Jiří Pilař: Aktivistický Akční plán inkluzivního vzdělávání

České školství v posledních letech prochází neustálými turbulencemi. Ministři se střídají téměř v ročních intervalech a zásobují ministerstvo různými představami, které jim mnohdy nakukají do hlav lidé vydávající se za odborníky, ale často po většině motivovaní možností přiživit se na výdajích ze státního rozpočtu. Ať již to byl tzv. internet do škol, který pomohl jenom někde a především někomu na úkor školních metodiků prevence, pro které jsme na přelomu tisíciletí prostředky původně připravovali, první rámcový vzdělávací program, který tehdy většině krajů vytvořila za velmi tučný obolus parta bývalých ministerských úředníků, předražené aktivity v rámci mnohaletých příprav státní maturity, různé výzkumné úkoly, které nikomu krom peněz nic nepřinesly a mnoho dalších aktivit, na které ministerská kasa stále nemůže zapomenout.


V posledních letech je takovým lákadlem myšlenka tzv. inkluze ve vzdělávání. Ne, že by to byla představa lichá. Ono poskytnutí možností rovného přístupu ke vzdělání, je ideálem patrně nás všech a těžko se najde někdo, kdo by nefandil žákům, aby se pokud možno se svými deficity vyrovnali co nejlépe a nejlépe v běžných školských podmínkách. Je určitě správnou myšlenka větší prostupnosti systému základního vzdělávání, otevřít je všem dětem. Nicméně je zcela jistě nesprávné vzdělávat všechny žáky bez ohledu na jejich intelektové schopnosti v prostředí standardní školní třídy, která ty nejslabší staví do pozic outsiderů a třídních šašků, případně je ze svého středu přímo vypudí.

Během léta se v kanceláři Asociace speciálních pedagogů množily dotazy našich kolegů, kteří se seznámili s Akčním plánem inkluzivního vzdělávání na období 2016 – 2018, jak je možné, že se naše asociace na materiálu, jenž oplývá více slabými místy, než silnými stránkami mohla podílet (alespoň je uvedena jako na tvorbě spolupracující subjekt). Vždy jsme museli uvádět věc na prvou míru, a od spoluautorství materiálu se distancovat, protože naše připomínky, většinou zásadního charakteru, byly téměř všechny odmítnuty na úkor pseudolidskoprávních aktivistů.

K celkové úrovni textu jsme se vyjádřili jednoznačně, a to, že je materiál v této podobě pro ASP ČR nepřijatelný, protože se převážně a přednostně zabývá iluzorním řešením romské otázky a nikoliv vzděláváním všech dětí, žáků a studentů. Navíc svými tvrzeními, která by měla mít dopad na školské prostředí, zamezuje možnosti odborného vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací a jen nedostatečně se zabývá vzděláváním žáků se specifickými poruchami učení a chování, kteří mají v běžném vzdělávání největší problémy a o mnoha z nich můžeme hovořit jako o obětech našeho školského systému. Převážně se jedná o chronicky neúspěšné žáky, s nimiž učitelé neumí pracovat. Jestliže chceme skutečně žáky naučit mít pozitivní vztah ke vzdělání, tak v nich nesmíme budovat pocity permanentního neúspěchu, který dříve nebo později má dopad i na jejich psychiku (většina mých klientů v psychoterapii). Nemyslím tím zmenšení nároků na vzdělání, ale jejich zlidštění.

V materiálu se sice hovoří o potřebě předškolního vzdělávání (do roku 2020 alespoň 95%?!), ale připouští pouze možnost mateřských škol. Zcela z materiálu zmizely přípravné třídy základních škol, které pro děti především s odkladem školní docházky mívají při správném vedení blahodárný význam (příklad základních škol v Praze 9, kde již několik let fungují s velmi pozitivními výsledky, včetně snížení množství odkladů – stačí se jen zeptat). Zde je patrná snaha aktivistů z vlivných neziskovek, kteří jsou vláčeni častěji emocemi než znalostí např. vývojové psychologie. Jinak by nemohli tvrdit, že sedmiletému dítěti s odkladem dá víc mateřská škola, než přípravná třída školy základní.

Jen obtížně lze rozumět jednomu z principů „povinnost se vztahuje na mateřské školy, tak aby akceptovaly všechny děti ze spádové oblasti bez výjimky a bez ohledu na trvalé bydliště a zajistily kvalitní vzdělávání a přípravu na základní školu“. Spádová oblast se přece rovná trvalému bydlišti, ne? Nebo obec bude nucena zajistit předškolní vzdělání každému, kdo se jejím rajónem jenom mihne? A co když nemá ve své územní správě pro mateřskou školu adekvátní pozemek? To bude vyvlastňovat soukromé vlastnictví? Nebo bude vytvářet mnohasethlavé mateřské školy o více patrech v nichž se děti budou ztrácet?

Jak chce ministerstvo vydat „metodický pokyn, který školám jasně ukládá, že nemůžou odmítat přijmout děti, které patří do jejich spádové oblasti“? Jednak tuto otázku řeší školský zákon, jen jeho dikci kontrolovat a navíc metodický pokyn ministerstva je pouze doporučující a pro jiné zřizovatele zcela nezávazný. Jak bude ministerstvo uplatňovat pojem znevýhodněné děti? To na jejich definici nechá provést další ze zbytných, ale finančně náročných výzkumů?

