Radka Hlaváčová: Dopis zastáncům inkluzívního vzdělávání

"Proto, jakožto handicapovaný občan, naprosto souhlasím s tím, co k této problematice řekl pan prezident republiky Miloš Zeman a velice mě pobouřil fakt, že se ozvalo okamžitě několik desítek a stovek "páchačů dobra" a zahltili média i sociální sítě články na téma, že ten či onen "expert řekl, že ..." – zeptejte se rodičů handicapovaných žáků a studentů, co si o tom celém mysli, zeptejte se učitelů a zeptejte se také těch handicapovaných."


Dobrý den přeji,

ráda bych se zeptala místních odborníků, zastánců inkluzívního vzdělávání, na několik poměrně zásadních záležitostí ohledně připravenosti základních a středních škol na tento druh vzdělávání pro žáky se speciálními potřebami.

Jsem nevidomá a po významném zhoršeni zraku a de facto ztrátě zraku, jsem přestoupila z běžné ZŠ do Školy Jaroslava Ježka, což je typ školy, kterou zastánci inkluzívního vzdělávání neuznávají a považují tento typ škol za něco diskriminujícího, zastaralého a omezujícího práva žáka. Proti tomuto názoru se musím, jakožto bývalý žák takového typu školy, rázně ohradit. Říká se, že jakákoliv fakta neobstojí před ideologií, ale i přesto cítím potřebu vyjádřit se k tomuto tématu, které již delší dobu sleduji.

Zatímco v běžné ZŠ mne nebyli schopni (při nejlepší vůli) poskytnout adekvátní vzdělání (velký počet žáků ve třídě, neznalost práce s těžce zrakově postiženým, absence speciálních výukových pomůcek pro výuku biologie, chemie, matematiky či It i cizích jazyků atp.), dále byl problém v topologii školy, v uspořádáni nábytku na chodbách i ve třídách, nejednalo se o bezbariérové zařízení, jídelna byla pro nevidomého naprosto nevhodná. Problémem byla i tělesná výchova a sport, jelikož běžný učitel TV není pro práci se žáky se speciálními potřebami, zkrátka dostatečně vzdělaný. Naprosto jiné to bylo v ZŠ J. Ježka, kde se mně nejenže dostalo kvalitního a adekvátního vzdělání v naprosto všech předmětech, ale mohla jsem se věnovat také sportovním aktivitám, IT zájmovým kroužkům, kurzu sebeobsluhy a prostorové orientace, vaření v kuchyňce atp. Velice jsem také ocenila možnost internátního ubytování a psychologické pomoci, když jsem byla nucena se vyrovnávat s faktickou ztrátou zraku. Škola je, po stránce přívětivosti k postiženým, vybavena naprosto perfektně (výtahy, vodící lišty na chodbách, kontrastní označení schodišť a velké nápisy na dveřích, místnosti a chodby uzpůsobené pro pohyb zrakově postižených, jídelna s vodícími pulty), v takové škole je zaměstnán vysoce profesionální personál a učitelé se vzděláním v oboru speciální pedagogiky. Neexistovalo, abych neměla fyziku, matematiku, chemii, IT či pracovní výchovu – a to jen díky tomu, že tyto předměty vyučují v oboru vzdělaní pedagogové. I internátní zařízení a školní družinu považuji v této ZŠ za velice dobře fungující a je skvělé, že se ZŠ J. Ježka stará o žáky, kteří to potřebují, již od školky a tito pak mají velice vysoké šance uspět v dospělosti. Vidím to sama na sobě a to jsem do této školy chodila pouhý jeden jediný rok. Naučila jsem se zde nejen to, co bych se měla v 9. třídě ZŠ naučit, ale také psaní všemi deseti na PC, sebeobsluhu, prostorovou orientaci a byla mne poskytnuta odborná psychologická pomoc, abych se lépe vyrovnávala se ztrátou zraku, nemluvě o výuce podpisu nevidomého a o individuálním přístupu učitelů, vychovatelů, kuchařek a dalších zaměstnanců školy. V žádném případě jsem se zde necítila diskriminovaná, omezovaná či segregovaná od "zdravé" společnosti, už proto, že jsme naprosto běžně interagovali s "koukavými" žáky při různých školních projektech. Nedává tudíž jakýkoliv logický smysl, aby se taková zařízení, jako jsou speciální školky a školy, rušila. Jediným výsledkem bude, že kvalifikovaní učitelé s dlouholetou praxí přijdou o zaměstnání, kterému často věnují celý svůj život a snaží se handicapovaným učinit život co nejhezčím. Praxe jasně ukazuje fakt, že běžné školky a základní školy nejsou na inkluzívní vzdělávání připravené, pedagogičtí pracovníci nemají potřebné vzdělání, zařízení, nemají adekvátní pomůcky a vybavení a trpí tím samozřejmě ve finále ten, jehož zájem chcete zuřivě hájit ve jménu ideologie inkluzívního vzdělávání, totiž postižený žák.

