Radek Holodňák: Lidé, kteří nenávidí vzdělání

Zamyšlení v podobě obrany humanitního vzdělání; o tom, proč se lidé znovu učí nenávidět vzdělání, kdo je za to zodpovědný, komu to vyhovuje a proč bude nakonec zotročená společnost litovat likvidace akademické veřejnosti, po které volají extrémisté.

Na první pohled se může zdát, že se česká společnost dostala do stavu eskalujícího střetu vyhrocených vášní. Ve skutečnosti se jedná o střet ještě hlubší – o střet mezi dvěma zásadními přístupy k životu.

Ten první, nazvěme ho pro jednoduchost liberální, zastává názor, že každý člověk by se o sebe měl co nejlépe postarat sám, případně v okruhu svých blízkých; že člověk je za sebe sám odpovědný a sám si určuje své životní cesty. Pro to, aby byl liberální člověk úspěšný, je třeba neustálé sebezlepšování a vzdělávání – tyto dovednosti zaručují lepší konkurenceschopnost.

Druhý přístup, zformovaný čtyřiceti roky komunistické totality, naopak říká, že tím nejvyšším ve společnosti je stát – stát má zodpovídat za lidi, za jejich živobytí, za práci, kterou lidé dělají, za mzdu, kterou za ní dostávají; v důsledku i za to, ačkoliv si to mnozí nebudou chtít přiznat, co si lidé mají myslet a jak mají jednat. Vzdělání pro socialistického člověka nevede ke konkurenceschopnosti, ale k naučení se konkrétní dovednosti pro konkrétní segment výrobního procesu (byť zprostředkovaně). Pochopení těchto dvou odlišných nátur je základem pro porozumění tomu, kdo je člověk, který nenávidí vzdělání, ačkoliv se přímo této dichotomii věnovat nebudu.

Není samozřejmě možné představit tyto dvě skupiny jako striktně oddělené; v každém z nás je spíše něco z obou přístupů – co z nich převládá, to závisí na tom, kdo a jak nás vychovával, jakého jsme dosáhli vzdělání, v jaké společnosti se pohybujeme, jaké jsou naše životní cesty. Přesto se však nenápadně na pozadí ideového konfliktu mezi současnými na vlně falešného národovectví bujícími populistickými xenofoby a demokratickými humanisty, kterým se začalo s posměchem říkat „sluníčkáři“, rozrůstá ve společnosti čím dál silnější názor, že vzdělání je jaksi špatné, závadné; že smrdí nařazeností. Především pak humanitní vzdělání, které absolventy připravuje jinak a k něčemu jinému, než vzdělání technické (technické vzdělání naopak kritice uniká, neboť učí konkrétní dovednosti s cílem produkce konkrétních výrobků či aplikace výrobních postupů – mechanistické vzdělání „nevadí“). Stalo se jaksi módou a oblibou takzvaných „Slušných Čechů“ označovat studenty a akademické pracovníky z humanitních oborů za parazity, nemakačenky, kavárenské povaleče. Ti méně (nebo více?) „Slušní Češi“ pak rovnou humanisty a filozofy označují souhrnně jako vlastizrádce a osoby, jejichž eminentním zájmem je zlikvidovat českou státnost, národní hrdost a ideálně ještě pozvat do České republiky miliony utečenců z Blízkého východu, kteří zde budou za státní peníze a za pomoci neziskových organizací (které se mimochodem také staly společně s dalšími pojmy, jako je např. „Havel“ či „Evropská unie“, tzv. vlastizrádnými institucemi) nechat růst mešity jako houby po dešti.

Pojďme se podívat na to, proč tomu tak je, komu to vyhovuje a kdo nakonec bude obětí těchto mediální manipulací, které se daří šířit vždy za podmínek podobných těm současným – na samých kořenech instalace totalitního systému.

