Způsobil ho zdánlivě nevinný a z mého pohledu velmi vtipný zápisek jednoho kloučka do čtenářského deníku.
Klučina svérázným způsobem popisoval svůj zážitek ze čtení Babičky od Boženy Němcové.
Jemně shrnuto – nebyl z Babičky úplně paf.
Když jsem tento zápisek postovala, vůbec mě nenapadlo, jakou vlnu emocí vyvolá.
Jsem sice osoba, ze které aby kapku empatie lopatou vymlátil, takže občas se mi stane, že nedomýšlím důsledky svého jednání (vím o tom a léčím se, díky za připomenutí).
Ale ani ve snu mě nenapadlo, že tím někomu můžu tnout do bolavého místa.
Bitka o Němcovou
Lidé na Facebooku se rozdělili do dvou nesmiřitelných táborů:
1) Babičce už odzvonilo
Dnešní děti čtou už něco jiného a konečně to někdo měl odvahu říct nahlas.
2) Babička je národní poklad
Dnešní děti už nečtou vůbec nic a když jim vezmeme i Babičku, co z nich vyroste?
Jak už to tak bývá, pravda bude asi někde mezi.
Celé mě to ale vyprovokovalo k tomu se nad celým tématem povinné četby zamyslet.
Došla jsem k tomu, že celý koncept povinné četby ve škole vnímám jako nesmysl. (A ne, nemám úpal, i když dnešní tropy by k takové úvaze možná sváděly.)
Jak vůbec vznikne vztah k literatuře?
Na úvod bych chtěla říct, že proti Babičce nic nemám. Dokonce nemám ani nic proti lidem, kteří Babičku čtou. A dokonce nemám nic ani proti těm, kteří ji pokládají za součást národního dědictví.Já sama jsem vášnivá čtenářka.
Sleduju knižní novinky a čtu newslettery všech knihkupectví. Za nejlepší dárek považuju knihu. Za knihy utratím ročně víc než za oblečení. Brouzdám se k smrti ráda knihkupectvími, levnými knihami a antikvariáty. U každého nového přírůstku si pečlivě vybírám, jestli si zaslouží místo u mě doma. Knížky už nemáme kam dávat, tak jsem je začala rozdávat a rozprodávat. Takhle to prostě se mnou je.
A pozooor! Teď to přijde! Babičku jsem nikdy nečetla. Ani Proti všem. Ani Lovce mamutů.
Jedna z mých prvních samostatně přečtených knížek byla Prázdniny na vodě. Literární kritici by to určitě označili za strašlivý brak, kde se nadpozemsky krásná Veronika zmítala v osidlech dvou nadržených mladíků, kteří kolem ní kroužili jako čmeláci kolem bonbónu. Člověk nemusel být žádný lumen, aby knížku myšlenkově obsáhl.
Co si ale pamatuju, je zážitek, který mi z ní zůstal. Hltala jsem tehdy každou stránku. Příběh mě vtáhl a nemohla jsem se u nedělního obědu dočkat, až si budu moc zase číst. Když jsem knížku dočetla, bylo mi líto, že končí, a snažila jsem se sehnat něco podobného.
I přes moje nevalné čtecí začátky jsem si ale cestu k literatuře našla. I bez Němcové.
Pro mě je tedy otázkou, jestli když první setkání s literaturou vyvolá podobný zážitek jako v zápisku níže, nespustí to ve finále spíš odpor ke čtení jako takovému.
Co takhle nepovinná četba?
Kdo vlastně určil, že je dítě v X letech zralé na Němcovou? A co když některé dítě zralé je a jiné není? Kdo má právo napsat do školních osnov, že Němcová je lepší než Světlá? Neměli bychom děti nechat vybrat si, co budou číst?Roli sebe jako rodiče vnímám spíš tak, že mohu jít příkladem a nabízet dítěti možnosti. Zjednodušeně pokud chci, aby četlo, budu sama číst. Pokud chci, aby si mohlo knížky vybírat, budu je mít doma nebo budu dítě brát do knihovny.
