Shrnutí základních problémů z oblasti vzdělávání žáků a studentů se sluchovým postižením

Zpracovala Expertní komise pro otázky vzdělávání při Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel.

1. Dodržování a naplňování stávající platné české a mezinárodní legislativy (přede-vším Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, Zákona č. 384/2008 Sb. ze dne 23. září 2008, kterým se mění zákon č. 155/1998 Sb. o znakové řeči a o změně dalších zákonů a další související zákony o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých, Bruselské deklarace o znakových jazycích a Evropské charty regionálních a menšinových jazyků.
2. Vytvoření zatím neexistujících vyhlášek k Zákonu č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých, aby bylo zajištěno:
   • bezplatné kurzy komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob pro rodiče těchto dětí v dostatečné kvalitě a rozsahu, 
   • tlumočení a simultánního přepisu ve vzdělávání, opět v dostatečné kvalitě a rozsahu (dokud nebude vyhláška ke školskému zákonu, viz dále), 
   • komunitní tlumočení pro osoby se sluchovým postižením. (tento bod se přímo netýká vzdělávání, nicméně prováděcí předpis toto řešící stále nebyl vydán)
3. Vytvoření vyhlášky k novele školského zákona (§ 16), tak aby byla naplněna vymezení daná zákonem (např. zavedení českého znakového jazyka do výuky, plnohodnotné bilingvální vzdělávání aj.).
4. Změna zákona o pedagogických pracovnících, aby byl dán prostor k pracovnímu zařazení těch osob, které jsou pro danou oblast erudované a jejichž vzdělanostní a pracovní profil odpovídá nové koncepci šk. zákona (par. 16). České vysoké školy prakticky nevzdělávají žádné pedagogy schopné vyučovat uživatele českého znakového jazyka a zároveň splňující kvalifikační kritéria dle zákona o pedagogických pracovnících, stejně tak tlumočníky, přepisovatele a další osoby a odborníky pro poradenská zařízení schopné komunikovat českým znakovým jazykem a respektovat existenci komunity Neslyšících.
5. Provést kvalifikovaný statistický průzkum ohledně počtu dětí, žáků a studentů (dále žáků) se sluchovým postižením v České republice. V tuto chvíli nevíme, kolik žáků se sluchovým postižením máme ve školském systému (data z www.uiv.cz a medicínské odhady se diametrálně liší) – pravděpodobně je v „systému ztraceno“ několik tisíc žáků se sluchovým postižením.
6. V systému vzdělávání nejsou (plně a plošně) naplňována práva žáků-uživatelů českého znakového jazyka na užívání českého znakového jazyka jako jazyka vyučovacího (vedle psané češtiny osvojované metodami běžně používanými při výuce češtiny jako cizího jazyka), ani v České republice neexistuj žádné testovací/diagnostické nástroje na posouzení jazykového vývoje v češtině a v českém znakovém jazyce u žáků se sluchovým postižením.
7. Český znakový jazyk je laickou a většinou bohužel také odbornou veřejností stále vnímán jako prostředek alternativní a augmentativní komunikace. V souladu s tím jsou poskytovány informace rodičům a doporučována podpůrná opatření při vzdělá-vání; to je ale zcela v rozporu s výše uvedenými mezinárodními legislativními akty (i s naší Ústavou a Školským zákonem). Důsledkem je stále velké množství sekundárně – a nenávratně – handicapovaných žáků se sluchovým postižením, kteří „tonou v bezjazyčí.“ Nevystavení plnohodnotnému jazykovému inputu v citlivých obdobích jazykového vývoje tyto žáky doživotně zásadním způsobem handicapuje, a to mnohem více než prvotní absence sluchových vjemů
8. U veškerého státem garantovaného testování, jakož i přijímacích zkoušek apod. je nutné zajistit systémovou úpravu testování či realizace přijímacích zkoušek i pro žáky se sluchovým postižením. Kromě společné maturitní zkoušky žádná společná/jednotná zkouška doporučená/požadovaná/realizovaná MŠMT ČR či prostřednictvím jím řízených organizací nereflektuje specifika žáků se sluchovým postižením, tzn. že pro tyto zkoušky neexistují jednotná komplexní systematická opatření pro jejich realizaci různými žáky se sluchovým postižením (týká se jednotných závěrečných zkoušek, jednotných přijímacích zkoušek, testování žáků 5. a 9. ročníků ZŠ organizovaných ČŠI aj.).
9. Nedostatečně je řešena problematika inkluzivního vzdělávání žáků a studentů se sluchovým postižením. Mimo jiné jsou pro účinnou podporu inkluzivního vzdělávání žáků se sluchový postižením vyhrazeny jen velmi omezené prostředky (a jen úzce a naprosto nedostatečně alokovány), což v praxi znamená, že je efektivní inkluze těchto žáků de facto nemožná.
10. Do inspekční činnosti ve školách pro sluchově postižené (obecně ve školách, kde se vzdělávají žáci se sluchovým postižením) je nutno důsledně zapojovat také neslyšící účastníky coby osoby přizvané (již se to dařilo, ale je třeba důslednosti).
11. Problematika osob se speciálními vzdělávacími potřebami, žáky se sluchovým postižením nevyjímaje, je málo, popř. mylně prezentována v učebnicích a učebních materiálech pro žáky hlavního vzdělávacího proudu, tím si vychováváme další generace s nesprávným či nezdravým postojem k této části společnosti.
12. V součinnosti se středisky rané péče a speciálně pedagogickými centry (poradenskými zařízeními) prosazovat prostor pro neslyšící odborníky/konzultanty – aby měli rodiče neslyšících dětí prostor se setkat i s nimi a získávat od nich informace, aby byla dodržena zásada vyváženosti a úplnosti přístupů, postupů a metod těchto pracovišť.
13. Plošný screening sluchu novorozenců a na něj navazující komplexní péče (a rovněž směřovat intervenci ke zdravotnickému personálu, aby poskytovali rodičům všechny informace nestranně a objektivně).
14. Nejsou jasně vymezeny kompetence sektoru školského, sociálního a zdravotního – výsledkem je „propadání dětí v systému“ na jedné straně a několikrát na stejnou činnost vynaložené finanční a personální zdroje na straně druhé; specificky u žáků se sluchovým postižením velmi hrozí „utonutí v bezjazyčí.

