Doznívající vzpomínky na konec 2. světové války před 70 lety nás prostřednictvím osobnosti Vannevara Bushe dovedly až k pochopení ideálního modelu využití technologií lidmi s cílem umocnit možnosti našeho myšlení. V té souvislosti je na místě se zamyslet nad tím, proč se dlouhodobě nedaří podobný model spojený s rozvojem funkční informační gramotnosti zavádět do života. Nebudete tomu věřit, ale svůj podíl viny na tom má třeba i sovětský Sputnik vypuštěný na podzim 1957.
V pozadí je letitý a stále znovu se vynořující spor o to, který přístup k výuce je vhodnější – zda instruktivní či konstruktivní. Připomeňme si v rychlosti, že za modernější je většinou považován ten konstruktivní. Byla na něm nakonec založena i naše poslední reforma školství v podobě RVP. Instruktivní přístup je naopak vnímán jako tradiční. Je založen na drilu původně určeném hlavně pro výchovu vojáků přesně plnících rozkazy, později dělníků potřebných v továrnách průmyslové revoluce.
I konstruktivní výukové metody mají docela dlouhou historii. V USA se již v první polovině 20. st. prosadilo Deweyovo progresivní vzdělávání, které, jak (minimálně našim studentům určitě) známo, dospělo ve 30. letech i k nám. Za války pak měli lidi většinou docela jiné starosti, takže se školství začalo řešit zase až když skončila. Jenže ona v létě 1945 tak úplně neskončila. Ve smyslu boje o nadvládu nad světem mezi západem a východem (kapitalizmem a komunizmem) pokračovala dál tzv. válkou studenou. Přišla Korejská válka, pak Vietnamská válka, a pořád nebylo rozhodnuto. Je otázkou, jakou roli v tomto boji hrálo školství.
V každém případě bylo vedoucími představiteli na obou stranách vnímáno jako odvětví strategické, jehož úkolem je podpořit splnění politických cílů vedoucích představitelů státu. Náš východní socialistický blok se jednoznačně orientoval na diktatuře podobné instruktivně orientované obsahově jednotné učení připomínající vymývání mozků. Ve výspě demokracie USA existovaly různé pohledy a o věci se diskutovalo. Je docela možné, že by býval předválečný přístup na žáka konstruktivně orientovaného školství pod tlakem pedagogického výzkumu zvítězil, ale byl zde problém. Přestože se v roce 1945 zdálo, že USA v technologickém výzkumu a pokroku ve vývoji nových zbraní nemůže nikdo předhonit, v roce 1957 vypadalo vše docela jinak.
Atomovou bombu vyvinul Sovětský svaz s vydatnou pomocí špionů již v roce 1949. To v USA vyvolalo hon nejen na špiony, ale i na všechny sympatizanty komunizmu, kterých ovšem v demokracii a na dálku bývá vždy docela dost. Rozvinula se Rudá panika a uplatnil se Mccarthismus. Metody „čištění Ameriky od komunistů“ tak trochu začínaly být podobné těm, které v té době používala naše tajná policie pod vlivem sovětských poradců. A do toho přišel Sputnik, který propagandou ovlivněnou americkou veřejnost dorazil. Vše nasvědčovalo tomu, že Sovětský svaz v expanzi do kosmu vítězí. Zdálo se, že veškerá dosavadní opatření selhala a bude třeba hledat jiná.
Významnou roli v té situaci sehrály média. Daly prostor kritikům stávajících konstruktivně orientovaných trendů a přijaly z dnešního pohledu mylný názor, že příčinou je nedostatečná kvalifikace amerických vědců a techniků, čili školství. Typickým příkladem může být časopis Life z března 1958, který uveřejnil seriál článků porovnávajících americký vzdělávací systém se sovětským.
 |
| Crisis in Education, LIFE magazine, March 1958 |
Celý článek na spomocnik.rvp.cz.
0 komentářů:
Okomentovat