Pokud já sama nečtu, neměla bych házet zodpovědnost na školu, ale nejdřív si hrábnout sobě do svědomí.
A pokud nemám možnosti, abych dítěti zprostředkovala vztah ke čtení, ačkoli bych chtěla, může to vzít na sebe škola. Nepovinně. A držet se stejného mustru jako rodič – čili jít příkladem, vytvořit v dítěti touhu po čtení a nabídnout mu možnosti, jak tuto touhu ukojit.
Argumenty o tříbení dobrého vkusu nebo pěstování citu pro krásnou češtinu mi připadají liché. Kdo z těch, co se ohánějí babičkou, četl některou ze současných knížek pro děti? A co je to vůbec ta krásná čeština? Ta, která je víc jak 100 let stará?
Navíc si myslím, i přes veškerou svou lásku ke knihám, že v dnešní době se dají vědomosti načerpat jinak. Znám spoustu lidí, kteří se knihám po celý svůj dospělý život úspěšně vyhýbají, a mnozí z nich jsou mnohem chytřejší než já (což uznávám není tak těžké) :-) Němcová s Jiráskem to prostě nespasí.
Co si o povinné četbě myslíte vy? Jaké byly vaše literární začátky a jak jste na tom teď?
Pokud si také myslíte, že klasická škola není ideálním řešením pro naše děti a chcete vědět více o svobodném vzdělávání, přihlaste se do našeho Newsletteru, sledujte naší stránku na Facebooku nebo se zaregistrujte a spojte se s ostatními. Známe reálné řešení vzdělávání pro 21. století.
Převzato s laskavým souhlasem autorky z jejího blogu Krkavčí matka.
21 komentářů:
Autorka říká, byť ne zrovna sofistikovaně, to, co lze v diskusích o četbě zaslechnout často a co by mělo být každému češtináři dávno jasné. Bohužel zřejmě není, nicméně ani tak není důvod takto zjednodušeně spojovat mimoškolní četbu, přesněji její velmi nemoderní podobu, s "klasickou" školou. Vůbec by se mnozí asi divili, jak "svobodně" se dá probouzet zájem o čtení a vůbec učit v "normální" škole. Obraz čtenářského ohlasu Babičky, jakkoli jsem ji nikdy na ZŠ nezadával jako povinný titul k přečtení (stejně jako žádnou další knihu), mohu jen doplnit sdělením, že mě během mých učitelských let několikrát překvapili žáci, kteří si knihu přečetli a konstatovali, že se jim líbila. Osobně považuji Babičku za četbu pro čtenáře středního a staršího věku.
Problémem citovaného žákovského zápisu je, že obsahuje to, co lze zaslechnout ve výše zmiňovaných debatách dospělých; připomíná spíše hru na dětské vyjádření. V umělecké literatuře (Hrdý Budžes) to nevadí, tady to připomíná nahrávku na závěrečnou smeč.
Humanitního vzdělání nemaje, nepobírám, co až tak zavrženíhodného je na doporučené, nebo dokonce povinné četbě. Z přiznání, že Veronika Hurdová nečetla ani Lovce mamutů jsem upadl na hlavu. Kdo Kopčema nezná, jako by nebyl.
Technického vzdělání maje, velmi se přimlouvám, aby si děti samy mohly vybrat, násobky kterého čísla se pokusí si zapamatovat, a jestli vůbec nějakého. Svoji cestu k počtům si jistojistě najdou.
Věčná diskuse o obsahu, hloubce a rozsahu učiva, míře vzdělávání a pojetí vzdělání vůbec. Odmítači povinnosti striktně nařizují dobrovolnost. Pitoreskní.
Bez tří posledních odstavců bych to celkem podepsal. Ale argumentační obrat, který autorka předvedla, si nezadá se zvraty v detektivkách tety Agáty.
