Z interview Kateřiny Perknerové s ministryní školství Kateřinou Valachovou v Deník.cz vybíráme:
Čerstvý průzkum ukázal, že 60 procent pedagogů vnímá společné vzdělávání zdravých a handicapovaných dětí jako přínosné, jen 16,8 procenta respondentů uvedlo, že jejich škola je na začleňování dětí s lehkou mentální poruchou do hlavního vzdělávacího proudu zcela nepřipravena. Jak tyto údaje hodnotíte?
Já důvěřuji školskému systému a učitelům, že zvládnou i tak nesnadný úkol, jakým je reálné nastartování společného vzdělávání dětí v hlavním proudu. Dokončujeme prováděcí vyhlášku k novele školského zákona a přehled podpůrných opatření, který musíme do 31. srpna odeslat Evropské komisi. Ubezpečuji vás, že se s kolegy detailně bavíme právě o tom, jak budou podpůrná opatření fungovat, jak je rozčlenit, která jsou spotřebního charakteru a která ne. Do konce roku připravíme pro terén metodické a organizační listy. Otevřeně říkám, že to je obrovské množství úkolů a předem děkuji nejenom kolegům z ministerstva, inspekce, ústavu pro vzdělávání, ale především učitelům a ředitelům za práci, která je v následujících měsících čeká. Téma společného vzdělávání bude jedno z hlavních při mých výjezdech do krajů. Budu přinášet velmi konkrétní informace a zároveň chci čerpat z poznatků učitelů o problémech, které potřebují vyřešit, abychom od 1. září 2016 zajistili bezpečné prostředí pro všechny děti v rámci hlavního vzdělávacího proudu. Logicky vše musí být připraveno už ve fázi přijímacího řízení, aby děti a rodiče přesně věděli, do jakého prostředí půjdou. Čeká nás nadlidská práce, ale věřím, že ji zvládneme.
6 komentářů:
Ty růžové brýle paní ministryni docela závidím.
Metodická podpora je to poslední, co učitelé potřebují.
Hele, tak třeba já bych si pár let před důchodem nějakou tu metodickou podporu šlehnul.
Před pár lety jsem se na příslušných místech zajímal o to, co mám činit, abych byl zase tím dobrým a žádaným učitelem, jako jsem jím býval na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ale buď je předobroučitelováno, nebo je to v nějakém režimu utajení, nedozvěděl jsem se nic.
Je to průhledné, hovoří se o mentálně postižených a schovává se za tím nepřizpůsobivá menšina. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by se ze začleňování radoval, kdo by byl pro rušení "speciálních škol", nikoho, kdo by ještě věřil, že se důležité problémy dají vyřešit za peníze z evropských fondů formou projektu. Projekt = časově ohraničené úsilí, a to život prostě není.
Já také přemýšlím, kde se berou ta čísla! Většina lidí ve školách, rodiče i veřejnost (ptám se na mých přednáškách) považuje plošnou inkluzi ( a především dětí s LMP ) za nesmyslnou a nepřijatelnou. Tak kdo nám figuruje mezi těmi smířlivými respondenty?
Já osobně neznám ani jednoho člověka, který by souhlasil s plošnou inkluzí.Znám asi tři, kteří by byli ochotni inkluzivní školy akceptovat jako jednu z možných alternativ, tak, že by si rodiče postižených i nepostižených žáků mohli vybrat.
Okomentovat