Kudy vede cesta: Povinná docházka do MŠ nařízena pouze indikovaným, znevýhodněným dětem

Studie proveditelnosti zkoumá, zda a za jakých podmínek by bylo možné zavést povinnost předškolního vzdělávání pro děti z rodin ohrožených sociální exkluzí se zapojením pracovníků OSPOD. Mezi hlavní rizika tohoto postupu patří obava, že rozšíření sféry dohlížení a donucování naruší současnou praxi OSPOD v jiných agendách se stejnými rodinami i v širším sociálním poli sociálně znevýhodněných rodin (zhorší se „image“ OSPOD v cílové populaci). Sami pracovníci OSPOD, se kterými bylo dilema konzultováno v rámci fokusních skupin, považovali toto za hlavní slabinu návrhu, a byli výrazně proti němu, což není dobrá výchozí situace. V mechanismu opatření má přitom OSPOD roli case manažera a dohližitele nad celou procedurou. Bez aktivního nasazení pracovníků OSPOD nemůže být opatření účinně aplikováno.


Pokud však bude opatření důsledně aplikováno, nevyhnutelně povede ke konfliktu značné části rodin s nastalou realitou. Rodiny mají pro to neposílat své děti do MŠ své důvody. Jestliže se něco, co nyní z vlastní vůle nedělají, stane povinností, navíc výběrově nařízenou, nelze očekávat, že s ní budou v plné míře konformní. Velká část rodin se bude povinnosti bránit a vyhýbat. Tím se rozšíří sféra, ve které se ocitají v konfliktu s institucionálním prostředím, čili to do jejich života, který je obvykle komplikován celou řadou finančních a administrativních problémů, vnese další množinu potíží.

Zvláštní vzdělávací potřeby dítěte lze s nějakou spolehlivostí konstatovat nejdříve v pěti letech věku, pouze výjimečně dříve. Námi předpokládané trvání celé procedury, která má vyústit v nařízení docházky, nemůže být kratší než 60 dní, spíše však půjde o 90 dní a více. Poté je potřeba počítat s tím, že povinnost nebude plněna a s rodinou bude nutné pracovat, eventuálně budou muset být uplatněny sankce. Ze školního roku, který má dítěti pomoci vyrovnat jeho znevýhodnění, může polovina nebo i větší část uplynout, než se podaří nařízení skutečně aplikovat.

Pokud bude určité části dětí docházka do MŠ nařízena selektivně, je nutné jejich rodinám kompenzovat výdaje s docházkou spojené. Není možné je nutit platit školné (v případě dětí mladších pěti let), je třeba počítat s kompenzací výdajů na obědy, které by si jinak, pokud by dítě bylo doma, rodina obstarala levněji, a s kompenzací výdajů na dopravu do MŠ, které by jinak rodina neměla vůbec. Aby opatření mělo účinek, je třeba spíše než s kompenzací počítat s benefity, to znamená nastavit kompenzace tak, aby se plnění povinnosti rodinám finančně vyplatilo. Nastane tak situace, kdy část populace, která je už teď objektem mnoha předsudků, včetně mýtu o tom, že má „všechno zadarmo“, získá materiální kompenzaci za něco, co jiné rodiny dělají o své vůli a na své náklady. To může vést k posílení předsudků zejména vůči sociálně znevýhodněným Romům.

Závěry

Předkládaná studie proveditelnosti mapuje možnosti selektivního ukládání povinnosti předškolního vzdělávání určitému okruhu dětí. Původní zadání, které předpokládalo klíčovou roli pracovníků OSPOD bylo modifikováno s cílem zvýšení ústavní konformity. Avšak ani za předpokladu, že selektivní povinnost předškolního vzdělávání bude nařizovat nezávislý soud, nepřináší jistotu ústavní konformity a definitivní odpověď by mohl poskytnout pouze Ústavní soud samotný. Pokud jde o absorpční kapacity stávajících obecních mateřských škol, tak zde jsme neidentifikovali potenciální problém. Počet sociálně znevýhodněných dětí ve věku 5 let, které nenavštěvují žádné předškolní zařízení odhadujeme v rozmezí 1.100 až 2.100. Pokud by se počet identifikovaných dětí s uloženým povinným předškolním vzděláváním pohyboval v tomto rozmezí, pak stávající kapacity obecních mateřských škol by tento nárůst bez větších obtíží unesly. Všechny úvahy se přitom vztahují k období začínající školním rokem 2017/18. Důležitým poznatkem je, že regiony, kde žije největší podíl sociálně znevýhodněných rodin většinou disponují dostatečnými kapacitami bez nutnosti dojížďky do mateřské školy.

Problém však může představovat časová náročnost celého procesu od samotné detekce ze strany pediatrů, přes posouzení expertem, uchopením pracovníkem OSPOD a konečným rozhodnutím ze strany nezávislého soudu. Situaci komplikuje skutečnost, že relevance posouzení školní zralosti se zvyšuje s věkem a dříve než v 5 letech je diskutabilní výpovědní hodnota testování. Pokud by se však podařilo dodržovat navrhované lhůty byla by aplikace tohoto opatření teoreticky možná avšak za předpokladu fungující součinnosti zapojených institucí. Dalším úskalím navrhovaného řešení je riziko nárůstu represivních intervencí vůči sociálně znevýhodněným rodinám. Disciplína při plnění povinné školní docházky ze strany ohrožených rodin je malá a není důvod se domnívat, že v případě docházky do školky tomu bude jinak. Tuto uloženou povinnost proto bude třeba důsledně vymáhat, což se v současné době většinou neděje. Zároveň by takováto důslednost vedla k vyšší delikvenci již tak dost znevýhodněných rodin.

V průběhu realizace studie se přitom nepodařilo ověřit předpoklad, že roční docházka znevýhodněného dítěte do MŠ zvyšuje budoucí školní úspěšnost. Pokud porovnáme podíl propadajících dětí na ZŠ v regionech s podílem dětí ve věku 3 až 5 let docházejících do školky, zjistíme, že je tato závislost jen mírná. To může být způsobeno například tím, že děti, které do školky v 5 letech nechodí, představují silně heterogenní množinu, ve které se nacházejí na jedné straně děti nejohroženější stejně jako děti nejméně ohrožené. Nicméně se jedná pouze o interpretaci. Vzhledem k výše popsanému navrhujeme celý systém koncipovat nikoli na základě represí vynucované povinnosti, ale na motivaci a na individuálním přístupu postavené intervenci. Pokud by systém dobře detekoval bariéry na straně znevýhodněných rodin, domníváme se, že by mohl systém fungovat efektivněji. Výhodou takovéhoto přístupu by byla i rychlejší realizace a tím pádem včasnější pomoc ohroženým dětem.



Zdroj: Kudy vede cesta