Beletrii (a ani poezii) nečteme kvůli vědomostem.
Že autorka zná jednotlivé případy, které nečetly a dotáhly to daleko, je klasický argumentační faul výjimkou prohlášenou za standard.
Unáhleně zobecňující závěrečné PR je pěkný marketingový pokus.
Musím se přiznat, že jsem Babičku četla, a to několikrát. Už na základní škole jsem četla jsem skoro všechny spisy Boženy Němcové a také Aloise Jiráska. Všech pět dílů F.L.Věka, celou kroniku U nás, Proti všem, povídky....
Dnes by se mnoha mladým tato četba asi zdála nudná. Nebyly tam žádné detektivní zápletky, střílečky, žádné horory ba ani žádné porno. Zato tam byly nádherné popisy přírody mého rodného kraje,úžasní lidé, kteří i v bídě dokázali žít bohatým životem, prosté i složité lidské osudy i vztahy, a také krásný jazyk, který se dnešním lidem už může zdát poněkud archaický.
Tenkrát bylo na všechno víc času, doma jsme neměli televizi, natož potom mobil a zimní večery byly hodně dlouhé. Nemyslím, si že by mne četba těchto a mnoha dalších knih nějak poškodila, spíše naopak, myslím, že mi spíš v mnohém pomohla.
Asi vám budu připadat staromódní a možná, že budete mít pravdu.......
Pro jistotu dodávám, že děti k četbě vedu a že mají bohatý seznam doporučené literatury. To je ovšem něco zcela jiného než povinně zadávat určitý titul, notabene dílo věku čtenáře nepřiměřené. Čtenářské deníky mých žáků jsou plné "bezvadných" knih, po některých z nich za dva roky ani nevzdechnou, jiné budou láskyplně uschovávat i v dospělosti.
Co se týče Lovců mamutů, musím konstatovat, že jsem za léta své praxe ještě nenašel knihu, která by se líbila opravdu všem žákům. Ani Harry Potter to nedokázal. Takže neznalost Kopčema bych nepenalizoval.
Faktem zůstává, že ve všech předmětech na ZŠ se po děckách chce učivo v rozsahu, který odpovídá jejich věkovým zvláštnostem. Jen v té literatuře si myslíme, že zkousnou beletrii či poezii, kterou nepřelouskají ani dospělí. Ctít po sedmákovi, aby chroustal např. Vojnu a mír, je vážně zrůdnost.
Pokusím se, pane Soukale, formulovat svůj příspěvek takovým způsobem, aby bylo pokud možno zřejmé, že jej myslím vážně. Jak to děláte, když chcete s žáky podebatovat o aktuálně probíraném tématu, jestliže žáci, pokud čtou, činí tak podle vlastního výběru. To by mne doopravdy zajímalo. Rád bych to promítl do 'mých' témat. Například, zabýváme-li fotografií, její užitostí a kompozící, musím dětem vnutit povědomí, že realizují konkrétní zakázku, ke konkrétnímu účelu, konkrétním způsobem zpracovanou, s konkrétními parametry. Pak jsme schopeni posoudit, komu se to jak povedlo, či nepovedlo, kde je kvalita, a kde se jí nedostává.
Nedovedu si dost dobře představit, že si každý vyfotí něco jiného, a z tisíce fotografií vybere tu nejlepší, a pak se pobavíme o tom, jestli už danou technologi, či řemeslo, chcete-li, zvládl na patřičné úrovni.
Třeba to jde, ale já fakt nevim.
A na Kopčemovi trvám. Kdyby jej znali i v cizině, hned by bylo lépe na světě.
