Jan Marintz: Poradny a SPC jako odborníci na všechny problémy inkluze?

Představa autorů dalšího návrhu inkluzivní vyhlášky, poeticky nazvané „k provedení § 19 a některých dalších ustanovení zákona č. 561/2004 Sb.“, je zjevně ovlivněna dojmem o všeobjímající úloze školních a poradenských psychologů, kteří jsou první a snad i poslední spásou nového trendu označovaného jako inkluzivní vzdělávání pro všechny v jedné škole. Spásná úloha pedagogicko-psychologických poraden a speciálně pedagogických center ve vyhlášce nabývá podoby toho nejchytřejšího z chytrých, který všechno ví, ve všem poradí a ještě pro jistotu to ve škole zkontroluje. V návrhu vyhlášky totiž školská poradenská zařízení vystupují v jakési podivné dvojroli jako „moudrá horákyně“ stejně jako i ochránce čistoty probíhající inkluze.


Jak jinak si vysvětlit dikci návrhu vyhlášky, která má již řadu let dlouho přetrvávající sen, že „školské poradenské zařízení sleduje a dvakrát ročně vyhodnocuje dodržování podpůrných opatření poskytovaných prostřednictvím individuálního vzdělávacího plánu a poskytuje žákovi, škole a zákonnému zástupci žáka poradenskou podporu. V případě nedodržování opatření uvedených v individuálním vzdělávacím plánu informuje o této skutečnosti ředitele školy“.

Uvedený nesmysl se v návrhu vyhlášky ovšem objevuje opakovaně, kdy „školské poradenské zařízení jednou ročně vyhodnocuje, zda vzdělávání formou skupinové integrace ve speciální škole odpovídá speciálním vzdělávacím potřebám žáka.“

Školská poradenská zařízení jako externí školská instituce působící mimo rámec dané školy nejsou přece kompetenčně, personálně, ale ani metodicky schopna a oprávněna k vyhodnocování vzdělávací a podpůrné pedagogické péče, která je žákovi se speciálními vzdělávacími potřebami školou a jejími pedagogickými pracovníky poskytována. Pouze ve velmi omezené míře je školské poradenské zařízení schopno a způsobilé k vyhodnocování efektivity podpůrných opatření, a to na základě kontrolního pedagogicko-psychologického vyšetření žáka.

Kromě speciálních pedagogů SPC jsou ve většině případů pracovníky pedagogicko-psychologických poraden převážně psychologové se specializací jednooborové psychologie bez důkladnější pregraduální, ale postgraduální pedagogické přípravy, tedy v podstatě bez pedagogického vzdělání a pedagogické praxe. Pouze ve velmi omezené míře jsou v pedagogicko-psychologických poradnách zaměstnáni pedagogičtí pracovníci magisterského studia s aprobací pedagogika – psychologie nebo speciální pedagogika – psychologie.

Z tohoto důvodu nejsou pedagogičtí pracovníci zejména pedagogicko-psychologických poraden, ale i speciálně pedagogických center kompetenčně schopni, ani kvalifikačně oprávněni vyhodnocovat efektivitu podpůrných opatření a pedagogických postupů, kterými je v dané škole stanovený individuální vzdělávací plán učiteli v rámci vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami naplňován.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyhláškou MŠMT ČR, ani jiným právním předpisem zřizovatele není u školských poradenských zařízení (ŠPZ) stanovena jejich spádová působnost školských poradenských zařízení, je klienty ŠPZ využíváno právo žáků, ale i zákonných zástupců žáka na svobodný výběr školského poradenského zařízení. Z tohoto důvodu je v péči většiny školských poradenských zařízení (PPP, SPC) řada dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) s odlišným místem trvalého bydliště, a to v jiném kraji, okrese či obvodu, než je sídlo školského poradenského zařízení, ve kterém tato externí školská instituce působí. Z uvedeného důvodu je povinnost školského poradenského zařízení sledovat a dvakrát ročně vyhodnocovat poskytování a efektivitu podpůrných opatření prakticky nerealizovatelná.

Dle ustanovení § 5 návrhu vyhlášky, které je věnováno individuálnímu vzdělávacímu plánu, je v odst. 5 stanoveno, že za zpracování a realizaci individuálního vzdělávacího plánu odpovídá ředitel školy. V tomto smyslu je naprosto kontraproduktivní, aby sledováním a vyhodnocováním, které je de facto kontrolní činností dodržování postupů stanovených v individuálním vzdělávacím plánu, bylo pověřeno školské poradenské zařízení, které je externí školskou institucí působící jako servisní školské pracoviště.

Obdobné ustanovení obsahovala i předchozí vyhl. č. 73/2005 Sb., která stanovovala identickou povinnost školského poradenského zařízení, které bylo v praxi formálně naplňováno tím způsobem, že poradenský pracovník jednou či dvakrát ročně při návštěvě školy podpisem signoval a orazítkoval předložené individuální vzdělávací plány individuálně integrovaných žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.