Co se týče středních škol, učilišť, odborných škol atp. je situace úplně stejná s tím rozdílem, že se v takových zařízeních profesoři a vychovatelé potýkají s následky oné inkluze a nepovedené integrace. Nevím, co mně řeknete na to, že mezi studenty přijímanými na střední odborné školy či učiliště pro handicapované, se vyskytují studenti, kteří byli osvobozeni z takových zásadních předmětů, jako je chemie, fyzika a IT, protože si s výukou těchto žáku na ZŠ prostě nevěděli rady. Dokonce vím o případech, kdy na střední školu přešel student, který chodil na běžnou školu a byl osvobozen z chemie, což je na gymnáziu celkem podstatný předmět, nemyslíte? Vychovatelé na internátech se potýkají neustále s tím, že studenti z prostředí integrace postrádají schopnost sebeobsluhy, neumí prostorovou orientaci, neumí si povléci postel, nezvládají úklid svého pokoje atp. A víte proč? Protože v zařízení, do kterého tento žák docházel, nebyl nikdo, kdo by ho tyto základy samostatnosti naučil. Běžte se, prosím, podívat do nějakých speciálních středních škol či učilišť a promluvte si s pedagogy i nepedagogickými pracovníky, o čem je vlastně realita, protože to buďto nevidíte, anebo nechcete vidět. A na učitelích a vychovatelích je samozřejmě, aby dohnali to, co se zanedbalo.

Jen díky tomu, že jsem dostala adekvátní vzdělání v Obchodní akademii v Nových Butovicích, jsem měla pět let zaměstnání a nyní jsem živnostníkem. Díky tomu, že se jedná o malou školu, řekla bych až rodinného typu a ke studentům je přistupováno individuálně, dostane se tak každému kvalitního vzděláni ve všech předmětech, ať už na oboru OA či na Gymnáziu, OŠ atp. Neexistovalo, abych neměla předměty, jako je účetnictví, ekonomika, statistika, zbožíznalství, obchodní korespondence či zeměpis se zaměřením na odborné vzdělání. O nic jsem nebyla ochuzena a to také díky tomu, že tato škola může poskytnout nejen vysoce profesionální výuku díky odborně vzdělaným pedagogům, ale také potřebné speciální pomůcky a výpočetní a kancelářskou techniku uzpůsobenou pro zrakově postižené. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že kdybych neměla možnost studia na tomto druhu školy a byla nucena v rámci inkluze chodit na běžnou OA, byla bych zřejmě v praktickém životě naprosto nepoužitelná a pro zaměstnavatele nezajímavá a nezaměstnatelná, protože by si se mnou profesoři nevěděli rady a chodila bych do třídy, kde by bylo dalších pětadvacet studentů a učitel by na mě neměl tolik času. Zajímavé by také bylo absolvování hodin IT, protože by mě zajímalo, kolik učitelů na ZŠ či SŠ umí vyučovat zrakově postiženého IT a hlavně by mě opravdu vážně zajímalo, kolik učitelů IT umí obsluhovat výpočetní techniku bez zrakové kontroly, bez použití myši, pouze s hlasovým výstupem či braillským řádkem - vsadím se, že jich moc nebude, že? Ono to totiž není tak jednoduché, a pokud to má učitel být schopen kvalitně naučit žáka, potřebuje to sám velice dobře umět, a tudíž by musel navštěvovat poměrně dlouhý kurz obsluhy PC pro nevidomé, který by mu dával alespoň základní povědomí o tom, co to vlastně znamená orientovat se jen pomoci hmatu či sluchu. Nemusím zcela jistě zdůrazňovat fakt, že bez znalosti obsluhy PC s pomůckami, jako je braillský řádek či hlasový vystup a bez ovládnutí práce s operačním systémem a kancelářskými programy a internetem, je takový člověk nezaměstnatelný na trhu práce, a to ani na tom volném a ani na tom chráněném.

Dříve, než došlo k novelizaci Školského zákona, bylo možné, aby ředitelé SŠ doplňovali, v případě nedostatku handicapovaných studentů, třídy o "zdravé" studenty. Do takové třídy jsem měla možnost chodit a bylo to úžasně přínosné pro obě strany. My jsme nebyli zavřeni v pomyslném skleníku a učili jsme se fungovat ve většinové společnosti a naši spolužáci se zase v praxi učili, jak nám efektivně pomoci a mazaly se i různé předsudky, které "zdravá" veřejnost, například o zrakově postižených, mívá. Nejen, že mě tedy na běžný život připravila ZŠ J. Ježka, ale také OA v Nových Butovicích. Nikdo nebyl diskriminován, nikdo nebyl segregován a všechno fungovalo na principu spolužácké výpomoci a výměně zkušeností. V mé třídě neexistovalo nic jako šikana a nikdo se mně neposmíval a ani mně neubližoval kvůli tomu, že nevidím.

