Vzdělání pro 21. století ve společné škole

České neziskové organizace, vzdělávací instituce a další organizace, které již 25 let podporují potřebné doma i ve světě, chrání přírodu, usilují o větší rovnost žen a mužů, věnují se vzdělávání a zasazují se o lidskou důstojnost, v nich spatřují příležitost pro spolupráci napříč svými tématy a přístupy. Organizace sdružené v kampani MĚJ SE K SVĚTU se na základě vzájemného dialogu napříč různými obory shodly na následujících tématech, která vycházejí z nových globálních Cílů pro udržitelný rozvoj (SDGs) a která považují za prioritní pro Českou republiku, EDUin je garantem sekce Vzdělání pro 21. století ve společné škole.

Východiska a základní definice problému

Česká republika patří dlouhodobě k zemím s vysokou úrovní gramotnosti a kvalifikace. Přesto zhruba od přelomu tisíciletí stále větší část společnosti mluví o tom, že se úroveň vzdělání zhoršuje. To je ale jedna z mála věcí, na níž existuje shoda. Část veřejnosti, včetně odborné, vyzývá k důkladné reformě orientované na snížení selekce a zaměření výuky na kompetence potřebné pro život, část naopak vidí řešení v návratu k tradičnímu vyučování postavenému hlavně na znalostech a kázni.

Vzdělávací systém přestává spojovat a dávat dětem společný základ do budoucnosti. Z hlavního vzdělávacího proudu odcházejí na jedné straně děti do praktických a speciálních škol, na druhé straně ještě větší podíl dětí na elitní školy a víceletá gymnázia (dohromady zatím cca 20%). Učitelé jsou podprůměrně placení, mnozí cítí silnou deziluzi a často stále složitější výchovné situace ve školách nezvládají, protože na ně nejsou připraveni ani oni z pedagogických a učitelských fakult, ani školy vystavené velkým společenským změnám. Proto někteří nespokojení rodiče zakládají vlastní školy nebo děti učí doma. Vlivem zrušení školských úřadů, které zprostředkovávaly informace a pokyny z Ministerstva školství, se začínají stále výrazněji lišit školy v jednotlivých krajích republiky.

Vzdělávací systém ztrácí schopnost vyrovnávat sociální rozdíly a fungovat jako sociální zdviž. Učitelům se nedostává potřebné podpory a klesá možnost Ministerstva školství ovlivňovat kvalitu systému. V této situaci jsou samozřejmě v nevýhodné pozici právě chudí a méně vzdělaní.

Základní argumenty a kvantifikace problému

Česká republika dlouhodobě čerpá z tradice vysoké úrovně vzdělanosti a kvalifikace. Už na přelomu 19. a 20. století jsme patřili k zemím na špičce gramotnosti (84 % dospělých obyvatel) i školní docházky (96 % obyvatel prošlo přinejmenším základním vzděláním). V průběhu 20. století pokračovala, i z geopolitických důvodů, silná orientace na průmysl a technické vzdělávání. To na jedné straně zařadilo Československo a pozdější Českou republiku mezi vyspělé státy, ale také to znamená past, protože kompetence nutné pro úspěšný osobní i profesní život se od té doby posunuly k jiným dovednostem, než které náš vzdělávací systém preferuje a reprodukuje. Především ke schopnosti otevřené komunikace, iniciativnosti, odhodlání vybrat si sám svůj úkol a nést zodpovědnost za jeho splnění. Setrvačnost pedagogiky postavené na výchově k poslušnosti, která byla typická pro 19. a 20. století, je obrovská; vůle ke změně omezená.

Během posledních dvaceti let se podle dostupných dat výsledky českých žáků většinově zhoršují a dostávají se do podprůměru sledovaných zemí (jak dokládají opakovaná šetření OECD PISA a TIMSS). Rodiče jsou ovšem s tradičně pojatým vzděláváním většinově spokojeni (přes mírný pokles jde stále o 60 až 70 % rodičů) a politická reprezentace dále ordinuje vzdělávacímu systému většinou jen represivní léčbu (jednotné přijímací zkoušky, státní maturitu, plošné testování), která je v rozporu jak s potřebami širšího pracovního trhu (nejen části průmyslu) a společnosti, tak s jejími vlastními vzdělávacími dokumenty (Bílá kniha 2001, Strategie vzdělávání do roku 2020).

Rozvoj internetu a ztráta vzdělávacího monopolu vede ke snižování vážnosti škol v očích dospívajících. Reálné vzdělávání se stále častěji přesunuje mimo školu a je nutné, aby to i školy v České republice vzaly na vědomí a hledaly ve změněných podmínkách svou novou roli. Tou může být právě sociálně soudržné a otevřené prostředí, kde jsou děti chráněny, kde mají dostatek času na opravdu hluboké poznávání, rozvoj sociálních a dalších kompetencí klíčových pro naplnění nových globálních cílů. Tedy schopností vycházet s druhými a spolu s nimi se vzdělávat, převzít zodpovědnost za svůj život a svou vzdělávací cestu, být solidární s těmi, kteří jsou méně úspěšní, a schopnost zodpovědně vnímat své místo ve světe a v přírodě.

