Debata s argumentačními fauly

Nadcházející Debata s oponenty EDUin je od samého počátku cinknutá, již její název je argumentačním faulem. Podsuneme oponentům zkreslený argument, který s velkou slávou vyvracíme. Bohužel se podobné argumentační fauly ze strany autorů z EDUinu v poslední době kupí. Pro část učitelské veřejnosti se tak EDUin postupně stává jako účastník debat o vzdělávání nepřijatelným a neseriózním partnerem. Vzhledem ke vlivu v médiích je už často bohužel považován za jednoho z devastátorů školství spolu s politiky, s ministerskými úředníky, se školskými odboráři, či s parazitickými aktivisty všeho druhu.


Zdeněk Bělecký, ředitel základní školy, pozvánku na úterní debatu okomentoval takto:

Tak to je zase typická ukázka manipulace, falešné dilema jak vyšité. Ať o školství mluví, kdo chce, o to přeci vůbec nejde. Problém je v tom, že pravděpodobně velmi početná skupina učitelů (většina?) si myslí, že debata o školství se vede mezi novináři a aktivisty z neziskovek, které mají možná až příliš silný vliv na úředníky a politiky s rozhodovací pravomocí, zatímco o názory učitelů se nikdo z výše uvedených nezajímá.

Ostatně nejen o názory učitelů, další aktéři na tom nejsou o moc líp. V demokratické společnosti by měl fungovat hlavně mechanismus: odborné týmy - volební programy - voliči - vzdělávací politika - zpětná vazba. U nás se to v poslední době nějak vymklo a zvrhlo na mechanismus: neziskovky a média - jak se politik vyspí a s kým naposledy mluví - karikatura vzdělávací politiky - hašení požárů zakládáním nových. Nedivím se, že učitelé toho mají plné zuby.


Jana Karvaiová z Učitelského profesního sdružení okomentovala Sotolářovu reakci na článek Tomáše Feřteka Kdo se smí zapojit do debaty o školství?:

UPS vzniklo jako organizace, která má sdružit učitele všech typů škol. Rozhodně nikdo nesleduje cíl, aby to byli učitelé s nějakým naprosto jednotným názorem. Inteligentní člověk ví, že to ani není možné. U zrodu nestáli pouze lidé u ASČ. Navíc, tato organizace je de facto ještě v plenkách. Přesto odvedla již dost práce, i když její výsledky nejsou vidět na míle daleko. K inkluzi, vyhlášce a upravenému RVP ZV jsme se vyjadřovali několikrát a mohu vás ujistit, že to byly hodiny a hodiny nijak nehonorované práce.

Sdružení neusiluje o žádné "přebití" názorů. Naopak, je tu snaha získat co nejvíce podkladů od velkého spektra lidí, kteří mají k dané problematice co říci.V rámci např. inkluze byli osloveni rodiče, ředitelé základních škol, učitelé všech typů škol specializovaných na žáky s SVP, byli osloveni i sami postižení. Získali jsme vzorek názorů a tyto jsme zapracovali do připomínek k chystané vyhlášce o inkluzi. Takže podsouvání toho, že jsme nějací konzervativně zapšklí pedagogové, kteří si stojí jen za svým , je nemístná.(...)

Sdružení má určitou vizi. Jestli se jí podaří naplnit je ve hvězdách. Cílem je zapojit co nejvíce učitelů do diskusí kolem všemožných problémů ve školství. Jestli si například gymnaziální učitelé myslí, že se jich inkluze netýká, jsou na omylu. Cílem sdružení je naopak najít pochopení pro své kolegy z různých druhů škol. Nevyvyšovat se nad učitelky MŠ jen proto, že jako středoškolský nebo vysokoškolský učitel mám pocit, že pro společnost dělám víc, když jezdím na matematické olympiády, kdežto ony si "jen hrajou s dětmi".(...)

Potřebovali bychom soudržnost takovou, jakou mají například lékaři. A soudržnost zase není to, že si všichni budeme jen navzájem přitakávat. Je to o hledání nejschůdnějšího kompromisu a nebagatelizování problémů, které se mě netýkají.

Miloslav Pešta ze SZŠ v Rožmitálu pod Tremšínem na Feřtekův článek reagoval takto:

Po přečtení vašeho článku se onen učitel s dvacetiletou praxí musí dlouho zhluboka nadechovat, aby odpověděl hezky věcně, jak to pan redaktor požaduje. Není to snadné tváří tvář takové porci blazeovanosti, pokrytectví a nevědomosti, na druhé straně jsem si už zvykl, neboť přesně tuto reakci jsem zažíval posledních pětadvacet let, kdy jsem učil a zároveň se pokoušel odborně publikovat. Z článků na téma romské problematiky, zařazování do zvláštních škol, existence praktických škol či inkluzivního vzdělávání mi byl otištěn malý zlomek (Respekt nikdy nic), přestože byly dostatečně odborně fundované, samozřejmě naprosto korektní, jenom vyjadřující jiný pohled na skutečnost než měla ona míněnítvorná skupina politiků, aktivistů a redaktorů. O nesouhlasném postoji učitelů se vědělo, ale bylo to nazýváno "pouhým kantorským křikem", bez toho, že by dostal tento "křik" skutečný prostor.

