Být dneska dítětem s diagnózou ADHD již není nic neobvyklého. I když se často lamentuje nad tím, že dříve se těmto dětem říkalo prostě jenom „zlobivé“, kdežto dnes je pro to lékařský termín, odborníci vědí své a rodiče těchto dětí také. Ovšem pravdou zůstává, že hyperaktivita není žádný výrazný hendikep, proto například není důvod bránit takovému dítěti najít si smysluplnou výplň volného času, nebo ho poslat v létě na tábor. Pionýr se zapojování různě odlišných dětí do běžné činnosti ve svých kolektivech věnuje dlouhodobě. A nebrání se ani dětem hyperaktivním. I když musí pak občas nastat v oddíle určité změny, naši vedoucí si umí poradit. Jak to pak vypadá v praxi, líčí příběh o Hynkovi.
Pro naše vedoucí, ale i pro pedagické pracovníky jiných organizací a škol, i pro rodiče, slouží nepřetržitě naše pionýrská poradna, najdete ji na
www.pionyr.cz/inspirace/poradna.
Bylo to před koncem školního roku, kdy nás navštívila maminka Hynka. V ruce držela letáček, který nabízel letní tábor naší pionýrské skupiny. Stála ve dveřích a nevěděla, jak začít. Pozvali jsme ji dál a nabídli židli. Hynkova maminka se malinko zklidnila a začala se vyptávat na tábor – co budeme dělat, jak to u nás chodí, kdo bude mít děti na starost a nakonec se zeptala, zda máme zkušenosti s dětmi s ADHD. Když se dověděla, že s dětmi s touto diagnózou jsme se již setkali a máme jisté zkušenosti, začala povídat o devítiletém synovi: „Víte, on není zlý, chvíli neposedí, pořád skáče jiným do řeči, je stále v pohybu a někdy zareaguje naprosto neadekvátně, začne být agresivní. Ze školy nosil poznámky, že se neumí chovat, vyrušuje… Z několika kroužků jsem ho musela odhlásit, protože ho tam nechtěli. Vezmete mi ho na váš tábor? Hynek se moc těší a já bych to chtěla zkusit.“ Vzhledem ke svým zkušenostem s těmito dětmi jsme se rozhodli, že Hynka na tábor vezmeme.
Přišel na stanoviště mezi prvními. Viděli jsme se poprvé a já měla pocit, že ho znám, ten kluk totiž jako by vystoupil z některé publikace o projevech dětí s ADHD. Chvíli stál u mámy, ale jeho ruce byly stále v pohybu, ťukal si prsty o nohu. Oči mu těkaly od jednoho ke druhému a stále se na něco dotazoval maminky. Čekání se pro něho stalo dlouhým, a tak začal zpočátku poskakovat a pak pobíhal po celém prostranství. Při nastupování do autobusu Hynek nečekal, až ho zavolají, tlačil se hlava nehlava do autobusu. Zastavil ho Petr, který ho chytil za rameno a po celou dobu jej tak držel při sobě, dokud nezaznělo Hynkovo jméno. Možná v této chvíli začalo partnerství, kamarádství mezi Hynkem a Petrem. V autobuse seděli vedle sebe a pořád si o něčem povídali, Hynek se usmíval a měl dobrou náladu. Petr byl vedoucí oddílu, do něhož byl zařazen i Hynek. Od prvního okamžiku byla v oddíle dána jasná pravidla. To byl první a základní krok, který nejen pro Hynka musel být učiněn. Během pobytu na táboře jsme měli možnost vidět řadu Hynkových reakcí – při startu závodu vystřelil jak torpédo a za chvíli se vztekle nebo se slzami v očích vracel zpět, protože nevěděl, co dělat. Při vysvětlování úkolu či pravidel hry neustále skákal do řeči. Nebo při kolektivních hrách porušoval pravidla, a když na to ostatní děti poukazovaly, tak je začal pošťuchovat nebo jim nadávat. Petr řadu věcí dokázal předvídat a zadával Hynkovi takové úkoly, aby měl šanci je splnit. Při řadě aktivit byl Hynek poblíž Petra, neboť jen tak mohl oddíl v pohodě pracovat. Závěrečné dny byly pro každého táborníka náročné, únava byla znát a v dohledu byla vidina loučení. Poslední táborové večery byl Hynek podrážděný, přetažený, a tím pádem celé okolí dostával do „vývrtky“. Všechny tyhle věci řešil Petr klidným a pozitivním přístupem. I my ostatní jsme trvali na daných pravidlech, ale i sankcích, které následovaly při jejich porušení. Vystupovali jsme jako jeden tým a u nikoho z nás neměl Hynek žádná privilegia po celou dobu tábora.
Hynkovo jméno zaznělo několikrát při večerním nástupu nikoli z výchovných důvodů, ale protože něco dokázal, že vydržel, že se zapojil, že byl pozornější…
Zpáteční cesta autobusem probíhala v klidu a pohodě. Zase stejný obrázek – sedadlo a na něm Hynek s Petrem. Probírali zážitky z tábora a byl to živý rozhovor plný smíchu a štěstí. Hynkova maminka už netrpělivě čekala, s čím přijdeme, co budeme povídat, na co si budeme stěžovat.
Ano, bylo to někdy těžké, bylo to obtížné, ale zvládli jsme to všichni – Hynek i my ostatní. Nevím, zda tohle chtěla maminka slyšet, ale každopádně se jí rozjasnil obličej a do očí se jí draly slzy. Loučení Hynka s Petrem bylo hodně emotivní – opět se tu projevily reakce, které se objevují u dítěte s ADHD, to ale nás znalé nezaskočilo.
kolektiv autorů
ilustrační foto: LT PS Tuláci Klatovy
1 komentářů:
"Od prvního okamžiku byla v oddíle dána jasná pravidla. To byl první a základní krok, který nejen pro Hynka musel být učiněn."
To je přesně to, co děti s poruchami chování potřebují, jasná pravidla.
Zajímavé je vyjádření maminky: „Víte, on není zlý, chvíli neposedí, pořád skáče jiným do řeči, je stále v pohybu a někdy zareaguje naprosto neadekvátně, začne být agresivní."
On není zlý, je jenom agresivní.....
Okomentovat