Před tím, než zjistíme, proč začali lidé v ČR nenávidět vzdělání, je třeba si uvědomit, že málokdo, kromě studentů a vyučujících samotných, vlastně ví, co to je humanitní vzdělání a k čemu má sloužit. Je nad mé síly napsat poselství humanitní vzdělanosti tak stručně, aby se vešlo do tohoto článku, pokusím se ale alespoň co nejstručněji sdělit, co to humanitní vzdělání vlastně je:

Většina „Slušných Čechů“, a nejvíce ti, kteří nenávidí vzdělání, se neustále zaklínají tím, že před muslimskými přistěhovalci brání především takzvané evropské křesťanské hodnoty a něco, čemu dohromady říkají „náš styl života“. Nechme pro teď stranou, že jen menšina z těch, kteří křičí na náměstích a volají po krvi na sociálních sítích, dokážou tyto pojmy více rozvinout. Evropské křesťanské hodnoty stojí na idejích řeckého platónismu, římského práva a židovsko-křesťanské etiky. Humanitní vzdělání je tu v úplné jednoduchosti proto, abychom si my i generace po nás pamatovaly, co to byl řecký platónismus a proč právě zrovna on převážil v tehdejším myšlení lidí, v jakém vztahu byl k dobovému myšlení a proč se stal základním zdrojem křesťanství. Humanitní vzdělání je tu od toho, aby studovalo právo a jeho formy na celém světě – aby umožnilo třeba srovnání toho, proč a v čem je námi preferované právo lepší či horší, než jiný vybraný právní kodex. Oborem humanitních věd je také etika, díky které třeba můžeme říct, že sebevíce legální vraždění, třeba posvěcené státem, je špatné, pokud je vykonáváno na nevinných lidech. Etika tedy poznává rozdíly mezi „legálním“ a „legitimním“, mezi dobrým a zlým. Humanitní vzdělání také dlouhodobě uchovává, studuje a aktualizuje právě onu židovsko-křesťanskou tradici, o které nám nyní různí lidé tvrdí, že je v ohrožení. Nebýt vzdělanců, kteří v renesanci oprášili antickou moudrost, jejíž syntézou se středověkým křesťanstvím nakonec počala vznikat moderní společnost, dost možná bychom stále žili v područí nezpochybnitelné církve. Vzdělání totiž ve skutečnosti hýbe světem – je nositelem tradice i změny, zabývá se mj. tím, kdy je třeba od tradic ustoupit na úkor změn a kdy je naopak třeba tradice zachovat a změnám se vyhnout. Vzdělání vždy bořilo, aby mohlo stavět. Výše napsaným jsem se pokusil načrtnout kontury maličkatého zlomku z mozaiky, kterou je tvořena humanitní vzdělanost.

Kritické myšlení

Nemohl bych však opomenout to nejzásadnější, co studium humanitních oborů přináší. Tím je schopnost kritického myšlení, které v současné době v české společnosti tolik chybí, a které se jako důsledek vzdělání stalo tím, co populisté a xenofobové, kteří se pasovali do role nových vůdců a brzkých vládců národa, nenávidí (a proto musí své voliče naučit nenávidět vzdělání).

Základem humanitní vzdělanosti je pojmout různé pohledy různých autorů, myslitelů a škol na různé věci. Vždyť sama filozofie, původní a nejčistší zdroj humanitních věd, ukazuje, že lidská mysl je schopna myslet v mnoha na sobě nezávislých rovinách či v mnoha proti sobě jdoucích systémech. Ten, kdo zná filozofii, je schopen o dané problematice hovořit z mnoha různých úhlů pohledu a to tak, že si jeho jednotlivá stanoviska můžou i zcela protiřečit. Právě tomu se říká kritické myšlení. Schopnost objektivně zpochybnit informaci, a následně na základě vlastních názorů a schopnosti hledat relevantní informace, formulovat kritická stanoviska.