Dalším výkřikem do tmy jsou některé milníky, indikátory na rok 2018:

• „Realizace místních ucelených strategií pro inkluzivní a kvalitní vzdělávání probíhá minimálně na 50 územích.
• Realizuje se minimálně 5 příkladů dobré praxe řešení situace škol oslabených územní segregací.
• 600 škol se zlepší v kvalitě a inkluzivitě
• Podpora škol se slabšími výsledky
• Dostupnost kvalitního vzdělávání každého dítěte / žáka v inkluzivní škole;
• Sdílené porozumění cíli: orientace na kvalitní a inkluzivní vzdělávání;
• zpracování analýzy a návrhu využitelnosti odborných kapacit speciálních škol při vzdělávání dětí, žáků a studentů ve školách hlavního vzdělávacího proudu; zpracování analýzy naplněnosti škol samostatně zřízených pro žáky se zdravotním postižením, včetně analýzy odborné kapacity těchto škol ve vztahu k druhům zdravotního postižení jejich žáků a navrhnout koncepci využitelnosti odborné kapacity těchto škol pro podporu vzdělávání dětí, žáků a studentů ve školách tzv. hlavního vzdělávacího proudu.“

Perlou je rovněž „Hodnocení projevu předsudků je součástí kvalitativního hodnocení pedagogického procesu ze strany ČŠI.“ To skutečně samo ministerstvo přiznává, že naše školství je diskriminační a že ji tedy svojí činností léta toleruje? A diskriminační pouze vůči jednomu etniku, nebo vůči všem jedincům, kteří nějak „vyčnívají“ z davu? Tomu je třeba čelit právní cestou a ne kvalitativním hodnocením ČŠI.

To, že je naše školství v „dobrých“ rukou svědčí formulace jednoho z prioritních úkolů MŠMT na rok 2015 „Transformace přílohy RVP ZV-LMP do Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání“, kde se tvrdí, že „MŠMT zruší přílohu školského zákona upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (RVP ZV LMP)“, ačkoliv školský zákon žádnou takovou přílohu nezná, protože RVP ZV – LMP není přílohou školského zákona, ale jedná se o přílohu RVP ZV.

O neznalosti z pohledu nákladů např. na učebnice pro zdravotně postižené svědčí určená částka 1 286 000 Kč na učebnice, učební texty a materiály. Za to se toho skutečně moc nesvede. Jen v letech 2000 až 2007 bylo každým rokem vymezeno téměř 6 mil Kč a zvládla se vždy pouze malá část potřebných učebnic. Informace pro neznalé – výroba speciálních učebnic, zvláště těch pro nevidomé je specifická, malonákladová záležitost a tudíž podstatně dražší, než podobné materiály pro běžné školy. Stejně tak základní školy se 680 tis. Kč mnoho učebních pomůcek pro 1. stupeň nepořídí, tedy pokud se jedná o plošné pokrytí a ne pouze o vybrané skupiny žáků. A navíc zdravotně postižení mají ze zákona nárok na všechny tyto učební texty zdarma. V kontrastu s tímto je počítáno na vzdělávání v jazyce národnostních menšin, multikulturní výchovu, integraci cizinců a výuku žáků – cizinců českému jazyku více než 26 mil. Kč.

„Na základě zpřesněných údajů z terénu a na základě výstupů projektu „Systémová podpora inkluzivního vzdělávání“ Univerzity Palackého Olomouc byly vypracovány dvě varianty kvalifikovaných odhadů nákladů na rok 2016 (září až prosinec) a rok 2017.“ Tato informace je rovněž zajímavá, protože je počítáno s částkami, které navrhuje externí organizace a přímo řízená organizace ministerstva, Národní ústav vzdělávání, který plnil téměř totožný úkol, s žádnými finančními odhady nepřichází.

Se zkušeností kolik peněz již olomoucký projekt stál a katalogy, které jsou jeho výstupy, budí přes svoji objemnost spíš úsměv, v některých pasážích s autory až soucit (např. rady učitelům kdo kde má za jakých podmínek sedět a podobné samozřejmosti, kterých jsou tyto svazky plné), se nabízí otázka na téma rentabilita toho všeho a zda nešlo spíše o to si vydělat, než něco smysluplného udělat. Nabízí se mi srovnání s pražským tunelem Blanka (samozřejmě ve školských ekonomických poměrech).

Je skutečně zarážející, jak velké slovo mají na resortním ministerstvu aktivisté z vlivných neziskovek, až to budí dojem, že se jich ministerští úředníci, zvláště ti ze speciálně pedagogického oddělení bojí. Je celému vzdělávání na škodu, že koncepčně se speciální pedagogikou již řadu let zabývají úředníci, kterým chybí potřebná odbornost, a tudíž jsou snadnou „kořistí“ těchto aktivistů. Jinak si jen obtížně můžeme vysvětlovat, proč z ministerstva vycházejí materiály úrovně kvality jako tento akční plán.

Jiří Pilař, předseda Asociace speciálních pedagogů