Kudy vede cesta: Zavedení povinného předškolního vzdělávání formou docházky do mateřské školky pro všechny

Předkládaná studie si kladla za cíl posoudit potřebnost a případné dopady zavedení povinné předškolní docházky. Její autoři si při tvorbě koncepce této studie položili několik výzkumných otázek, na které měl výzkum odpovědět.


Zde naleznete ty nejdůležitější:

Otázky a odpovědi

Pomůže zavedení povinného předškolního vzdělávání pro všechny v posledním roce před nástupem do základní školy sociálně znevýhodněným dětem?

Odpověď: Domníváme se, že nepomůže. Jednak není prokázané, že jeden rok strávený v běžné mateřské škole pomůže adaptaci na první ročník základní školy, zároveň z praxe vyplývá, že systém institucí neumí přinutit rodiče sociálně znevýhodněných dětí k vyšší docházce do základní školy a není důvod se domnívat, že u mateřských škol by tomu bylo jinak. Zároveň dojde, se zavedením této povinnosti, k nárůstu antagonismu vůči znevýhodněným, především Romům, kdy většina dotčených rodičů bude z nové povinnosti vinit právě znevýhodněné rodiny.

Jak velké části populace se zavedení povinnosti dotkne?

Odpověď: Opatření se dotkne všech rodičů, které již své dítě do MŠ posílají, protože budou muset plnit povinnou docházku jako v případě ZŠ. Nebudou moci dítě brát ze školky mimo vymezené prázdniny, v případě nemoci budou muset naopak k doktorovi a přitom menší děti bývají nemocnější, apod. Zásadně se povinnost dotkne těch rodičů, kteří dítě vzdělávají doma a z různých důvodů odmítají docházku dítěte do mateřské školy. Zároveň systém nově zatíží neplnění docházky do MŠ hrozbou přestupkového nebo trestního řízení a s tím spojený socioekonomický propad rodin.

Je toto opatření realizovatelné za stávajících kapacit MŠ?

Odpověď: Ano, na základě podrobné analýzy kapacit obecních mateřských škol, budou tyto kapacity od školního roku 2017/18 nabízet dostatek míst pro modelovou školkovou populaci, která zahrnuje různé podíly z věkových kategorií 2 až 6 let, s tím, že jsme počítali docházku všech dětí ve věku 5 let. Toto platí za předpokladu, že dojde k zásadnímu snížení a zároveň přiblížení se ostatním evropským zemím v otázce udílených odkladů povinné školní docházky.


Rizika a dilemata

Povinná docházka postihne celou populaci a omezí její svobodnou volbu.

Opatření je příliš robustní. Zasáhne do života všech rodin pětiletých dětí. Rodiče, jejichž děti by do MŠ tak jako tak chodily, budou muset děti omlouvat, pokud budou chybět, zatímco nyní mají volnost v tom, pokud chtějí odjet s dítětem dříve na víkend, na dovolenou, pokud dítě onemocní a podobně. Rodiče, kteří budou chtít své dítě ve věku pěti let nadále vzdělávat doma sami, budou muset podstoupit administrativní proceduru, aby jim to bylo povoleno. Celkově se jedná o poměrně masivní zásah do soukromé sféry občanů, o rozšíření vlivu státu do sféry, která byla historicky soukromou doménou.

MŠ nebudou schopné docházku nejpotřebnějších dětí účinně vymáhat.

Zatímco ZŠ mají obvykle nějaké administrativní kapacity (zástupce ředitelky, asistent(ka) ředitelky), v MŠ nemá kdo se potenciální záškoláctvím zabývat. Mateřské školy jsou celkově hůře připravené na agendu vymáhání docházky, spolupráci s OSPOD, a tak dále. Sociálně znevýhodněné děti vykazují řádově vyšší míru absencí než děti z majoritního prostředí. Základní školy, kam dochází větší podíl sociálně znevýhodněných dětí, problém záškoláctví nezvládají, a bývají touto agendou přetížené, přitom na zachycení záškoláctví jednoho dítěte mají několik let. MŠ si budou s chronickými absencemi vědět rady ještě méně než školy základní. Navíc od chvíle, kdy MŠ vyhodnotí, že dítě do školky chronicky nechodí, bude mít jen několik měsíců na pokus o nápravu. K tomu se přidává obecně větší míra nemocnosti pětiletých dětí ve srovnání s dětmi šestiletými.