Zpochybňování je hnacím motorem života celé lidské společnosti, a ti, kteří zpochybňovali dogmata vždy hýbali dějinami – nakonec ti sami se stali nositelem nových tradic! Byl to Adam, který se zprotivil Bohu tím, že si raději než Ráj vybral svobodu volby. Byl to antický platónský člověk, který „vystoupil z jeskyně“ aby se jal poznávat svět takový, jaký je doopravdy – který zbořil mýtus a místo na mýtu začal stavět na rozumu. Byl to Sókratés, který si za svou věčnou kritiku své vlastní obce vysloužil kromě smrti také věčnou slávu a nesmrtelnost. Byli to náboženští reformátoři, kteří se vzepřeli katolické církvi, a jako důsledek například dopomohli počátkům formování kapitalismu. Byl to Masaryk, který se postavil za neprávem z vraždy obviněného Žida, čímž byl samotnými Čechy označen za národního nepřítele. Byli to českoslovenští disidenti, kteří jediní se nebáli mluvit proti oficiálnímu proudu, za což museli své životy trávit v kotelnách či uranových dolech. A nemyslím si, že by se mezi vámi našlo mnoho takových, kteří by přece řekli, že Adam rozbořil křesťanskou tradici, že by si Sókratés svou smrt opravdu zasloužil nebo že Masaryk byl vlastizrádce. Co chci doopravdy říct, je to, že kritické myšlení, ke kterému vede (samozřejmě nejen) humanitní vzdělání a které je vlastně tím největším „kvalifikačním předpokladem“ studentů humanitních věd, je stejně jako změna, kterou s sebou nese, součástí evropské křesťanské tradice. Pokud vám někdo tvrdí opak, pak úmyslně lže, protože nenávidí vzdělání, nebo se stal obětí lží lidí, kteří nenávidí vzdělání.

Kritické myšlení bylo vždy trnem v oku vládnoucí třídy, ať už se jednalo o kmenového stařešinu, feudální šlechtu, totalitního vůdce či koaliční strany v demokraticky zvolené vládě. Každému vládci je nejpohodlněji, když není rušen svými poddanými. Zatímco ve středověku mohl král své oponenty upálit na hranici, v průběhu novověku se začala formovat občanská společnost, která si vydobyla po v řádech staletí trvajících bojů lidská, politická a občanská práva. K tomu nejvíce dopomohlo právě vzdělání, které se od vynálezu knihtisku začalo lavinově šířit Evropou. Vzdělání je odvěkým nepřítelem dogmatu a tmářství. Evropští vládci si však postupně uvědomili, že je také předstupněm kulturního, politického i ekonomického rozvoje – že čím je společnost vzdělanější jako celek, tím lépe si vede. To vedlo k zákonům podobným těm, které vydala o povinné školní docházce Marie Terezie na našem území. Vzdělání tak vedlo k právní, či spíše humánní uvědomělosti společnosti – pro vládce bylo stále těžší a těžší udržet své poddané podřízené, klidné a spokojené, neboť většina starých dogmat, které legitimizovaly zotročení poddaných, byla vzděláním i kulturně-náboženským vývojem rozbita. Svoboda a vzdělanost se od počátku průmyslové revoluce stala průvodním znakem neuvěřitelného rozkvětu bohatství a zvýšení úrovně života lidí. Ve většině evropských zemí vystřídaly absolutní monarchie konstituční a parlamentární formy vlády, které nakonec z panovníka udělaly občana rovného i tomu poslednímu prosťáčkovi. Taková je síla vzdělání.

