Petr Soukup: Svévolné fackování českých učitelů

Na konci školního roku proběhla médii výbušná zpráva o tom, že čeští žáci (9. ročník ZŠ a 3. ročník SŠ) téměř nic neumí, alespoň dle testování České školní inspekce (ČŠI): uspěla jen pětina žáků ZŠ a čtvrtina SŠ. Ústřední školní inspektor hned přispěchal s vysvětlením, že důvodem je přílišné užívání frontální výuky a male užívání alternativních metod v českých školách. Dodejme, že toto nebylo v rámci testování vůbec zjišťováno a jde tak o prezentaci dojmů místo fakt, což je hrubé selhání vrcholného úředníka státní organizace. Pomyslně tak dostaly české učitelky (i učitelé, ale těch je na školách méně) na konci školního roku místo květiny facku. Troufnu si nabídnout několik alternativních způsobů jak číst výsledky testování České školní inspekce.


Na počátku je nutné se ohradit proti způsobu, jak byl získán výběr škol. Podle popisu v tiskové zprávě ČSI byl výběr dělán podobně jako když kočka a pejsek vaří v pohádce dort, z výsledků nelze tedy zobecňovat na české školy, protože tyto nejsou vhodně reprezentovány. V tiskové zprávě navíc zcela chybí informace o tom, kolik žáků bylo testováno, nikde nelze nahlédnout testové úlohy, zjistit jejich počet, délku testování apod. Výsledkům tedy není radno věřit. Navíc testy byly dány žákům v květnu, tj. poté co jsou již přijatu na střední školy a lidově řečeno jim o “nic nejde” a po výkonech v různých přijímacích zkouškách již nemají žádnou motivaci k výkonu. Zcela bez komentáře nechávám fakt, že s testy byl spojen dotazník a inspekce tak provádí již opakovaně v rozporu se zákonem výzkumy (dříve např. PISA, TIMSS, PIRLS) a překračuje hranice inspekční činnosti.

A jak alternativně číst výsledky zjištěné ČŠI? Pokud platí, že jen pětina žáků splňuje požadavky kladené Rámcovým vzdělávacím programem, pak je nejspíše špatně Rámcový vzdělávací program, ne praxe výuky na českých školách (neříkám, že je ideální, ale vzhledem k materiálním a finančním podmínkám českých škol popsaným dále ji považuji za vynikající). Vysvětlení špatných výsledků bych hledal spíše na straně ministerstva školství, konkrétně v následujících aspektech.

Obsah povinného učiva se stále rozšiřuje (nově se zavádí finanční gramotnost, zdravotní výchova zvažuje se opětné zavedení branné výchovy), ale nic ze stávajících požadavků se neubírá (lobby jednotlivých skupin chránících své předměty nechce připustit změny). Zavedením Rámcového vzdělávacího program měly být školám uvolněny ruce, ale místo toho jsou školy ještě svázanější než dříve. Přitom se vše má ještě vyučovat interaktivně, novými přístupy. Ale prostředky na další vzdělávání učitelů chybí a na toto vzdělání nemůže být učitelům poskytnuto volno, protože musí učit. Mezinárodní šetření TALIS ukázalo, že čeští učitelé na tom nejsou ve srovnání s kolegy v užívání speciálních technik špatně, ale dalším vzděláváním tráví poměrně málo času, protože na to nejsou prostředky a čas.

Musíme opustit tezi, že za vše může škola (děti jsou tlusté, málo se hýbou) a musíme jasně vymezit, co má být obsahem školního vzdělání. Opět lze navrhnout snadný test reálnosti požadavků kladených na žáky. Navrhuji zpola v žertu, nechť všichni úředníci MŠMT a České školní inspekce vyplní testy, které vyplnili žáci a dle výsledků se určí, co má umět průměrný žák na základní a střední škole.

Na okraj dodejme, že české školství, jak vyplývá z mnoha mezinárodních srovnání, je dlouhodobě podfinancované a navíc finančně nedoceněné. Zejména na základních a středních školách jsou v ČR finanční prostředky na materiální vybavení a platy tak žalostné, že je s podivem, že stále ještě někdo učí a školní budovy drží pohromadě a žáci mají kde sedět (zatímco výsledky českých žáků jsou na cca 20. pozici ze 40 zemí OECD v šetření PISA, pak platy českých učitelů a prostředky na vzdělání jsou cca páté od konce).

Navíc tiká časovaná bomba, český učitelský sbor má velkou převahu žen (muže republikově podprůměrný plat nenaláká), stárne (průměrný věk je 44 let) a málo se obnovuje (jít studovat na pedagogickou fakultu je pro mladé až poslední volba a nejschopnější absolventi pedagogických fakult většinou školství hned či rychle opouští).

Ministryně školství a ústřední školní inspektor by dle mého měl každý měsíc (a v červnu několikrát) děkovat všem učitelům, ředitelům a ostatním pedagogickým (o nepedagogických nemluvě) děkovat z televizní obrazovky za to, že ještě školství neopustili.

Určitě není v českých školách vše ideální, ale za daných podmínek a při rychlém střídání koncepcí a ministrů je s podivem, že vše funguje. Českým učitelům a ředitelům patří dík a květiny (vyjadřuji ho alespoň za rodiče dětí školou povinných), ne facky od úředníků. A státní orgány a politici by se měly zamyslet nad koncepcí, která přetrvá délku jednoho funkčního období ministra, nadto by měli politici místo proklamací reálně ukázat, že to s podporou českého školství myslí vážně. Poslední krok ústředního školního inspektora jde právě opačným směrem a jen podtrhuje nekoncepčnost české vzdělávací politiky.

Převzato z Britských listů