Podpora učitelské profese je klíčovým nástrojem pro zlepšení většiny problematických parametrů našeho vzdělávacího systému. Zajímaví, nepřetížení učitelé s pocitem životní perspektivy a dobrou metodickou podporou přitáhnou žáky ke společné škole a snáze každému nabídnou to vzdělání, které v 21. století k seberealizaci a prospěšnosti opravdu potřebuje. Stejně tak je ale třeba zlepšovat řízení systému, tedy například způsob, jakým se do vedoucích funkcí dostávají ředitelé a ředitelky, jakým jsou školy financovány, jak je postaráno o kariérní dráhu jak učitelů, tak vedoucích pracovníků. Pedagogickým profesím je třeba dát perspektivu srovnatelnou například s kariérou lékaře nebo vysoce kvalifikovaného technika.

Národní vzdělávací systémy jsou velmi rozdílné. A je důležité, aby takové zůstaly a zajišťovaly prostor pro různorodost a vzdělávací inovace i uvnitř národních hranic. Přesto i Česká republika musí vzít globální tendence na vědomí a potřebuje zajistit dalším generacím svých občanů společný základ. Pokud se chce dál počítat mezi vyspělé země, nemůže zůstat „rezervací“, kde je považována selekce dětí za prospěšný trend, a státní politikou je represe žáků, de facto založená na snaze odradit je pokud možno od absolvování vyšších stupňů vzdělávání. Taková strategie nemůže být dlouhodobě úspěšná. Je třeba si uvědomit, že škola nejen zůstává důležitou cestou, jak děti připravit na osobní, občanský i pracovní život. Je v současném liberalizovaném a globalizovaném světě jedním z posledních nástrojů, jímž můžeme ovlivňovat sociální soudržnost.

Prioritní úkoly:

1. Společná škola – umožnit všem dětem bez rozdílu naplňovat svou potřebu vzdělávání a naučit se vést plnohodnotný, Česku a světu prospěšný život

Směřujme ke společné základní škole, kam budou moci chodit všechny děti. V kontaktu s celým sociálním spektrem jim umožněme realizovat své individuální vzdělávací potřeby a veďme je ke schopnosti projevovat iniciativu, nést plnou zodpovědnost za svůj život a osobní vzdělávací cestu, naučit se vycházet s ostatními a osvojit si znalosti, dovednosti a hodnoty potřebné pro udržitelný rozvoj.

Možné indikátory:

• růst investic do vzdělávání – procento z HDP a investice na hlavu žáka
• pokles procenta dětí mimo hlavní vzdělávací proud, zejména růst procenta děti se SVP vzdělávaných v jednotlivých typech škol
• snižování rozdílů mezi „nejlepšími“ a „nejhoršími“ českými žáky v rámci mezinárodních šetření typu PISA

2. Podpora pedagogických pracovníků – podporovat učitele jako základní stavební kámen školy a vytvořit jim co nejlepší prostředí k práci

Nabízejme školám speciální pedagogy, podpůrné profese (etopedy, mentory a psychology) a snažme se přitáhnout k učení zajímavé lidi z jiných profesí a nabídnout jim novou kvalifikaci. Tvarujme učitelskou kariéru jako cestu, která umožňuje seberealizaci, kariérní postup i slušný výdělek.

Možné indikátory:

• nárůst podílu škol, kde jsou přítomní speciální pedagogové a pomáhající profese podporující výkon práce učitele.
• existence funkčního systému transparentní a trvalé finanční podpory učitelské profese
• existence programů, které přitahují k učitelství schopné lidi z jiných profesí

3. Svět vzdělávání – otevírat školu světu kolem, vytvářet ve vzdělávacím systému podmínky pro individuální vzdělávací cesty při zachování společné školy, kde úspěchu může dosáhnout každý

Propojujme školu se vzdělávacími příležitostmi mimo ni, aby každý mohl zvyšovat své kompetence bez ohledu na to, jakou školu vychodil, v jakém prostředí vyrůstal, a kolik let mu je. Pěstujme rozmanitost vzdělávacích přístupů a metod a podporujme reflexi nebo hodnocení vzdělávacího procesu a jeho výsledků i samotnými učiteli.

Možné indikátory:

• nárůst podílu těch, kteří získávají kvalifikaci mimo denní studium a pomocí Evropského rámce kvalifikací.
• rostoucí úroveň gramotnosti dospělých dle výsledků šetření PIACC.
• existence systému, který umožňuje uznat neformálně získané vzdělání jako součást kvalifikace.