Celou tu dobu samozřejmě povstávali lidé, kteří nenáviděli vzdělání. Byli mezi nimi všichni ti, kterým vyhovovaly staré pořádky – ti, kteří z nich profitovali, kteří se báli o ztrátu svého výsadního postavení, kteří se báli odplaty za své činy a zejména – ti, kteří se báli přemýšlejících lidí. Přemýšlející člověk je pro jakoukoliv vládnoucí třídu obzvláště nebezpečný – proto si rozhodně nemůžeme představovat, že jsme my, současní lidé, v nějaké konečné fázi, kdy je vzdělání „už dokonalé“. Nemůžeme si myslet, že všechny boje o vzdělání už byly vybojovány a že my jsme tu už jen k tomu, abychom si užívali plody bojů našich předků, kteří pro nás všechno to vědění vytvořili a uchovali. Během celého procesu nastartování masové vzdělanosti v evropské populaci je třeba sledovat linku účelu, se kterým byly vzdělávací zákony uvedeny v praxi. Cílem vládců nebylo skrze vzdělání naučit lidi kriticky myslet, kdepak. To se stalo až důsledkem toho, že se lidé naučili číst, psát a počítat, že získali základní přehled o světě kolem sebe, přírodních zákonech a také o náboženství, na jehož výklad měly doposud monopol pouze církve. Školy poskytující základní vzdělání, které jen těžko mohlo být samo o sobě užito proti vládnoucí třídě (ba naopak jsou vládcům užitečnější lidé, kteří si přečtou jejich výnosy na papíře, než lidé, které je třeba s výnosem seznámit tak, že k nim vyšlete dvakrát týdně posly, kteří jej budou předčítat), ale postupně vytvořily podhoubí pro ty, kteří se rozhodli vzdělávat dál a kteří se poté vzdělaní vraceli zpět domů, kde myšlenky nabyté při studiích šířili dál. Povědomí o vzdělání se začalo šířit dál a dál. Tito vzdělanci se svými díly neochvějně zapsali na vrub toho, čemu dnes říkáme evropská křesťanská tradice. Jedná se o prvotřídní filozofy, jejichž myšlenky ovlivnily generace, o vědce, kteří stáli u vzniku všeho, co dnes denně využíváme, o umělce a skladatele, které dodnes naplňují lidi radostí. Mezi nimi bychom jen velmi těžko hledali někoho, kdo nenáviděl vzdělání.

Přesto bychom mezi dobovými zdroji našli mnoho těch, kteří nenáviděli tyto vzdělance, dnes považované za nedílnou součást zděděné evropské kultury. Obvykle byli považováni za ty, kteří boří zažité pořádky, ohrožují stabilní systém a podrývají většinovou morálku. Nejvíce je pak nenáviděli ti, kteří jim nejméně rozuměli – lidé, kterým se vzdělání a schopnosti kritického myšlení nedostalo. Pro takového člověka, dnes takové zastupují oni „Slušní Češi“, je totiž nepřijatelné dostávat k jedné věci více stanovisek. Takový člověk potřebuje znát jednu jasnou pravdu, kterou se bude řídit a které bude věřit. Jak se má člověk bez schopnosti kriticky myslet vyznat v záplavě filozofických teorií, náboženských odnoží církve, nových nepochopitelných přístrojů a společenských idejí, když je není schopen kriticky analyzovat? Když si není schopen vybrat, která možnost je ta správná? Člověk, který nepřemýšlí kriticky, se stal nejpozději někdy na hranici moderny a postmoderny ztraceným.A právě v tu chvíli, kdy se společnost ztratila v záplavě technických vynálezů, nových socio-ekonomických systémů a mnoha rozporuplných ideologií, zrodil se člověk, který nenávidí vzdělání. Lidé nenávidí to, čemu nerozumí, a čemu nerozumí, toho se bojí. A tak byli všichni velcí duchové doby nejdříve nenáviděni, prohlašováni za šarlatány, blouznivce; v horším případě byli pranýřováni, upalováni, lynčováni – dnes jsou prohlašováni vlastizrádci.

Kdo jsou tito vlastizrádci?

