Kateřina Zvelebilová: Umělecko-řemeslná škola vychovává podle hesla: Jsme dutý, ale přezutý

Po studiu na gymnáziu a vysoké škole jsem se vrátila na učňák. Nejdřív to bylo skvělé. Coby student z akademického prostředí jsem ocenila praktické zaměření výuky. Za měsíc člověk zvládne vyrobit nohy od stolu a spojit je trnoží – v porovnání s měsícem studia ekonomické teorie se cítím mnohem sebevědoměji. Pan mistr ráno vysvětluje, co budeme dělat, a vůbec mu nevadí, když jeho výklad sledujeme s kávou v ruce. Prostor na diskuse a otázky tu není omezen neustálým zvoněním a změnou předmětů. To budou krásné dva roky, myslím si. Časem ale odhaluji podhoubí svého nového ústavu. Moje podivení nad místními praktikami se postupně mění v nesouhlas, vztek a zoufalství.


Potřebujeme dýhu. Pán, který vydává materiál, nás pošle do skladu, kde jsou všechny dýhy rozlámané, popraskané nebo plesnivé. „To je všechno, co máme, zařiďte se podle toho,“ zní z vedení a většinou následuje dovětek, že nejsou peníze. Dýhy jsou ale zničené kvůli špatnému skladování, které má přece někdo na starost. Lekce pro žáka: výběr materiálu, podstatnou část truhlářské praxe, se tu nenaučím. Vedení se vymlouvá a neschopnost pracovníků neřeší.

Nefunguje lis. Když si stěžujeme, na kobereček není pozván údržbář strojů, ale mistr, který nám tu závadu „prozradil“,  a tím uvrhl na školu špatné světlo. Mezitím na druhém konci Prahy: na odděleném pracovišti praktické výuky, kde sídlí čtyři dílny a jejich mistři, vládne pohoda. Taková, že někteří mistři před obědem ani nezačnou s výukou, z pauzy se vrátí pozdě a pak už nemá smysl něco začínat. Spolužák se zvládne po náročné noci prospat pod topením.

V řezbářské dílně učí mistr, kterého žáci neviděli během dvou let vzít dláto do ruky. Jeho hlavní požadavky mi připomínají heslo na našich maturitních stužkách: „Jsme dutý, ale přezutý.“ Správně zamést, dokonale setřít prach a mít zapnutou blůzu od montérek až ke krku, protože to je ve školním řádu. Výslednou práci v oboru umělecký řezbář hodnotí výhradně pravítkem, a běda, jestli je kvítek nebo lístek v rámu o milimetr jinak. Na dotazy ohledně způsobu řezby nebo technologického postupu odpovídá: „Podívejte se na obrázek.“ Žáci si po roce písemně stěžují ředitelce, ta ale místo toho, aby ocenila slušný a asertivní projev studentů a jejich snahu o komunikaci, nechá dopis bez odpovědi a celou třídu odsune příští rok na zmíněné detašované pracoviště s horším vybavením i zásobou materiálu.

Získání výučního listu se blíží. Dostali jsme zadání závěrečné práce. Výkresy, podle kterých máme pracovat, nemají okótované některé rozměry. Rozměry uvedené se pro změnu liší od reálného stolku, který nám má být vzorem.  Chybějící údaje nelze vypočítat ani odvodit, musíme zapomenout na normální technologický postup, začít dělat věci v opačném pořadí, abychom mohli na polotovaru doměřit, co chybí. Materiál připravovali žáci prvního ročníku, na mnoha místech je příliš zbroušený, takže je menší než to, co z něj máme udělat. Výsledná známka za závěrečnou práci je spíš z improvizace než ze správného postupu, rozplánování operací a použití strojů.

Během závěrečné práce máme také podepisovat docházku a do archu zaznamenat každý svůj příchod a odchod. Zkouška trvala tři týdny, arch přišel od vedení školy až po dvou. Dvě naše jména z pěti napsali špatně. Dopisujeme své příchody zpětně za uplynulé dva týdny a měníme u toho barvu propisky, aby to vypadalo věrohodně.

Výprodej skladu probíhá na konci školního roku. Studenti se ohodnocení jejich práce nestačí divit, ceny výrobků někdo asi omylem vydělil deseti.

Po zkouškách si můžeme výrobek odkoupit. Technolog ho ocení na několikanásobek hodnoty materiálu a s posměchem ho nabídne žákovi, který ho vyráběl. Když na něj nemá peníze, což většinou nemá, výrobek přijde do skladu, kde čeká na den výprodeje a pak je veřejnosti nabídnut o řád levněji. Tak jsem pořídila maturitní práci svého přítele, dubovou kubistickou komodu, za sto korun českých. Jemu byla po dokončení nabídnuta za dva tisíce. Logiku to nemá, ale není se čemu divit, když náročnou funkci technologa zastává bývalý průvodčí.

Z gymnázia jsem zvyklá, že se studenti a učitelé k sobě chovají jako sobě rovní, studenti s úctou, učitelé s respektem. Studentům je dána volnost a důvěra i přesto, že si je často nezaslouží nebo je zneužijí. Mládí ale pak na oplátku respektuje i ty učitele, kteří jim nejsou úplně po chuti, a kultura společného bytí učí žáky dobrým způsobům.

Nevidím důvod, proč by to nemohlo fungovat i na učilišti. Místo toho studenty ubíjejí zbytečná pravidla a omezení, která mají nejspíš už v začátku zarazit jejich očekávané zdivočení. Kapitolou možná nejhorší ze všech je arogantní chování a ponižující přístup vedení k mistrům, s kterými kvalita školy stojí a padá. Když se někteří ohradí nebo navrhují změny, reakcí vedení jsou naschvály, perzekuce nebo rovnou vyhazov. Jako starší student mám už hodnotový žebříček a vzorce chování utvořené. Nechci si však představovat, jaké vzorce a zásady se na této škole formují v hlavách patnáctiletých kluků, kteří všechno zřetelně vnímají.

Já osobně jsem od školy získala nadprůměrně mnoho. A to hlavně díky vysokým profesním i osobnostním kvalitám našeho mistra a některých jeho kolegů v dalších dílnách, kteří navzdory ovzduší a podmínkám touží vychovat novou generaci řemeslníků. Díky za ně. Kdybych se ale před dvěma lety dostala do dílny zmíněného řezbáře-teoretika, pro kterého jsou předpisy víc než vlastní život, bylo by mi líto ztracených let a rychle bych ze školy odešla.

Kateřina Zvelebilová vystudovala tři roky managementu v umění na VŠE. Po roce na cestách se už na magisterské studium nevrátila. Životní příběhy řemeslníků, které potkala v různých zemích, jí dodaly odvahu změnit dosavadní směřování. Letos se vyučila uměleckým truhlářem. Vysokoškolské vzdělání jí pomáhá dívat se na tuto oblast lidské činnosti komplexně a reálně, z pohledu výrobce i zákazníka. Od ledna působí jako zástupkyně šéfredaktorky Material Times.

Převzato z Material Times