Propagandistických článků rozličných světlonošů "se svým vlastním názorem" však byl dostatek. Stejně tak je tomu dnes, o trendu rozhodují určití lidé mimo školství (koneckonců školství přece rozumí každý, každý přece chodil někdy do školy, tak co) a vaše chystaná diskuze se bude patrně podobat překřikování v pořadech paní Jílkové.

Skutečná výměna názorů musí být, nezlobte se, opravdu odborná, dlouhodobá, bez politické korektnosti. Jako v předchozích půtkách, i nyní je jasné, kdo a jak rozhodne a že za to nikdy neponese odpovědnost.

Takže, kantoři jenom hudrají a nechtějí se zapojit. No jo, no.


Adam Škapa, učitel na gymnáziu, na sociální síti Facebook v diskusi uvedl:

Vůbec to neustálé odkazování se na odborníky... Mě by také hodně zajímalo, kdo jsou ti odborníci? Já tu jen vidím rádoby intelektuální diskusi tří čtyř lidí (Feřtek, Kartouz, Šteffl...), kteří neustále dokola omílají dvě tři "profláknuté" myšlenky. Ale problémy ve školství jsou daleko hlubší a školství je samo o sobě daleko více rozdělené do mnoha kvalitativních, kvantitativních i odborných skupin a nelze na to "napasovat" jeden "univerzální manuál", jak na to. A tak se shodnu především s názorem, že dnes záleží na tom, kdo a jak učí žáky, studenty a co s nimi dělá a dál chce dělat. Při tom neustálém střídání školní neodborné ministerské garnitury bych za učitele řekl: "Nejlepší by bylo, kdybyste vy nahoře ve školním nebi alespoň chvíli nedělali žádné změny."(...)

To je samozřejmě velmi levná berlička, opřít to o toto tvrzení (poznámka redakce: v článku Tomáše Feřteka). Já bych školu a školství přirovnal k vazbě doping a antidopingová kontrola: ti, co dělají byznys s dopingem budou vždy o krok napřed a kontroloři vždy budou reagovat nějakým opatřením. Tak je to i s žáky a jejich učiteli. Učitel vlastně reaguje na změnu, vycházející od samotných žáků! To znamená, že názor, že se škola, učitelé musí změnit, je podle mě blbost; ať už chceme nebo ne, školství se dynamicky mění každou vteřinou, na změny žáků reagují učitelé a naopak. V podstatě tu existuje jakási dynamická rovnováha, zákon akce. Takže my učitelé se měníme a s tím prostě nic neuděláme.

Já zopakuji to své klišé - já, učitel v Gymnáziu Arabská - s nadsázkou prohlašuji, že jsem nikdy neučil lepší děti než teď. Ale vlastně tu změnu ve školství spíš vidím na svých vlastních dětech, paní učitelka Dana a Ilonka patří mezi mé absolutní vzory v tom, jak vzdělávat a vychovávat děti. V ćlánku pana Švehly jsem hledal základní otázku: "kde je ve školství vlastně problém?" Já osobně si myslím, že je to v tom, jak naučit děti získávat a používat informace. Představme si, že máme ideálního studenta: ten, který umí si informace najít, zpracovat je a pak patřičně vyhodnotit a využít. Pak, k čemu tedy potřebuje nás, kantory??? Řekl bych, že učitel je hlavně tedy motivátor, mediátor a také (bohužel, jinak si myslím, že to nejde) kontrolor - což znamená, že jistě může být velmi demokratický, otevřený a vstřícný, ale měl by být náročný a hlavně důsledný!!!

A co se týče toho biflování, za těch víc jak dvacet porevolučních let toho memorování výrazně ubylo, ovšem jak říká jedna má moudrá kolegyně, pokud chtějí dvě strany o něčem diskutovat, musí mít "potravu" k diskusi. Jinak je to o hovně. Kdybych měl vyjmenovat nějaké dílčí nedostatky ve škole, určitě mezi ně patří Švehlou zmiňované učebnice. Třeba v gymnaziální chemii žádná komplexní a dobře uchopitelná knížka není. Asi si ji časem budeme muset napsat sami. Naopak RÁMCOVÝ PLÁN mi vlastně přijde dost osvobozující a vstřícný k aktivním krokům samotného pedagoga. Ale asi závisí hodně na řediteli, kdy dnešní systém dává učitelům opravdu velké možnosti (když oni sami chtějí). Co se týče gymnázia, kde učím, když mám možnost vidět skvělou práci většiny mých kolegů, je to dnes škola, kterou bych si přál vystudovat a kam bych rád, jako žák chodil. A na těch mladých lidech je to vidět a cítit z nich tu radost:-)