Jsou to vzdělaní lidé, kteří kriticky myslí a likvidují tak představy „Slušných Čechů“ o existenci jedné jediné pravdy – o existenci jednoduchého jasně čitelného vesmíru, který každému řekne, co je dobré a co je špatné. „Sluníčkáři“ neustále mezi třídu poslušných k vládci zasévají nejistotu a rozruch – zpochybňují, co se dá. Ale pozor! Zpochybnit může každý leccos, nicméně vzdělanci ty své pochyby umí podložit relevantními fakty, které posléze těm, kteří nenávidí vzdělání, nekorespondují s tím, co se dozvěděli na informačních kanálech ovládaných vládci. Ve společnosti, která dospěla do stejného bodu oligarchizace médií, jako ta česká, jsou kriticky myslící nezávislí lidé jediným zdrojem nedůvěry k vládě. Pokud je vláda legitimizována všemi masovými zdroji informací a k obyčejným lidem se dostávají pouze zmanipulované informace, neplatí už, že hlídacím psem demokracie jsou žurnalisté. Tímto hlídacím psem se stala akademická veřejnost, která jako poslední neztratila odvahu říkat věci, které se nelíbí masám. Podrobeným masám vyhovují jasná a přímočará sdělení, kterými je vládci zásobují skrze vládci vlastněná média. Ideálním sdělovacím prostředkem k lidem, kteří nenávidí vzdělání, není ozdrojovaná a fakty podložená esej, ale minutu a půl trvající spot v Televizních novinách, v němž emotivní hlas čte za doprovodu příhodně zvolené podkresové hudby dramatickou událost, kterou prostřihnou dva tři třívteřinové z kontextu vytržené komentáře politiků – známých tváří. Cílem médií v rukou oligarchů není informovat, ale manipulovat. A každý, kdo tuto manipulaci rozpozná, je pro soukolí propagandy nebezpečím. Stačí jeden jediný odvážlivec, který upozorní na nepravdy či účelové manipulace: i ten jeden jediný má dnes možnost celou mediální fasádu vládnoucí třídy rozbořit. Všichni vládci se ale snaží, jak to jen jde, aby se tak nestalo – aby fasáda byla co nejpevnější a to i za cenu toho, že do ní čas od času někoho zazdíme. Hlavně, aby na tu fasádu nějaký „sluníčkář“ nenapsal, kdo je v ní zazděn…

Vládci potřebují, aby poddaní věřili následujícím věcem: a) to, co vládce řekne, je pravda; b) existuje vnější nepřítel, před kterým se my musíme spojit a jednotně proti němu bojovat – proto musíme rozbít vnitřní opozici; c) to, co říkají jiní, je lež s cílem poškodit vás, občany.

Proč Česká republika zažívá takový boom lidí, kteří nenávidí vzdělání, zejména když je v českém historickém povědomí stále vzpomínka na to, že právě tito lidé vždy stáli u instalace totalitních režimů? Právě proto, že současní vládci či aspiranti na vládce zcela dokonale spojují všechny tři zmíněné body. První bod je splněn tím, že všechna česká mainstreamová média vlastní na vládce napojené zájmové skupiny. V mainstreamovém prostoru, který formuje povědomí národa jako celku, neexistuje pozice, ze které by bylo možné vládce kritizovat (tedy rozhodně ne tak, aby jim to ublížilo). Nezávislá média zatím zdaleka nemají potenciál nějak zásadně, až na výjimky, hýbat veřejným míněním.

Když už mají vládci zvládnutý monopol na pravdu, je jednoduché masy lidí přesvědčit o tom, že kdesi mimo naši společnost se nachází element, jehož cílem je rozvrat našeho stylu života, rozbití našich rodin a likvidace našich majetků. Tento strašák se cyklicky objevuje v evropských dějinách, nejčastěji v podobě kočovných turkických nájezdníků (které zřejmě nebezpečí opravdu představovaly a proto se staly univerzálním prototypem „vnějšího nepřítele“, který je stále někde kolem vás a vy nikdy nevíte, kdy zrovna zaútočí) a Židů (kteří prostě měli smůlu na to, že byli bohatí).
Když jsou hlavy občanů indoktrinovány tím, že je potřeba se jako jeden muž spojit v bloku jednotně bojujícím proti vnějšímu nepříteli, že je to nutností k uchování jeho vlastního života, začnou se dít věci. Tento jev, který je symptomatický pro mnoho současných národů, nelze popsat lépe, než jak to učinil George Orwell ve svém antiutopickém díle 1984, na které vás tímto v tomto bodě odkazuji. Když už mají vládci pro své poddané dostatečně zveličeného vnějšího nepřítele, je cesta k totalitě připravená.

