Ivana a Jiří Čížkovi: Cílem jsou děti v běžné škole, ne další ghetto

Úplně na začátku, před jedenácti lety, kdy měli sami půjčku na rozjezd podnikání, začali Ivana a Jiří Čížkovi spolupracovat s Letohrádkem Vendula, který dává práci lidem s postižením. Posílali nejen finanční příspěvky, ale sami práci i poskytovali. Časem se stali významným přispěvatelem společnosti Člověk v tísni, a jak sami říkají, tahle spolupráce je velmi ovlivnila. Jenže pořád v hlavě nosili myšlenku vybudovat něco vlastního. „Stále jsme o tom diskutovali a postupně v nás rostla chuť to udělat,“ vzpomíná Ivana. A letos v září se poprvé otevřela přípravná třída jejich projektu Vějíř pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí.

Ivana s Jiřím o tom přemýšleli dlouho, data sbírali dva roky. Roli jistě sehrály i jejich zkušenosti ze zahraničí. Jiří totiž pracoval dva roky v Americe, kam se dostal díky vítězství v loterii americké vlády o zelenou kartu. „To byla opravdu neuvěřitelná věc. Toho jsme využili,“ komentuje tuhle příležitost Ivana, která si podle svých slov ve Spojených státech prožila klasickou anabázi Čecha, který se přistěhuje na turistické vízum. Kromě pracovních zkušeností, které později zúročili v podnikání, si ale v Americe všimli jedné věci − problémy se začleňováním jiných etnik tam už řešili před padesáti lety.



„A u nás jsme najednou viděli, jak Romové emigrují do Anglie a tam to úředníci vyhodnotí tak, že je diskriminujeme. A my jsme přemýšleli, jak to, že když tam šli do přípravných škol, výuku v angličtině zvládli, ale tady to nejde,“ vysvětluje svoje pohnutky Jiří. A nakonec po dlouhých debatách, které vedli nejen mezi sebou, ale i s organizací Člověk v tísni, dospěli k závěru, že prvním handicapem některých dětí při vstupu do školy je už samotný zápis. „Tyhle děti nemají výrazně nižší IQ a jsou schopné školu zvládnout. Jak ale můžou, když se do té první třídy nedostanou?“ pokládá řečnickou otázku Jiří. Manželé se proto rozhodli pro zřízení nultého ročníku, který děti na příchod do běžné třídy základní školy připraví. „Cílem je integrovat je do normálních škol, ne tvořit další ghetto.“

Budeme je doprovázet, ne to za ně dělat

Projekt Vějíř Kladno má za sebou v současnosti čtyři měsíce „ostrého“ provozu. První žáci do něj nastoupili letos v září a Ivana s Jiřím jsou z prvotních výsledků nadšení. „Úspěch už teď je, že se potvrdilo, že ty děti jsou chytré, zapálené a chtějí se učit. Nejsou to žádné líné děti a to mě osobně naplňuje radostí,“ svěřuje se s prvními pocity Ivana.

Do Vějíře chodí patnáct dětí, stará se o ně pět zaměstnanců. Veškeré náklady spojené s provozem, tedy i mzdy zaměstnanců, platí Čížkovi z vlastních zdrojů. „Za ten rok to budou statisíce,“ přiznávají. Jejich projekt má ale kromě přípravy znevýhodněných dětí i další rozměr, kromě vyučující a koordinátorky projektu, totiž hledali Ivana s Jiřím svoje nové zaměstnance přes úřad práce. A další lidé dostali novou šanci.

Týkalo se to zejména asistentů, tedy lidí, kteří ráno děti vyzvedávají, dovážejí do školy a odpoledne zase vracejí rodičům. „Nedávno jsme ale zjistili, že jeden svozový asistent kupuje tajně dítěti svačiny, protože maminka mu je nedělá. To musela jet kolegyně koordinátorka zasáhnout a vysvětlit jim, že takhle to nejde. Rodiče musejí mít ty návyky taky,“ poukazuje na jeden z problémů, který se zatím v přípravce řešil, Ivana. Většina dětí, které Vějíř navštěvují, totiž pochází ze sociálně slabého prostředí, mnoho rodin žije v kladenských ubytovnách. Projekt proto vychovává tak trochu i rodiče. Čížkovi přitom vycházejí zejména z toho, že jsou, jak sami říkají, pragmatici, a pracují s rodinami, které chtějí svým dětem pomoct dostat se jinam. „Pokud se objeví vyloženě nespolupracující rodina, je z programu vyřazena,“ poznamenává Ivana, zároveň ale dodává, že rodiče cítí, že jim jde o dobrou věc, a tak spolupracují.