Individuální četbou ve třídách odpovídajících ZŠ se zabývám především individuálně, takže si poctivě přečtu, co si žáci o četbě zapsali, a pokusím se to zhodnotit (systém - pět pro ty, kteří ani opakovaně nejsou schopni přečíst nic /velká výjimka/, splnil, plus, více plusů, čtyři plusy rovná se jednička; někteří se takhle doberou i dvou jedniček a třeba dalšího plusu naráz; podrobnosti a vysvětlivky by zabraly samostatný článek). Vzhledem k tomu, že učím na gymnáziu, kde většina dětí čte, a vzhledem k tomu, že vcelku umím rozpoznat, zda je žák skutečným autorem zápisu, nemívám s touto částí své práce problémy, naopak se tu a tam něco opravdu zajímavého dozvím. V rámci možností - mám minimálně třicet dětí ve třídě - se snažím nejen okomentovat hodnocení, ale i vést i jistou diskusi, pravda někdy telegrafickou; ale s někým zase propovídám přestávku či frontu na obědě. Mí žáci mají široký seznam doporučených knih utříděný do několika žánrově-tematických částí, z něj by si třikrát ročně měli vybrat jeden titul, zbytek je jen na nich. Stává se tedy, že někdo si např. Malého prince přečte v primě, jiný v kvartě nebo vůbec; mohou se také ke knize vrátit třeba v dalším ročníku. Při hodinách věnovaných výše popsaným činnostem si děti nosí knihy a čtou si. Jinak v dalších hodinách se většinou věnujeme společným textům a činnostem. Cílem je, aby výuka byla zajímavá pro žáky i pro mě. Podobně jsem se kdysi snažil postupovat na ZŠ, kde to samozřejmě bylo obtížnější, neboť s většími rozdíly mezi dětmi jsem musel více individualizovat (vše). Moje tehdejší zkušenosti mne také vedou k tvrdošíjnosti při prosazování názoru, že opatření spočívající v důsledném snížení počtu dětí ve ve třídě by naše školství rázem posunulo tak, jak si nejrůznější experti a mentoři ani neumí představit. Jak to bude v důsledně zinkludované škole, tedy ve škole důsledně očištěné od gymnazistů a dalších žáků, kteří budou mít možnost uniknout do jiných exkluzivních škol, fakt nevím. Ale to jsem se nechal unést.
A ještě poznámka k dopisu: Bezchybná interpunkce, výrazy jako "popř., jelikož, popravdě", nedětská poučenost a myšlení ("úryvek, ten nejznámější, babička šukala po světnici" aj.), to vše mne vede k závěru, že chlapci asi někdo diktoval do pera. Mohu se samozřejmě mýlit, sám mám v primě žáka, který čte Respekt, celý rok nás zásoboval satirickou poezií na adresu našich státníků a je schopen z hlavy formulovat souvětí málem jako Miloš Zeman, nicméně považuji ho i ve třídě vybraných dětí za výjimku. Tudíž zkopírovaný zápis o četbě neberu jako směroplatný, v žádném směru.
Děkuji Vám, pane Soukale. Z Vaší odpovědi jsem ale nevyčetl, jak to děláte, chcete-li si s dětmi popovídat třeba právě o Malém princi. Shluknete všechny žáky i z různých tříd, kteří jej už četli? A co ti, kteří knihu nečetli, a asi ani nepřečtou. A co když shodou okolností Malého prince nepřečte několik let vůbec nikdo? Vyškrtneme jej z dějin světové literatury?
to vše mne vede k závěru, že chlapci asi někdo diktoval do pera
A nebo je chlapec třeba studentkou některé z pedagogických fakult. Nebo poradcem odborného konzultanta obecně neprospěšné společnosti.
Východiskem pro povídání je konkrétní ukázka, dílo jako celek, třeba formou souvislé četby, neprobírám (někteří kolegové ovšem ano). Názory se různí; z mého pohledu je podstatné, zda výuka děti k četbě vede.