Ve chvíli, kdy na hranicích dlí domnělý vnější nepřítel a národ je jednotně spojen v boji s ním, začnou vládci skrze jimi vlastněná média akcentovat potřebu likvidace vnitřní opozice – tedy všech, kteří nesouhlasí s názorem mas, kteří zpochybňují oficiální propagandu, kteří kriticky myslí. V moderních dějinách mezi tyto nešťastlivce patřily opoziční politické strany, nezávislí žurnalisté, náboženské církve a hnutí a samozřejmě inteligence. Ti všichni museli být jak v nacistickém Německu, tak v komunistických totalitách ve střední a východní Evropě, umlčeni, zlomeni či zlikvidováni. Aparát takového státu se neštítí ničeho – zejména když národ tvoří většina lidí, kteří nenávidí vzdělání.

Česká republika se nachází na počátku rozvoje a implementace třetího bodu. Monopoly na pravdu jsou rozděleny, vnější nepřítel straší „Slušné Čechy“ ve spaní a zbývá už jen zlikvidovat názorovou opozici, která jediná ještě není kontrolována vládci. Vládcům se mezitím podařilo k boji za svou věc zmanipulovat většinové masy, které si myslí, že chrání své rodiny – ve skutečnosti ale chrání jen a pouze politické a finanční zájmy vládců, kteří jsou ochotni prodat občany za hubičku při nejbližší příležitosti.

Lidem se podařilo do hlavy znovu nacpat, že za jejich potíže můžou kromě vnějších nepřátel také vnitřní nepřátelé – ti, kteří kolaborují s vnějším nepřítelem, kteří narušují morálku v zemi, působí proti většinovému názoru, zpochybňují sdělení vládců a rozvíjí různou diverzní činnost (publikační činnost, přednášení, demonstrace, umělecké instalace, happeningy, diskusní fóra, blogování apod.), kterou se aparátu nedaří moc dobře kontrolovat. Představme si ale, že by vládci vytvořili nějaký oficiální cenzorský úřad, jehož úkolem by bylo mazat ideologicky závadné stránky, komentáře, blogy. Takový okatý postup si zatím dnešní vládci stále nemohou dovolit, proto hledají elegantnější mechanismy, jak názorové spektrum cenzurovat, či alespoň co nejvíce polarizovat.

Mnohem pohodlnější je naučit lidi nenávidět vzdělání a přesvědčit je, že vzdělanci rozvrací společnost, třeba kvůli pocitu své vlastní nadřazenosti – kvůli tomu, že vzdělanci si myslí, že jsou lepší, než „pracující třída“, které chtějí ordinovat, jak má žít. Lépe zvládnutou propagandistickou kličku si lze jen těžko představit, neboť se vládcům podařilo realitu prezentovat dokonale překroucenou. Inteligenci ve skutečnosti jde o přesný opak – vzdělat lidi natolik, aby si o tom, jak chtějí dobře žít, mohli rozhodovat sami… což je mnohem složitější, než když za vás rozhodne státní aparát.

A tak se humanitní vzdělání stalo veřejným nepřítelem číslo jedna. Poddaní naočkovaní vládcovskou propagandou dnes ví, že vzdělanci pracují na demontáži demokracie, kterou chtějí nahradit právem šaría; že jejich cílem je pouze vysávat státní systém a na úkor těžce pracujících dělníků vysedávat v kavárnách a vést podvratné řeči; že jsou to kolaboranti napojení na vnějšího nepřítele či na znepřátelené mocnosti, které navíc platí jejich podvratnou činnost! Vládcům se podařilo do lidí zanést semeno nenávisti ke všemu, co doopravdy zpochybňuje vládce – neboť tím jsou zpochybňovány také hodnoty lidí samotných. Kritické myšlení zpochybňuje z principu vše, co skrze něj prochází – a proto je třeba jej zničit! Všichni lidé, kteří nenávidí vzdělání, to tak také chtějí – chtějí to nejen kvůli tomu, že věří, že pomáhají své vlasti, ale také kvůli jim samotným – protože svět, ve kterém je jen jedna pravda, jeden názor, jeden pevný řád je mnohem jednodušší k žití, než současný svět, ve kterém se leckdo může ztratit. Všichni ti zoufalí v postmoderní společnosti ztracení lidé se jako tonoucí chytají stébla, které se jako jediné zdá pevné a dokonce jim samo říká: „Chyť se, já tě zachráním!“ Lidé potřebují mít jedno pevné stéblo, ne sto stébel, k jejichž poznání potřebuji nejdříve kriticky zapřemýšlet.