„Výchova rodičů“ se týká jak vybudování klasických rodičovských návyků, tak i finanční zodpovědnosti. Rodiče si totiž musejí uvědomit, že pomoc projektu v červnu skončí a od září příštího roku musejí oni zajistit, aby děti včas vstaly, napsaly úkoly, měly svačinu, zaplacené obědy, jízdné… Sami rodiče jsou totiž většinou dlouhodobě nezaměstnaní a s penězi moc hospodařit neumějí. Nejsou schopni platit svým dětem kroužky nebo náklady spojené s docházkou do školky. A zkušenost z kontaktu s vrstevníky pak těmto dětem ve škole chybí. Většina z nich si například nikdy nehrála s nikým jiným než s dětmi z ubytovny, neumějí držet správně tužku. V přípravce se tak naučí všechno, co už jiné děti v předškolním věku umějí z domova. Učí se říkanky a písničky, pracují na jemné motorice, mluvení nebo socializaci. „V první třídě děti často vyprávějí, co dělaly, zažily. To by byl pro ně už hned na začátku handicap a ostatní děti by se jim smály,“ upozorňuje na praktické dopady nepřipravenosti takových dětí Jirka Gerlická, koordinátorka projektu, kterou Čížkovi pro projekt angažovali.

A není to jen samotná výuka, s čím se „děti Vějíře“ potýkají, některým musejí asistentky ráno pomáhat i s oblékáním, to všechno budou muset později obstarat sami rodiče. „Budeme je i učit, kde mají svoji lavici, kam si dát věci, že se před jídlem myjí ruce a podobně. Chceme je připravit na to, aby nebyl nástup do první třídy takový šok.“ Všichni z Vějíře ale upozorňují na jeden důležitý fakt: budeme rodiče i jejich děti na téhle cestě doprovázet, nebudeme to za ně dělat. Rodiče si zkrátka musejí uvědomit, že je to nějaké úsilí stát bude.

Nárok na budoucnost

„Díváme se do budoucnosti. Víme, že když jim teď pomůžeme s prvním krokem, mají šanci vzít osud do svých rukou. A to je ta budoucnost,“ uvažuje Jiří a zároveň dodává, že pokud by se jim podařilo ovlivnit osud i jednoho člověka, který časem vystuduje a bude dělat práci, která ho baví, měl projekt smysl a změnil toho hodně. „Vezměte si, co to obnáší, když dítě neprojde zápisem. To je pro toho človíčka lidská tragédie, protože kvůli jednomu okamžiku u zápisu jde na praktickou školu a už v životě nesežene pořádnou práci. A tak bude žít třeba padesát let na sociálních dávkách. A místo toho, aby padesát let cokoliv společnosti přinášel, žije z podpory. A společnost mu bude nadávat za to, že sedí doma a jen čeká na dávky. Je to začarovaný kruh, který bychom chtěli rozbít,“ přemítá odhodlaně Jiří. Podle něj se u nás o integraci sociálně vyloučených dětí spíše hodně píše a mluví, v reálu se ale nic moc neděje. A to je cílem jejich projektu. Dostat děti z kladenských ubytoven do běžných tříd základních škol, dát příležitost uspět všem.

A pokud Čížkovi uspějí, chtějí na „svých dětech“ demonstrovat, že má smysl stávající systém změnit, že má smysl postavit se proti a říct ne pohodlnosti a separaci lidí. Že má smysl hledět do budoucnosti a konat. „Budoucnost. To bylo vždycky to, co nás zajímalo, v životě i v obchodě. Když se změní osud jednoho člověka, má to smysl,“ uzavírají.

Autor: Eva Zahradnická

Foto: Eva Zahradnická

Zdroj: Galerie-NE.cz

Ivana a Jiří Čížkovi (1972, 1970), žijí na Kladensku

Podnikatelé, filantropové, rodiče, zakladatelé a podporovatelé spolku Vějíř Kladno
Zakladatelé a majitelé společnosti PentaGen, která distribuuje výrobky pro zdravotnictví.
Vystudovali Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, Ivana obor biologie a geografie, Jiří molekulární genetiku.

Zveřejněno pod licencí Creative Commons, typ BY. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem  dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).