Martin Gebhart: Neurovědecké mýty ve vzdělávání

Článek vyvrací některé značně zakořeněné nepravdy, které se tradičně mezi učiteli šíří a mohou negativně ovlivňovat výukové postupy.


S nárůstem neurovědních výzkumů logicky přibývají informace o tom, jak náš mozek funguje. Stále více těchto informací proniká do vzdělávání, kde se vzdělavatelé snaží je využít - např. k efektivnějšímu učení či k inovativním přístupům. Bohužel ne všechny byly pochopeny, nebo správně interpretovány, a tak vznikla řada mýtů, které jsou šířeny dál. Žádný pedagog by však neměl předávat mylné informace svým žákům a zakládat na nich své výukové postupy.

Neuromýty vznikají z nepodložených tvrzení, které nejsou doloženy žádným platným výzkumem. Často jsou doprovázeny nevhodným zásahem do interpretace výsledků. Může se stát, že v pozadí je dokonce komerční zájem a někdo se na těchto nevalidních informacích snaží vydělat. To může vést i k plýtvání finančními prostředky, které by mohly být využity lepším způsobem. Pro lidi snažící se zbohatnout na školství, se vžil anglický výraz “edu-cash-in“. Tito lidé nabízejí vše řešící postupy, programy či technologie založené na dezinterpretacích, u kterých může běžný smrtelník bez hlubších znalostí na první pohled vidět velký přinos. Je proto na místě je odhalovat a potlačovat.[1]

Levá a pravá hemisféra

Mýtus: Víra v to, že mozek je rozdělen na dvě hemisféry a každá z nich plní velmi odlišnou funkci. Levá je zaměřena na logiku a matematiku, tj. zabývá se analytickým myšlením. Pravá je zaměřena na tvořivost, hudbu, umění, kreativitu, tj. orientuje se na syntetické myšlení. Jelikož u každého z nás převládá jiný druh myšlení, existuje představa, že máme jednu z hemisfér dominantní. [1]

Vznik mýtu a zrnka pravdy: Americký neurobiolog Roger Sperry v šedesátých letech 20. st. na svých epileptických pacientech odhalil, že po odstranění propojení mezi hemisférami obě strany mozku fungují, ovšem s tím, že každá se projevuje jinými funkcemi. Za tento výzkum získal Nobelovu cenu (1970). Prokázal tím, že určité funkce mozku jsou lokalizovány v pravé či levé hemisféře, jako například řečové schopnosti jsou lokalizovány v levé hemisféře a poznávací schopnosti v pravé. Jelikož lidé potřebují jednoduchá vysvětlení, došlo k zjednodušení významu hemisfér a začala se rozlišovat jejich dominantnost. Existují dokonce i specializované výukové programy na rozvoj té či oné hemisféry.[2]

Pravda: Při pokračování výzkumu po roce 1970 bylo získáno více informací o tom, jak mozek funguje. Jednotlivé jednoduché funkce jsou sice lokalizovány v té či oné hemisféře, ale při vyšších mozkových operacích dochází k propojení obou hemisfér. Přitom nemá mozková aktivita lokální, ale globální charakter. Potvrzuje to též další výzkum z roku 2013, při němž byly skenovány mozky více jak 1000 lidí při čtení a odpočinku. Skeny prokázali aktivitu celého mozku, ne jen jednotlivých lokálních center.[2]

Důkazem je i skutečnost, že pacient s rozděleným mozkem nemůže poslepu určit, zda dva předměty, jež drží každý v jiné ruce, jsou stejné nebo jiné, protože nemůže dojít k propojení taktilního vjemu a vjemu vizuálního. Každý totiž zpracovává odlišná hemisféra. [2][3]

Závěr: Neexistuje žádný platný validní výzkum, který by prokázal rozdělenost schopností hemisfér a dominanci jedné nebo druhé části. Naopak stále přibývá poznatků, které tento mýtus vyvracejí. Někdo může namítnout, že programy na rozvoj pravé hemisféry přinášejí výsledky, ale jde typicky o postupy, které vedou ke zlepšení u jedné dané činnosti. K rozvoji aktivity celé hemisféry nedochází.

Vliv učícího stylu

Mýtus: Mnoho učitelů věří, že se každý žák učí dle svého preferovaného stylu učení. Na základě toho stylu učení lze prý dosáhnout lepších výsledků. Bohužel toto tvrzení není podloženo validními výzkumy, které by toto prokázaly. [1]

Vznik mýtu a zrnka pravdy: Něco pravdy na existenci stylů učení je. Jde zde o desinterpretaci platné Gardnerovy teorie mnohočetné inteligence, která pouze potvrzuje existenci smyslových modalit (vizuální, auditivní, kinestetickou) a jejich působení na učení, ale současně upozorňuje na to, že při učení nefunguje žádná tak, aby se daly univerzálně aplikovat. [1][4][5]

Pravda:
Individualita jedince je nevyzpytatelná. Každý student přistupuje k učení, resp. k předložené látce jiným stylem, ať už to je na základě zájmu o věc či motivace pro nějaký výsledek. Nemůžeme tedy bezpečně určit, zda existuje jakýsi nadřazený individuální styl učení, s nímž dojmeme k efektivnějším výsledkům. Některé výzkumy tento mýtus dokonce podporují, jenže výsledek nebyl ověřen na kontrolní skupině. Abychom mohli učební styl zhodnotit jako “efektivní“, musí být vynikající výsledky přímým důsledkem výuky preferovaným stylem učení. [4][5]
Závěr: Neexistuje tedy žádný prokázaný styl učení, který by platil pro všechny studenty stejně a univerzálně. Pokud bychom udělali zjednodušený závěr, dalo by se říct, že jde vždy o konkrétní postup či metodu či materiál, které jsou efektivní pro specifickou skupinu studentů. Možná stojí za to připomenout 7. Willinghamův princip fungování mozku (Proč nemají žáci rádi školu?), který říká: „Děti jsou si při učení daleko víc podobné, než se liší.“ Dále říká, že styl výuky nemá být volen dle individuálních vloh studentů, ale dle forem a cílů výuky.

Do Learning Styles Really Exist?

Tento článek vznikl jako studentská práce.

Celý článek na spomocnik.rvp.cz.