Má smysl další represe ve vztahu k již tak znevýhodněným rodinám?

Nastane konflikt mezi povinností docházet do MŠ a nízkou motivací sociálně znevýhodněných rodin tuto povinnost naplňovat. Výsledné absence budou muset být řešeny mimo jiné i cestou represe, jinak by nařízení nemělo smysl. K vymáhání docházky se u velkého procenta rodin přidá vymáhání dlužných částek za obědy, na které nejchudší rodiny nebudou mít. Cílové rodiny jsou však často už zatíženy více takovými represivními vlivy (exekuce, přestupky). Další represe tak může vyvolat opačný účinek, než jaký opatření zamýšlí. Místo aby podmínky pro výchovu a vzdělávání dítěte zlepšilo, rodinám přitíží.

Omezení volby pro rodiny všech pětiletých dětí kvůli nepočetné menšině, navíc s problematickým účinkem, posílí antagonismus většiny vůči menšině.

Rodiče, kteří budou omezeni v tom, kdy dítě do MŠ dát a kdy ne, a budou muset omlouvat absence, si budou zároveň vědomi, že toto omezení volby bylo zavedeno především kvůli sociálně znevýhodněným dětem a rodinám. Navíc vůči cílové populaci bude opatření ve výsledku pravděpodobně málo účinné. To může posílit už tak negativní předsudky vůči sociálně znevýhodněným Romům, celá situace přesně zapadá do klíčového stereotypu, že kvůli Romům a v jejich prospěch stát provozuje „pozitivní diskriminaci“.

Povinné předškolní vzdělávání supluje adaptační rozměr první třídy ZŠ.

Povinné předškolní vzdělávání je pokusem řešit problém, který tkví mimo jiné v nastavení prvního stupně základní školy. Opatření supluje skutečnou reformu základního školství směrem k větší inkluzivitě. První ročník ZŠ by měl být strukturován tak, aby tvořil i pro děti hůře připravené dostatečně hladký přechod do povinného vzdělávání. Statistiky opakování ročníku však svědčí o opaku. Přesunout tuto adaptační funkci o rok níže znamená krok ke konzervaci stávajícího neuspokojivého stavu velké části základních škol, ve kterých znevýhodněné děti narážejí.

Není dostatečně potvrzen předpoklad, že docházka do MŠ v délce jednoho roku zvýší úspěšnost znevýhodněných dětí ve vzdělávání.

Obecně se předpokládá existence vztahu mezi účastí v předškolním vzdělávání a další úspěšnou vzdělávací kariérou. To však nebylo v českých podmínkách skutečně prokázáno. Děti, kterým má opatření pomoci, pocházejí ze specifického sociálního prostředí a mají ve vztahu ke vzdělávání zcela specifické potřeby. Opatření nezajišťuje, že české školky budou umět tyto potřeby naplnit, navíc během jednoho školního roku, což může být příliš málo na to, aby bylo opatření účinné.

Závěry

Na základě zjištění učiněných pomocí výzkumných a analytických metod bychom závěr shrnuli do následujících tezí:

1) Z hlediska ústavněprávního je možné prodloužit povinnou školní docházku směrem nahoru nebo dolů a stanovit, v jakém typu zařízení má být tato docházka plněna. (Termín „povinné předškolní vzdělávání“ se nejeví jako šťastný jednak proto, že jej Ústava ČR nezná, a dále proto, že v zahraničním kontextu povinné vzdělávání představuje alternativu k povinné školní docházce.) Další podmínkou ústavnosti je, aby takováto povinnost byla uložena plošně, všem.

