Občas se setkám s nějakou variantou názoru, že vědci (didaktici) z univerzit nejsou pro praxi (výuku informatiky) užiteční. Ať už se jedná o to, že přeci vše potřebné víme, nebo o to, že přeci dobrý učitel správný postup vycítí, fakta ukazují opak.
Nechci v tomhle krátkém příspěvku zabřednout do nuancí, ani nepředkládám jednoduché řešení (ano, cesta od teoretického poznatku k využití ve třídě je dlouhá, a výzkumníci tomu ne vždy pomáhají). Chci jen upozornit na zajímavý výzkum, na kterém ukážu, jak je spoleh na vlastní úsudek nebezpečný.
Ideální učitel by odhadl skutečné pořadí četnosti chyb a své značky by umístil přesně na modrou osu. Nejlepší učitel byl ten s kroužky. Učitel s křížky nemá tušení (a koreluje negativně), jenže dost mimo je i střední učitel s čtverečky. Zdroj: Neil Brown, Educator Beliefs vs Student Data
Příklad: chyby při programování v Javě
Neil Brown a Amjad Altadmri z Univerzity v Kentu se zajímali o to, jaké chyby studenti dělají při programování v Javě a jaké chyby od nich očekávají učitelé (čerpal jsem z popisu stručně a lidsky, dostupný je i vědecký článek).Motivací je pochopitelný předpoklad, že dobrý učitel má studentům pomoci přestat ty chyby dělat, a že jim to půjde snáz, když budou relevantní chyby očekávat. Výzkumníci určili typické chyby, např. zmatení kulatých a hranatých závorek, volání metod se špatnými typy parametrů, záměna porovnání a přiřazení. Učitele požádali, aby chyby seřadili podle četnosti výskytu. Studenty nechali ty chyby prostě udělat, a pak je spočítali a seřadili.
Zajímalo je, nakolik se vzájemně shodují názory 76 zúčastněných učitelů a nakolik se názory učitelů shodují se skutečnou četností chyb (resp. s pořadím podle četností). Výpočet Spearmanova koeficientu pořadové korelace ukázal, že se učitelé shodují překvapivě málo (0,400 — čím blíž k 1, tím lepší shoda). Že se málo shodují s realitou, už pak překvapení není (názory celé skupiny učitelů se různí, takže skutečným hodnotám jich bude zákonitě odpovídat jen málo). Vysvětlení se nabízelo: mezi učiteli bylo mnoho začátečníků, třeba výsledky „kazili“. Autoři tedy zkusili vybrat jen zkušené učitele. Výsledek byl stejný!
Není na místě začít ukazovat na učitele s tím, že neví, co dělají. Výsledky studie lze interpretovat všelijak. Myslím ale, že jde o pěknou ukázku nespolehlivosti vlastního úsudku, zejména pokud jej máme zobecnit (třeba byl odhad učitelů pro jejich vlastní třídy správný).
Přidám ještě pozitivnější a hlavně využitelnější ukázku. Výzkum např. ukázal, jak zlidštěné chybové hlášky (např. „S tímhle nevím, co mám dělat, tak zkusím prostě pokračovat dalším krokem“ spolu se smutným obličejem herní postavičky místo obvyklejšího „Syntax error“) pomáhají studentům vytrvat a ve výsledku se víc naučit.
Závěrem
Didaktika je humanitní věda a jako taková trpí poněkud nepříjemnou vlastností. Její výsledky, když už je máme, často působí triviálně. Zejména technicky zaměřeným lidem (např. mnoha informatikům) tak připadá, že se didaktika zaměřuje na zbytečné pitvání věcí, na které přece stačí zdravý rozum. Něco ale přehlíží: chtějí se tady spoléhat na stejný zdravý rozum, který nám říká, že Země je přece placatá, stroje těžší vzduchu přece nemohou létat a programování přece zvládnou jedině nadaní žáci (a jednou za dva roky možná i jedna žákyně).Nejpozději od střední školy a dál se učíme, jak se nenechat ošálit vlastními dojmy a co je na světě jinak, než se na první pohled zdá. Není důvod, aby vzdělávání fungovalo jinak. Někde se s názorem trefíme, někde ne (příkladů najdeme bohatě třeba v historii). Ale nebudeme to vědět, dokud to pečlivě a metodicky neověříme. Bez didaktiky a výzkumu zbyde jen hádání.
Převzato z autorova blogu Učíme informatiku
11 komentářů:
Ten článek mě spíše utvrzuje v jeho nadpisu...
Z mé zkušenosti plyne, že studenti se nad chybami učitele (i svými) nepozastavují a ani jim víceméně nevadí. A učitel by je k tomuto přístupu měl vést, protože chybovat budou celý život a nechybující učitel jim nebude dobrým příkladem. Co studentům vadí, je když je učitel mimo a neumí to přiznat a napravit, tj. např. učit informatiku jako před 10 lety (kdy nebyly mobily a tablety) nebo češtinu jako před příchodem Internetu. Na to bohužel didaktika odpověď nemusí dát, i když je to "dle selského rozumu" (ne že bych ji zavrhoval).
když je učitel mimo a neumí to přiznat a napravit, tj. např. učit informatiku jako před 10 lety (kdy nebyly mobily a tablety)
Tak to jsem v pytli. Že nemám mobil ani tablet přiznávám, kudy chodím. Ale jak to napravit netuším. Podstatné spíš asi bude, aby se neprovalilo, že principiálně učím informatiku jako v dobách, kdy nebyly ani ty počítače.
