá, než se semknout a snažit se vnutit svůj osobní strop jako normu. Prosadit ho na fakultě jako institucionální strop. Formují se v lobby a tlačí na udržení statu quo. Tam, kde uspějí, i kdyby se mezi studenty objevil jedinec s talentem pomalu na Nobelovu cenu, na přijetí na katedru nemá šanci. Prorážel by strop. A především: někdo ze starousedlíků by pro něho musel uvolnit místo!

Nová učitelská místa už dnes nejsou – a nebudou. K velkému překvapení zejména humanitních oborů se fakulty ocitly ve světě her s nulovým součtem: počet uchazečů o vysokoškolské studium v České republice klesá, proud evropských peníz slábne. Rozpočtový rámec se tam, kde není nesen příjmy z vědy, zužuje. Nového zaměstnance přijmout dnes znamená s jiným se rozloučit. Fakulty se slabou vědou budou muset zeštíhlet, příliš úzce specializované obory se budou slučovat a na některých fakultách i rušit, méně výkonní lidé propouštět. Po letech extenzivního finančního růstu to bude obtížné. A bude to bolet. Jen pevný, kompetentní a silný management může realizovat personální změny. Tu však narážíme na další slabinu českých univerzit.

Ať to raději příliš nebolí

Klíčoví hráči v managementu univerzit jsou děkani. Jsou voleni do funkce akademickými senáty. Ty mají až poloviční zastoupení studentů, téměř celý zbytek často tvoří odborní asistenti se svým bytostným zájmem na zachování slabého managementu, který bude udržovat stávající pohodlné poměry. Pro výkonné vědce působení v akademických senátech není zajímavé, neboť je zdržuje a rozptyluje. Ani volební právo pro ně není zajímavé. To však nebývá zajímavé dokonce ani pro studenty: účast ve volbách do senátů je často nižší než desetiprocentní. A takto ustavené senáty volí děkany i rektory, schvalují miliardové rozpočty i zakládání a rušení fakult a kateder.

Akademická autonomie zajišťuje univerzitnímu světu ochranu před politickou mocí i před zvůlí státní správy, tedy svobodu bádání, učení a projevu. I já na ni přísahám. Nicméně nezbývá, než tu poukázat i na její slabá místa a nezamýšlené důsledky.

Především: je lidské mít raději měkčího šéfa nežli silného. Od nadřízeného očekáváme spíše pochopení pro naše slabiny, než abychom si sami vybrali člověka, který z nás vymáčkne, co se dá. V podnikání selhaly pokusy se šéfy volenými personálem ze stejných důvodů, proč si fotbalového trenéra nevolí fotbalisté. I akademická obec pokud necítí, že loď je v bouři a opravdu potřebuje kapitána, raději volí děkana, který nechá věci běžet a bude mít pochopení pro další úvazky, privátní praxe a nejrůznější akademické „fušky“.

Samozřejmě si volíme jednoho z nás. A tak v čele českých fakult stojí literární vědci, molekulární biologové, andragogové… Leč pro badatelskou dráhu (zejména v neexperimentálních oborech) se rozhodují spíše lidé nekonfliktní, s vlohou k tichému soustředění se a s porozuměním pro abstraktní svět sémantického univerza, vzorců a rovnic než osobnosti s talentem zvládat svět křížících se zájmů, nepříjemných konfrontací a manažerských rozhodnutí, která musejí někoho bolet. Vést fakultu s tím propletencem protichůdných zájmů a divergentních cílů, to je jako spravovat smečku svéhlavých čertů. S odpovědností za rozpočet ve stovkách milionů, s rukama svázanýma systémem dotací, senátem i tradicemi.

O místa děkanů také nebývá mnoho zájemců, ač je to místo s prakticky nejvýznamnějšími kompetencemi: děkan rozhoduje o přijímání studentů a podepisuje pracovní smlouvy učitelů. Někde se na to místo uchazeč dokonce těžko hledá, vyhlédnutý kandidát je přemlouván a senáty vesměs „volí“ z jediného uchazeče. As vedoucími kateder je to na českých univerzitách obdobné, ať děkan na to místo vypíše konkurz, anebo jmenuje vedoucího podle své volby – samozřejmě někoho ze stávajících učitelů katedry.

Šéfem katedry by měla být osobnost, která řídí její strategii v konkurenčním prostředí světové vědy a svou prestiží a přirozenou autoritou stmeluje tým. Katedra je základní jednotkou výkonu fakulty, jen skrze katedry se ustavuje její prestiž v jednotlivých oborech, na téže fakultě vzájemně si často velmi vzdálených. Na německých univerzitách je místo vedoucího katedry obsazováno mezinárodním konkurzem a jeho ustavení je zároveň ustavením profesora. U nás existují fakulty, kde více než polovinu kateder vedou odborní asistenti! Jakou mohou mít autoritu před pány docenty a profesory, kteří je jednou buď budou, nebo nebudou habilitovat, si lze snadno představit. Takže ve výsledku katedru nakonec vlastně nikdo nevede, což může určitému typu lidí i vyhovovat.

