Petr Koubek: Chybí podpora infrastruktury kvality ve škole

S nástupem nové ministryně školství Kateřiny Valachové si mnozí z nás právem očekávali, že se změní styl práce úřadu – dovnitř a navenek. Přestane mu fakticky šéfovat (pozor, mluvím o z vnějšku vnímatelné politice/politics ministra, ne o reálné situaci, to by bylo složitější téma, které nelze to pojmout ve formátu up-to-date poznámky…) po léta plně vytěžovaný odbor komunikace a kabinet ministra jím a poradci řízený, ale kapacita odborných týmů a pracovišť, jejíž analytická a syntetická činnost získá opět na dignitě. Názory ministryně, abych to napsal „lidštinou“, nebudou na bázi, kamarád říkal (četl na „zpravodajském serveru“), ale budou podloženy alespoň částečně validnějšími výzkumy a teorií (tu chápu jako konceptualizaci praxe a její modelování…).


Mediální výstupy paní ministryně tomu zatím velmi nasvědčují – má vizi, ale soustředí se také na přízemnější, technické věci, které jí, zdá se, věcně neunikají, což kvituji.

A nyní k potřebě „podpory učitelů“. Papír snese vše, zvláště novinový, takže se leckde vydává za podporu maturita, test, pravidelný test, ještě lepší a ještě pravidelnější test… obsahový standard, kvalitativní standard školy, standard práce učitele (čím podrobnější, tím lépe ), kontrola standardů…, více peněz… Ale ministryně si už povšimla, že se v tom všem ztrácí významný faktor – učitel a žáci .

Jak se učí dospělý a jak se učí žáci? (protože právě učení se, upřímnost a autoevaluace jsou cestou ke kvalitě… čehokoliv lidského!) Myslím, že to správně naznačil Jan Korda v OVM (a hovoří o tom všichni proceptualisté a teoretici učení, kteří následují Vygotského a Piageta – Hejný, Hausenblas, Slavík aj…) – učím se při řešení problémů, které mne vtáhnou, učím se (1) z vlastních chyb, učím se vlastními otázkami, učím se od spolužáků, z knih, internetu, od kamarádů a rodičů. A také (2) z učebnic a od učitelů. První přístup, informální, je účinný, ale nemusí být didakticky a obsahově precizní; o to více vtahuje, EduIn říká, a proč ne, „baví“ . Každého z nás! Škola by měla umět tento informální základ učení umět vtělit do své práce, ale PŘITOM NEZAPOMÍNAT NA SVŮJ HLAVNÍ ÚČEL – (tedy ad 2) promyšlenou, didakticky (ontodidakticky – výběrem učiva, i psychodidakticky – realizací výuky) korektní cestou vyučovat tak, aby v hodinách probíhalo skutečné učení se (učitele i žáků!).

Žáci dostanou tyto podmínky k učení tehdy, mají-li osvíceného ředitele, ukázaly opět OVM ze dne 30. 8. 2015. A velice často je tomu tak (srov. monografie o České škole Dominika Dvořáka a kol. 2010 a 2015); ale i zde se tak děje náhodně, nahodile; navíc tržní tlaky snahy manažerů ve školách deformují (je škola vymyšlena jen kvůli ICT a cizím jazykům?, srov. Dvořák et al., 2015). Zde musí nastoupit stát, aby pomohl identifikovat a ve školách pomáhat vytvořit („implementovat“ ) modely vedení a řízení lidí takové, aby pomáhaly růstu kvality.

Aby učitelé ve vichru televizních a mediálních „reforem“ (Kaščák a Pupala) nezůstávali jen intaktními pozorovateli, k tomu musíme dopomoci právě adekvátním provázením, materiální, metodickou, lidskou a osobnostní podporou učitele dostupnou instantně, na pracovišti (srov. např. Forte a Flores. Teacher collaboration and professional development in the workplace. European Journal of Teacher Education, 2014, 90-105) – aby se mohl učit, když to potřebuje, popř. když mu někdo ukáže, že to potřebuje.

Návrh změny zaměření „kariérního systému pro učitele“ (znalí říkají raději vyhlášky č. 317/2005 Sb. ve znění pozdějších předpisů), jak jej prezentuje paní ministryně, ukazuje, že si uvědomuje význam stabilní a instantní infrastruktury podpory kvality (kolegiální podpory) přímo ve škole; kolegiální podpory moderované z centra na základě odborného konsensu oborových a trans-oborových didaktiků nad konceptem KVALITNÍ VÝUKY. Doporučuji k tomu „transdidaktickou“ monografii na toto téma od týmu Janíka, T. et al. z roku 2013 Kvalita (ve) vzdělávání… a první z řady monografií téhož kolektivu k oborovým didaktikám (Janík et al., 2015); ve společných východiscích s jednoznačnými prakticko-teoretickými základy vidím klíč k vytvoření stabilního, ale i adaptivního systému podpory profesního rozvoje učitelů a kvalitní výuky!

Takže ano, učitelé jsou špatně placeni, a za druhé, státní podpora infrastruktury kvality a profesního rozvoje chybí; nyní je šance ji začít společnými silami celé veřejné správy ve vzdělávání a samotných učitelů a ředitelů škol utvářet, protože „editorské titulky“ už nebudou tím nejdůležitějším, na co budou státní orgány nuceny denně reagovat (jednou za pololetí, stejně jako učitelé, by ale měly být schopny veřejné inventury toho, co se podařilo, a na čem se pracuje a proč ).

Převzato z autorova blogu na RVP.cz