"tj. např. učit informatiku jako před 10 lety "
A v čem že je ten mobil nebo tablet jiný? Blbec jsem myslel, že je to počítač s operačním systémem, akorát menší.
Aji ten fejsbůk tam je.
A ono né?
"nebo češtinu jako před příchodem Internetu."
Od kdy se tedy učí čeština špatně? Od roku 1991? 1962? 1987?
Děkuji za upřesnění, předám učitelům češtiny.
Já se přidám - samozřejmě, že ukazuji (a zkouším ve smyslu zkusiti ne zkoušeti) kancelářské balíky online, ale zatím kvality tradičních nedosahují ani omylem. V čem je tedy pro analýzu dat a vytváření dokumentů mobil či tablet přínosem?
Milan Keršláger: Asi jsem to ve snaze o stručnost zatemnil. Nejde o chyby učitelů, ani o to, kolik jich kdo dělá. Jde o to, že studenti třeba celkem často nerozlišují přiřazení a porovnání (obojí je přece "rovná se" a v matematice rozdíl neřeší). Učitel, který tohle ví, se jednak vynasnaží obě varianty pečlivě vysvětlit (s ohledem na možnost zmatení), jednak po těch chybách u studentů kouká a pomáhá jim pochopit, co asi v dané situaci potřebují, jednak záměrně zadává úlohy, ve kterých se případné nepochopení může projevit, aby mohlo být odstraněno, a tak podobně. Učitel, který o téhle typické chybě neví, jí svou výuku neuzpůsobí, a lze předpokládát, že více jeho studentů si bude porovnání a přiřazení plést. No a výzkumníci z článku se zaměřili právě na zjišťování, jestli učitelé považují za nejčastější ty správné (skutečně nejčastější) chyby.
Jak se stavět k vlastním i studentským chybám, to jsou zajímavé výzkumné otázky, ale jiné.
Tablety, cloudy a podobné pitominky:
Na informatice jako takové to samozřejmě nezměnilo nic, ale jestli učíme používat aplikace, tak jsme si třeba mohli všimnout možnosti sdílené práce na jednom dokumentu. Tablety zase třeba pro mě osobně dost změnily možnosti čtení a vůbec konzumace obsahu. V rámci osvojování hygienických návyků mi připadá namístě studentům ukázat nástroje, které umožní pracovat se zajímavými zdroji a využít třeba času v dopravě. Jo a pak taky před deseti lety teprve začínaly sociální sítě. Ty taky poněkud změníly způsob používání internetu, těch různých hraček a ovlivňují i způsob, jakým funguje společnost (tady se podle mého soudu mají rpobudit spíše občankáři než informatici). Ale mnohem víc a líp na to téma asi řekne B. Brdička, hned jak se mu po zde uvedených otázkách vrátí barva a popadne dech.
Čeština:
O letopočet snad nejde. Učí se studenti, co "kontrola pravopisu" (ne)vychytá? Učí se nacházet odpovědi na jazykové otázky i mimo obligátní slovník a příručku? Učí se psát pro web, vědí, čím se to liší od papíru? Já to jen tak tipuju, na to, co se v posledních třeba 10-20 letech změnilo, je třeba se ptát těch češtinářů, určitě to vědí.
"Učitel, který o téhle typické chybě neví, jí svou výuku neuzpůsobí, a lze předpokládát, že více jeho studentů si bude porovnání a přiřazení plést."
Takový učitel má ovšem "odborné mezery", dalo by se snad i říci, že je to špatný učitel "programování". Takovou chybu mohl klidně dělat i před 20 lety a nemusel. To nesouvisí s dnes ujetými specialisty, bádajícími nad tím, kolik andělů vleze na špičku jehly.
Věřím, že pan Brdička popadá dech. Bylo by lepší, kdyby popadl běžné třídy a své teorie šel vyzkoušet do praxe on sám.
Na mě působí tito různí specialisté spíše jako doktor Cvach, mohu-li použít této pro mladší již neznámé postavy. Čest výjimkám.
Didaktika je potřebná. Ale problém špatných didaktiků je, že odtrhují didaktiku od žáka. Nemají přehled jak vypdá dnešní žák. Často se jedná o mladé absolventy, kteří si dodělali doktorát a nikdy neučili. A průměrného žáka si představují jako sebe před léty - tedy nadšeného gymnazistu z podnětného rodinného prostředí. Pak jde jen o teoretizování.
Dnešním učitelům chybí od jejich didaktiků postupy, které budou opravdu fungovat. Musí si to objevovat sami,ale kde na to vzít čas? Zatím jsou to jen módní výkřiky typu výuka s tabletem resp. mobilem. Ale pořádná publikace, kde by bylo jasně popsáno co má učitel dělat aby žák zvládal za určitých předpokladů určité kompetence to nikdo není schopen napsat. Dnes už nejsou použitelné ani mnohé učebnice.
Učebnice v informatice na ZŠ nepoužívám. Nenašel jsem vyhovující.
Učebnice jsem přestal používat asi před dvaadvaceti lety. Pak jsem si pár let psával vlastní.
Okomentovat