Nové pořádky, stará tradice

Mít vlastní univerzitu bylo pro české obrozence vrcholným cílem. Dosáhli ho až v osmdesátých letech devatenáctého století. A přišel z Vídně profesor T. G. Masaryk, který svou habilitační práci napsal německy a za ženu měl Američanku. V české společnosti však vládl národovecký duch a univerzity byly národní všude. Masaryk však už viděl, že národu jedna „národní“ univerzita nestačí. Chceme-li mít skutečnou univerzitu, musíme mít dvě, říkal a jako první krok k provětrání českého rybníčku založil univerzitu v Brně, jen jak k tomu v roce 1919 coby prezident nově založené republiky dostal možnost. Po dlouhém dalším vývoji, který všichni známe a jehož celou polovinu byly české univerzity odříznuty od světa, ba nebyly ani pánem ve svém domě, jsme před čtvrt stoletím začali dohánět svět. Vzali jsme z jeho posledního vývoje fenomén masového vzdělávání, leč zachovali jsme si starou uzavřenost a sebestřednost: počtem studentů masové, v systému však jsou české univerzity stále ještě „české národní“ bez výjimky.

Na spadnutí je okamžik, kdy se první z tuzemských univerzit vzepne k tomu, aby vstoupila do světa univerzit mezinárodních. Nakročeno k tomu jich má možná pět. Ta, které se to podaří první, získá ohromnou konkurenční výhodu. Na malém českém trhu se bude druhá taková již obtížněji prosazovat, ale místo pro ni ještě bude; většina však stejně zůstane národních a budou pořád zapotřebí. Klíčovým slovem je diferenciace.

Čeští politici význam tohoto procesu vesměs nechápou: sami mají absolvovánu nanejvýš nějakou „Karlovku“ anebo „Masaryčku“, na mezinárodní univerzitu se dostali vesměs tak s delegací. (Opět: omlouvám se výjimkám.) Podíl z národního rozpočtu, který přidělují univerzitám, je ostudný, sebevražedný. Kus pravdy mají však ti, kteří říkají, že univerzity si za to mohou samy. Pět let připravovala mezinárodní odborná komise, vedená bývalým bursarem Cambridgeské univerzity českým profesorem Haňkou, návrh nového vysokoškolského zákona. Představoval podstatný krok k otevření našich univerzit světu a systémové zlepšení jejich managementu. Lobby univerzitního establishmentu Haňkův návrh doslova upřipomínkovala a před předložením i kompromisních zbytků podnítily konzervativní síly univerzitního establishmentu neinformované studenty k házení melounů z balkonu rektorátu Univerzity Karlovy s hrozbou, že vyjdou do ulic. Lze se politikům divit, že dali ruce pryč a nereformovatelné univerzity dnes rozpočtově škrtí?
Dělají ale chybu, velkou chybu: škrtí tím naši vlastní budoucnost. Bylo by nanejvýš vhodné najít kompromis, který by dal ekonomickou šanci na změnu těm fakultám, které o ni usilují, a uvolnil prostor univerzitám, jež k tomu prokázaly kompetenci. Jak jsme řekli na začátku: dobrý management je nutno zaplatit, k získání a udržení špičkových talentů jsou nutné odpovídající mzdy a za posily ze zahraničí se platí u nás neslýchané sumy.

Jak to protnout?

K protnutí začarovaného kruhu budou muset především zmobilizovat děkani svá kolegia i senáty svých fakult. A budou to moci udělat na těch univerzitách, které mají k reformě nakročeno, neb mají v čele strategicky uvažujícího rektora. „Je třeba mít na paměti, že záchrana tonoucích je vždycky především v zájmu tonoucích samých,“ napsali ruští spisovatelé Ilf a Petrov. Co mohou managementy univerzit udělat hned, je relokovat stávající zdroje a zeštíhlovat. Platit třeba i ubohých třicet tisíc měsíčně univerzitnímu profesorovi, který nepřinese fakultě žádný mezinárodní projekt, jsou vyhozené peníze; platit takovému, který to opakovaně dokáže, měsíčně 180 tisíc, se fakultě bohatě vyplatí.

Nejde o finance; tedy nejde jen o ně. Profesor s mezinárodním respektem a styky zvyšuje renomé fakulty a otevírá dveře dalším akademikům i jiných oborů z fakulty při sestavování mezinárodních interdisciplinárních týmů a ve svém týmu inspiruje několik docentů, kterým umožnil vstup do kruhů, kde se ty projekty koncipují a hodnotí. Sám už třeba nepodává špičkový intelektuální výkon, ale nastřádal ohromný sociální kapitál, který předává. Oslovuje se křestním jménem s významnými profesory po celém světě, s nimiž se zná ještě ze svých a jejich docentských dob. Dokáže získat dobré hostující profesory ze světa a působí i jako „strážce bran“, který dbá na výběr toho, kdo z asistentů aspirující generace bude habilitován a kdo na katedře dostane trvalou smlouvu, aby dál nesl dobrou úroveň pracoviště.

Vědců respektovaných ve špičkové vědě své specializace však máme málo, na některých katedrách snad i dva tři, na mnohých byste je hledali marně. Chceme-li se u nás jednou dočkat první mezinárodně opravdu respektované univerzity, musíme je začít hledat i mimo český rybník. Za tkaničky vlastních bot se asi nezvedneme.

Autor je emeritním profesorem Masarykovy univerzity v Brně.

Psáno pro Lidové noviny.