2) Pokud jde o potenciální kapacity předškolních zařízení, je třeba zmínit několik faktorů. Jelikož účinnost takovéhoto opatření není možné zavést ze dne na den, prováděli jsme všechna modelování pro školní rok 2017/18. Budoucí naplněnost je tak ovlivněna demografickým vývojem, rozhodnutími rodičů o tom, v kolika letech zapíší své děti do školky, a také případnými změnami praxe při schvalování odkladů povinné školní docházky. Zároveň jsme vycházeli z předpokladu, že navýšením podílu 5letých dětí docházejících do MŠ by nemělo dojít k vytěsnění mladších dětí. Proto jsme uvažovali podíly docházejících dětí ve věku 2 až 4 let, a to dle stávající situace na úrovni krajů. Za těchto podmínek lze, na základě modelování, říci, že stávající kapacity obecních mateřských škol budou pro zavedení opatření dostatečné, a to nejen v celorepublikovém průměru, ale, až na pár výjimek, i na úrovni jednotlivých obcí.

3) Na druhou stranu z dostupných informací vyplývá, že povinná docházka do školky ve věku 5 let významně nezlepší vzdělávací předpoklady sociálně znevýhodněných dětí. Ohrožené děti mají na základních školách několikanásobně vyšší omluvené i neomluvené absence, a školy jejich rodiny neumějí přimět ke snížení těchto absencí. Je nereálné, aby roli, ve které selhávají základní školy, zvládaly při stávajících personálních kapacitách v rámci jednoho školního roku školy mateřské. Pokud školka nebude při vymáhání docházky důsledná, znevýhodněné děti ve výsledku do školky docházet nebudou. Na druhou stranu čím důsledněji školky tuto povinnost vymáhat budou, tím zřetelnější dopad bude povinnost mít na všechny rodiče, což povede k posilování antagonismů vůči znevýhodněným rodinám ze strany ostatních rodin.

4) Dle našich odhadů je v celé generaci pětiletých přibližně 1.500 sociálně znevýhodněných dětí, které do školky nechodí. Pokud by v celé generaci bylo 110 tisíc dětí, jde o pouhé 1,3%.

5) Navrhované opatření tedy nepomůže znevýhodněným dětem, v případě vymáhání docházky naopak zhorší socioekonomickou situaci jejich rodin, a k tomu posílí averzi většinové společnosti vůči Romům, případně dalším ohroženým skupinám. Zároveň opatření neúčelně navýší výdaje státního rozpočtu, když přinutí rodiče, kteří vychovávají děti doma, je posílat do školky. Pokud odečteme od 11 tisíc dětí, které do školky v 5 letech nyní nechodí, 1.500 sociálně znevýhodněných, a vynásobíme tento počet ročním normativem ve výši 39 tisíc Kč, zjistíme, že neúčelné roční výdaje, bez započítání dalších nákladů, dosáhnou přibližně 380 milionů Kč. To je více než 250 tisíc Kč na každé ze znevýhodněných dětí, jejichž podpora je důvodem zavedení opatření. Za tyto finanční prostředky by bylo možné poskytnout znevýhodněným dětem podstatně efektivnější individualizovanou vzdělávací péči a podporu jejich rodinám.

6) Vzhledem k tomu všemu konstatujeme, že záměr obsažený v zadání studie proveditelnosti je z hlediska legislativně technického i kapacitního realizovatelný, ale sledované dopady mít spíše nebude. Naopak hrozí prohloubení již tak špatné situace znevýhodněných rodin a nezanedbatelným rizikem je i posilování antagonismů ve společnosti. Opatření hodnotíme vzhledem k vynaloženým nákladům a potenciálním dopadům jako neefektivní.



Zdroj: Kudy vede cesta