Venuše Hausner: Síla slov

Od malička se snažíme porozumět. Učí nás, jak se má správně pojmenovat ta paní, která se o mne stará a hezky voní. Jak si říct zrovna o to, co potřebuji a nedosáhnu na to. Všichni mluví tak, abych jim rozuměla. Končí stadium vztekání se, protože už umím mluvit a oni mi občas sice (před nástupem na logopedii) nerozumí, ale dokáži to, pomocí gestikulace se domluvím.


Ve škole svůj verbální projev dotáhnu k dokonalosti. Občas zjistím, že jsem ještě kousek napřed ve svém vyjadřování.(Rodiče někdy nerozumí nebo dělají, že nerozumí.)

Svůj mateřský jazyk mám zvládnutý, bohužel ho používám pouze na území, které je ohraničeno. Kousek za hranicemi jsem zase ztracená a logopedie mě asi nezachrání. Opět nastoupí gesta a projev je osekán na základní informace. Je spousta slov, kterým lidé rozumí na celém světě. V dnešní době je skloňováno slovo INTEGRACE.

Je to úžasný termín, do kterého můžeme zahrnout politické sjednocování centralizaci moci a zároveň odstraníme veškerou diskriminaci a násilí.

*

Myslím, že tohle se mi povedlo v rámci začlenění nového člena do naší rodinné smečky. Dcera si přinesla domů kotě. Bylo to malé roztomilé klubíčko, které má nějaké potřeby. Dobře, budu respektovat jeho potřeby, ale zároveň to mrňavý klubko musím naučit, že jeho místo je na dvorku, kde bydlí i náš další člen - pes. Po pár dnech jsem zjistila, že pes, pro kterého byl dvorek původně pouze jeho výsostným územím, dovolil volný pohyb tomu mrňavému tvoru, aniž by ho pronásledoval. Jediné, na čem pes trval a neustoupil, byla jeho miska se žrádlem, která byla pro kotě tabu. Světe div se, ono to fungovalo. Dneska spolu spí v boudě a jsou z nich kámoši.

Když opustím své domácí území, otevře se mi další diskuze ohledně integrace. V našem školství, kde se už nějaký čas pohybuji, se připravují velké změny, které velmi úzce souvisí s tímto termínem. TI, kteří někde nahoře, jasně, že (pro mne) úplně mimo realitu se prostě rozhodli, že dají šanci těm, kteří jsou "diskriminováni". Jejich diskriminace spočívá v tom, že všichni ti, kteří z různých důvodů nemohou zapadnout do normovaného davu a samostatně fungovat v naší společnosti nedostali šanci chodit do školy tzv. normální. Pro všechny ty, které zmiňuji je to přece velká šance, jak se tzv. integrovat.

Je mi smutně, když se projdu školou, která zajišťuje právě těmto dětem výchovu a vzdělání právě jim na míru. Je to místo, kde se těmto dětem zvedne sebevědomí, kde jsou v kolektivu, který je respektuje. Za dvacet pět let bylo vybudováno prostředí, které a ve kterém jsou všichni ti, kteří neměli to štěstí, aby mohli plnohodnotně uspět a přispět čímkoli naší společnosti, šťastni.

Jedno slovo, jedna věta, jeden škrt. Nikdo neřeší smutné oči rodičů, kteří s tímto rozhodnutím nesouhlasí, píší petice, které nikoho nezajímají, nikdo je ani nečte. Budeme opět centralizovat. Zase zafungovalo slovo.

Pokud odjedu dál, než je můj domov a moje zaměstnání, opět uslyším tohle kouzelné slovo - integrace. Máme tu problém, který se jmenuje uprchlíci. Zase někdo shora pronese kouzelné slovo, které nám ukládá, kolik lidí musíme pustit na své území a poskytnout jim všechny možné výhody, které jsou snad naše. Nerozumím tomu, z televize se line jedno prohlášení za druhým, všichni soucítíme s Francií, kde nastal masakr. Zase slyším větu, na kterou jsem byla háklivá už kdysi a doufala jsem, že už ji nikdy neuslyším. "Musíme se poučit…"

Nechci se poučit, chci zapnout rozum, který říká: "Pokud si pustím na dvorek do své smečky nového člena, bude respektovat moje pravidla." Vždyť na našem malém dvorku se pohybuje menšina, se kterou si nevíme rady, které jsme sice zakázali nebrat z naší misky, ale ještě jsme je nenaučili tento pokyn respektovat. Ještě jsme nenašli způsob, jak je bez diskriminace plácnout přes ruku.

Nějak se nám to vymyká. Slovo integrace roztahuje svá chapadla, která nás infikují, zaslepují. Boříme hranice světu, který fungoval. Bojím se, že síla slova nás neubrání.

Převzato z autorčina blogu na Blog.cz