Češi se tak stávají čím dál více sami sobě otrokáři. Dobrovolně se hlouběji a hlouběji zavrtávají do bahna nesvobody, ze kterého už brzy nebude cesta. Až se vládcům prostřednictvím „Slušných Čechů“ znovu podaří zničit vzdělání (tak, jak to udělali nacisté zavřením vysokých škol či komunisté ideologizací veškerého vzdělání a monopolem na pravdu) a humanismus, nebude již nikoho, kdo by se proti nadcházející totalitě postavil. Nebude nikoho, kdo by byl schopen napsat, PROČ je totalita špatná. Nebude nikoho, kdo by byl schopen lidem říct, jaké to bylo před nástupem totality. Nebude nikoho, kdo by lidem řekl třeba to, že jen vzděláním se můžou stát opravdu svobodnými. V takové společnosti, kterou nám připravují, budou jen vládcům pohodlní poddaní, kteří sami budou věřit, že je správné a jediné možné být poddaným – obnoví středověký vztah mezi manem a rabem, mezi otrokem a jeho pánem – lidé se vzdají dobrovolně své svobody za ochranu před vymyšleným vnějším nepřítelem a za živobytí, které postačí k uspokojení základních životních potřeb. Vládci k legitimizaci tohoto stavu budou používat stejné metody, jako středověcí králové, kteří prohlašovali, že jejich absolutní vláda je legitimní, neboť jsou zprostředkovateli Boha na zemi – lidem nezbylo, než tomu věřit, protože žádná jiná informace se k nim nedostala. Stejný stav se blíží i dnes – v době novodobých monopolů na pravdu a v době lidí, kteří nenávidí vzdělání.

A tak se nezbývá, než si položit otázku: Až bude zahuben poslední vzdělanec a vzdělání bude nakonec zavrženo jako podvratné, bude nová otrocká společnost opravdu šťastná? Nebo budou opravdovými vítězi pouze vládci – otrokáři – a lidé budou nakonec po desítky let bojovat za znovuzformování občanské společnosti, jejíž předstupněm jsou právě vzdělaní lidé?

Závěrem vás proto prosím – až vám někdo bude tvrdit, že „sluníčkáři“ rozvrací českou zem i evropskou kulturu a styl života; že „pseudointelektuální humanisté“ kolaborují s nepřítelem a že „havlisté nás zaprodávají“ bůhvíkomu, vzpomeňte si na to, že právě tito renegáti, kteří se postavili i přes nepřízeň osudu proudu času a většinového myšlení, nakonec byli ti, podle kterých se evropská kultura a styl života zformoval. To, co je na evropské kultuře to nejcennější, je právě její rozmanitost – její různorodost, která tvoří světově unikátní jednotu – i když jsme každý národ trochu jiný, přesto máme něco společného – právě tu evropskou kulturu – naši evropskost. V ní samotné je naše různorodost a schopnost spolu i přesto žít a vycházet, obsažena. Stejně tak je v ní obsažena každá změna, kterou se podařilo těm nenáviděným i přes většinovou vůli těch, kteří nenávidí vzdělání, otisknout do písků času. Nenechme si to, co tolik bráníme, nakonec sebrat sebou samými. Nevzdejme se toho kvůli iracionálnímu strachu. Vzdělávejte se a rozvraťte systém, kterému vyhovují hloupí občané. Jestli nechceme žít jako otroci, musíme lidi, kteří nenávidí vzdělání, porazit a udělat ze vzdělání znovu ctnostnou hodnotu – takovou, jakou jsme ji my, porevoluční děti, vždycky vnímali.

Převzato s laskavým souhlasem autora z Manipulátoři.cz

Ilustrace: Denis-Auguste-Marie Raffet - La Caricature (Wikimedia)