V reálné praxi nelze v řadě případů nedodržování podpůrných opatření (např. úpravy vzdělávacích podmínek během každodenního vyučování, užívání kompenzačních pomůcek, pravidelnost a kvalitu nápravné péče, která je žákům ve škole poskytována aj.) ani zpětně kontrolovat. V tomto smyslu je zřejmé, že za zpracování a realizaci (tj. dodržování pedagogických postupů a podpůrných a vyrovnávacích opatření) individuálního vzdělávacího plánu plně odpovědný ředitel školy nebo jím pověřený pedagogický pracovník školy (zástupce ředitele) v rámci své kontrolní a hospitační činnosti.

Aby tomuto nesmyslu někdo nasadil korunu, zařadil do návrhu vyhlášky dokonce větu, že „školské poradenské zařízení zjišťuje také možnost využití personálních a materiálních podmínek školy vytvořených pro již poskytovaná podpůrná opatření“.

Autory návrhu vyhlášky patrně ani omylem nenapadlo, že tato povinnost ŠPZ jde nad rámec Školského zákona, neboť školské poradenské zařízení není oprávněno zjišťovat možnosti využití personálních a materiálních podmínek školy vytvořených pro podpůrná opatření, neboť tato kontrolní činnost je v souladu se Školským zákonem svěřena do působnosti orgánů České školní inspekce.

V návrhu vyhlášky je řada nejrůznějších jinotajů a matoucích ustanovení, z nichž lze uvést alespoň jedno: „Není-li ze závažných důvodů možné zabezpečit bezodkladné poskytování doporučeného podpůrného opatření, poskytuje škola po dobu nezbytně nutnou k zajištění doporučeného podpůrného opatření jiné podpůrné opatření stejného stupně, které v nejvyšší možné míře zajistí naplnění vzdělávacích možností žáka vzhledem k jeho speciálním vzdělávacím potřebám.“

Uvedené ustanovení má nepochybně řadu možných výkladů a interpretací, které v tristní podobě mohou mít podobu každodenních situací, kdy například škola, integrující žáka s tělesným postižením, jenž je upoután na invalidní vozík, nebude schopna zajistit bezodkladné poskytování doporučeného podpůrného opatření (tj. odstranění architektonických bariér), ale toto ustanovení návrhu vyhlášky beze zbytku naplní tím, že s pomocí starších žáků či asistenta pedagoga budou žáka-vozíčkáře, jak to bylo obvyklé v předchozích letech, vláčet v průběhu dopoledního vyučování z jednoho patra školní budovy do druhé.

Poslání ŠPZ jako moudré horákyně tím, ovšem nekončí, neboť „shledá-li školské poradenské zařízení, že vzhledem k povaze speciálních vzdělávacích potřeb dítěte, žáka nebo studenta nebo k průběhu a výsledkům dosavadního poskytování podpůrných opatření by samotná podpůrná opatření nepostačovala k naplňování jeho vzdělávacích možností a k uplatnění jeho práva na vzdělávání, lze žáka zařadit do školy, třídy oddělení, studijní skupiny samostatně zřízené pro žáky uvedené v § 16 odst. 9 zákona (vzdělávání formou skupinové integrace).“

Do gesce školského poradenského zařízení nelze svěřit činnosti, které jsou ve výhradní kompetenci školy. Jedině škola, a nikoli školské poradenské zařízení, je oprávněna rozhodovat ve spolupráci se zákonnými zástupci žáka, zda vzhledem k povaze speciálních vzdělávacích potřeb dítěte, žáka nebo studenta či v průběhu a s ohledem výsledkům dosavadního poskytování podpůrných opatření samotná podpůrná opatření dlouhodobě nepostačují k naplňování vzdělávacích možností žáka a k uplatnění jeho práva na vzdělávání. Pouze v takovém případě lze žáka po dohodě s jeho zákonnými zástupci zařadit do školy, třídy oddělení, studijní skupiny samostatně zřízené pro žáky ve speciální škole. Žáka lze vzdělávat formou skupinové integrace pouze na základě žádosti zletilého žáka nebo zákonného zástupce žáka a doporučení školského poradenského zařízení.

Návrh vyhlášky není ovšem vždy smutným čtením. Má i veselé a docela humorné pasáže, jako například, že „žáci, kteří se vzdělávají v základní škole zřízené pro vzdělávání formou skupinové integrace, mohou mít na prvním stupni nejvýše 5 vyučovacích hodin v dopoledním vyučování a 5 vyučovacích hodin v odpoledním vyučování; na druhém stupni nejvýše 6 vyučovacích hodin v dopoledním vyučování a 6 vyučovacích hodin v odpoledním vyučování.“ Podle zmíněného ustanovení je pracovní doba žáků vzdělávaných formou skupinové integrace na prvním stupni nejvýše 10 hodin a na druhém stupni nejvýše 12 hodin. Kdo by se potom mohl divit, že za čas vznikne Dětský odborový svaz (DOS) prosazující jako za Rakouska-Uherska alespoň osmihodinovou pracovní dobu.