Tato škola života a vzájemná osvěta již není, díky naprosto škodlivé novele zákona, možná. Z pro mě naprosto nepochopitelného důvodu, nesmí ředitel takové školy v žádném případě přijmout intaktního uchazeče (žáka bez postižení) o studium, i kdyby byla třída poloprázdná. Co je toto za nesmysl? Pokud je něco diskriminační, tak právě toto. Pokud je něco segregační a potlačující práva studentů, tak toto. Je pro mě poměrně těžko pochopitelné, proč jsou takto segregováni handicapovaní od zdravých, což neprospívá ani jedné ze zainteresovaných stran. Jediný důvod, který mě logicky vzato napadá je to, že jinak by nebylo fakticky a ani morálně platné prosazování inkluzívního vzdělávání, nebylo by totiž vůbec potřeba a argumenty pro jeho prosazování by nebyly absolutně platné. Po prosazení této nesmyslné novely je ale situace úplně jiná, protože najednou je přece třeba hájit naše práva, abychom nebyli segregováni a zavíráni do skleníků speciálních škol, že? Fakt, že tyto skleníky byly vytvořeny novelou zákona a ne pedagogy a vychovateli, ten je třeba odsunout kamsi do pozadí a širokou veřejnost je třeba naopak zásobovat tím, jak je plán inkluzívního vzdělávání pro handicapované úžasně prospěšný a jak to náš vzdělávací systém posune směrem na západ a všichni se budeme mít úžasně, budeme vzdělaní, samostatní a nebudeme traumatizováni životem v těch hrozných speciálních školách, které jsou nemoderní a jejichž existence není morálně obhajitelná a legitimní. Nemělo by Vám, vážení prosazovači inkluzívního vzdělávání za každou cenu, záležet na nás, na handicapovaných? Pochybuji o tom, protože svými požadavky jdete právě proti tomuto deklarovanému záměru.

Místo toho, aby se stát a neziskový sektor za tyto zaměstnance postavil, hází jim klacky pod nohy a investuje miliony Kč do různých dalších neziskovek bojujících zuřivě za práva nás – diskriminovaných a traumatizovaných postižených, aby se nám žilo lépe a radostněji. Není nic jednoduššího, než se přisát na státní penězovody, vymyslet úžasně prospěšný sociální projekt a tlačit ho naprosto fanaticky do legislativního procesu bez ohledu na zcela zjevná fakta. Chápu, že spousta "páchačů dobra" v takových neziskovkách najde pěkně teplé místečko a svoji existenci obhajuje potřebou zastávat se trpících handicapovaných, kteří jsou zavíráni do "skleníků" – speciálních škol. Jestli je na tom celém něco amorálního, tak je to právě vytvoření zdání existence problému diskriminace a segregace handicapovaných a následné přiživování se na celém programu inkluzívního vzdělávání, který by ale nebylo možné obhájit (a získat na ně prostředky ze státního rozpočtu a fondů EU), kdyby nebylo zákonem zakázáno přijmout do speciální školy intaktního studenta.

Zamysleme se tedy, vážení přátelé, nad tím, kde je vlastně jádro problému a měli bychom konečně přijmout fakt, že inkluzívní vzdělávání nejen, že nikomu nepomůže, ale zato hodně lidem uškodí. Proto, jakožto handicapovaný občan, naprosto souhlasím s tím, co k této problematice řekl pan prezident republiky Miloš Zeman a velice mě pobouřil fakt, že se ozvalo okamžitě několik desítek a stovek "páchačů dobra" a zahltili média i sociální sítě články na téma, že ten či onen "expert řekl, že ..." – zeptejte se rodičů handicapovaných žáků a studentů, co si o tom celém mysli, zeptejte se učitelů a zeptejte se také těch handicapovaných. Kdyby se vynaložené miliony a miliardy použily na opravdu sociálně prospěšné projekty, jako jsou dětské domovy, domy s pečovatelskou službou, vzdělávací organizace a nebo se za tyto prostředky opravily silnice, postavily se nové nemocnice, školy a školky, bylo by to nejen morálně obhajitelné, ale také opravdu prospěšné pro občanskou společnost v České republice.

Věřím, ze se nad mým dopisem alespoň zamyslíte a budete mít vice potřebu vyšetřit si trochu Vašeho drahocenného času a vydáte se do reálného světa - tj. do speciálních skol a promluvíte si s pedagogy, vychovateli a dalšími lidmi, kteří opravdu pomáhají handicapovaným lidem v teto zemi.

Radka Hlaváčová

Invalidní důchodce, živnostník