Pro lepší obrázek nabízíme přehled, jak hodnotí systém vzdělávání sluchově postižených/neslyšících účastníci specializovaných workshopů – tedy jaké nedostatky vidí přímo osoby se sluchovým postižením.

1. Velmi nízké kompetence většiny učitelů Neslyšících v českém znakovém jazyce. Mnoho pedagogů sluchově postižených se se svými žáky plnohodnotně nedomluví a děti tak mají omezené možnosti se ve škole učit.
2. Na školách pro sluchově postižené se výrazně redukuje učivo. Obecně se snižují požadavky ve školách pro sluchově postižené ve srovnání se školami, které navštěvují slyšící žáci. Účastníci poukazovali na fakt, že jsou Neslyšící, ale mají normální intelekt, tedy nevidí důvody, proč by jim měly být obsahy vzdělávání redukovány a proč by se toho měli “učit méně”.
3. Kritický nedostatek kvalitních výukových materiálů pro Neslyšící. Mnoho učebnic a učebních materiálů pro sluchově postižené redukuje obsah vzdělávání. Tvorbu takových materiálů by neměl stát podporovat. Naopak je třeba vytvářet více učebních materiálů, které neredukují obsah, zahrnují informace i v českém znakovém jazyce a využívají moderních technologií.
4. Nevyhovující metody ve výuce českého jazyka vedou k velmi nízkým kompetencím absolventů škol v psané češtině. Český jazyk se ve školách pro sluchově postižené většinou neučí postupy, které jsou běžné při výuce druhého jazyka a často není vyučován prostřednictvím znakového jazyka. To vede k tomu, že absolventi mnoha škol pro sluchově postižené často opouští školu bez funkční dovednosti čtení a psaní v češtině.
5. Nízké kompetence většiny ředitelů škol pro sluchově postižené ve znakovém jazyce a obecném pochopení a respektu ke komunitě Neslyšících. Diskutující zmiňovali, že role ředitele školy je důležitá pro kvalitní vzdělávání a nízké kompetence ve znakovém jazyce a respektu k minoritě Neslyšících ovlivňují kvalitu školy jako celku.
6. Málo kurzů a podpory výuky českého znakového jazyka pro slyšící rodiče neslyšících dětí. Účastníci, především ti, kteří působí jako učitelé na školách pro sluchově postižené, zdůrazňovali nutnost větší podpory slyšícím rodičům neslyšících dětí v oblasti učení se českému znakovému jazyku. Byla zmiňována malá podpora těmto rodičům a nedostatečná dostupnost kurzů.
7. Problémy Speciálně pedagogických center (SPC) pro sluchově postižené. Účastníci pojmenovávali především nedostatečnou informovanost SPC o Neslyšících, respektu ke kultuře, hodnotám a jazyku Neslyšících. Za závažný problém považují, že v SPC pro sluchově postižené nepracují (nebo s nimi nespolupracují) odborníci z řad Neslyšících, kteří by mohli sloužit jak dětem tak rodičům za jazykový a osobnostní vzor úspěšného dospělého Neslyšícího. Zároveň byly zmiňovány nízké kompetence mnoha pracovníků SPC v českém znakovém jazyce.
8. Neslyšící a inkluzivní vzdělávání Účastníci reflektovali nedostatky při naplňování vzdělávacích potřeb v rámci individuální integrace neslyšícího dítěte ve školách hlavního vzdělávacího proudu. Především v nenaplňování komunikačních a sociálních potřeb dítěte.

Poznámky (shrnutí):

Vhodné vzdělávací prostředí pro uživatele znakového jazyka musí splňovat tyto podmínky:

• je plně dostupná plnohodnotná komunikace mezi učitelem a žákem a mezi žáky navzájem,
• jsou k dispozici dospělí Neslyšící pedagogové, kteří mohou sloužit jako osobnostní a jazykové vzory,
• obsahy vzdělávání nejsou redukovány,
• jsou dostupné vzdělávací materiály, které odpovídají jazykovým potřebám dítěte,
• je podporována identita neslyšícího dítěte, jako plnohodnotné osobnosti s vlastním jazykem a kulturou.

Zdroj: ASNEP.cz