Historie literatury není na ZŠ to nejpodstatnější. Sestavil jsem obsáhlé čítanky, ale pro každý ročník bych mohl vytvořit další čítanku z úplně jiných textů, a v zásadě by se nic nestalo. Trochu nadsazuji, ale opravdu jen trochu. Lovce mamutů jsem měl rád, ale pokud budou děti s mými hodinami literatury spokojené i bez Kopčema, bude to lepší, než kdybych je o Kopčema sice neochudil, ale současně je tím znudil.
Lovce mamutů v čítankách nemám. Už v 80. letech jsem si ověřil, že děti víc "bere" Karatovův Rychlonohý Džar. Ten ale pokud vím dlouho nevyšel, ruští autoři jsou zřejmě komerčně málo zajímaví.
Před pár lety jsem v tercii vyprávěl o svém prvním čtenářském zážitku s prvorepublikovým čtivem. Citoval jsem větu "Tys ještě čistá...", vyslovenou hlavním hrdinou na adresu Rézy Tšponové, to je neuvěřitelné, jak si to po čtyřiceti letech pamatuju, a dva pacholci si to pak našli a do nejbližší slohovky vložili několik podobných perel. Jinak moc nečetli, takže to počítám ke svým pedagogickým úspěchům.
"Historie literatury není na ZŠ to nejpodstatnější."
Moje slova, ale zkuste to ještě vysvětlit základkovým češtinářům.
Rušit,odstraňovat,zkracovat,zjednodušovat,ulehčovat,nepřetěžovat,nedeprimovat,nenutit,
pryč s matematikou,vždyť je tak zatěžující,proč se učit psát plynule psacím,když tak nikdo stejně nepíše,stačí jen k sobě přiřazovat písmenka,stačí umět rozpoznávat ta písmenka,která kdyžtak doplníme smajlíkem,k čemu číst plynule celé věty,nebo dokonce odstavce,když se v chytrých mobilech vyjadřujeme stručně a na fejsu dokonce jen pomocí lajků,dokážeme kreativně vyjádřit své pocity!
Rušit,odstraňovat,zkracovat,zjednodušovat,ulehčovat,nepřetěžovat,nedeprimovat,nenutit,
pryč s matematikou,vždyť je tak zatěžující,proč se učit psát plynule psacím,když tak nikdo stejně nepíše,stačí jen k sobě přiřazovat písmenka,stačí umět rozpoznávat ta písmenka,která kdyžtak doplníme smajlíkem,k čemu číst plynule celé věty,nebo dokonce odstavce,když se v chytrých mobilech vyjadřujeme stručně a na fejsu dokonce jen pomocí lajků,dokážeme kreativně vyjádřit své pocity!
p.s. historie literatury na základce jest fundament!kreativní tvůrčí psaní si pěstujte v gymnaziálních seminářích!
p.s.2 aneb jak říkával jeden můj kolega: " i moji zedníci ví,kdo byla spisovatelka Božena Němcová,jaké vlastnosti měla hodná babička,která byla babičkou Barunky,kde leží Ratibořice a čím si krátili dlouhou chvíli o parném letním poledni Sultán a Tyrl!"
"Historie literatury není na ZŠ to nejpodstatnější."
Nejenom na ZŠ. K čemu je na odborných (nehumanitních) středních školách?
Na SŠ je to trochu jiné, bez elementárních literárněhistorických znalostí se interpretace textu neobejde. Navíc tahle oblast svými přesahy k dalším druhům umění, ke kultuře, ale i k filosofii či k dějinám vůbec u maturity zastupuje humanitní složku vzdělání, její význam se tedy nevyčerpává jedním oborem.
U maturity. Jenže od zdravotní sestry očekávám, že mi zdařile napíchne žílu na první pokus, nikoliv zdařilou interpretaci literárního textu.
A jsme zase u toho, zda by neměla existovat možnost ukončit SŠ závěrečnou zkouškou, která by nebyla vstupenkou na VŠ, ale garantoval způsobilost vstoupit do praxe.
Okomentovat